 |
Měl jsem teď tak trochu záchvat depky, když jsem se dozvěděl, že o tři roky mladšího známého (studenta psychologie) vzali na letní školu psychologického výzkumu, kam jsem se hlásil už podruhé a podruhé mne nevzali. Hodně, hodně jsem stál o to tam jet. Přeji mu to, ale připadám si šíleně ublíženě, že nevzali mne. Alespoň jednou. Letos končím se studiem a už nikdy, nikdy na tuhle akci nebudu moct jet.
Tohle byl takový spouštěč. A pak se mi navalilo, jak se všem známým kolem mne daří, zvláště v akademickém světě - jedné známé skoro cpou peníze na výzkum (pravděpodobně hlavně proto, že je hezká dívka a řediteli té společnosti se prostě líbí), dalšího jeho vedoucí práce požádal, aby s ním sepsal dva články, a prezentoval to na konferenci. Další známý, už zkušený výzkumník, nabídl vlastně podobnou věc jedné kamarádce - přestože jde o výzkumné téma, o které se zajímám, a vlastně ve všech ohledech bych pro to byl pravděpodobně vhodnějš já (a on to docela určitě ví). Dozvěděl jsem se to od té kamarádky, od něj ani ťuk. Já co si nevyhádám, to sakra nemám. Nikdy mi nikdo nenabídl spoluúčast na výzkumu, nikdy mi nikdo nenabídl, že mne přibere do grantu, že mne pošle prezentovat něco na konferenci. Extrémně dlouho, a o to palčivěji, mi chybí Učitel. Někdo, kdo prostě umí, a je ochoten mne do toho světa uvést. Myslím si o sobě, že jsem celkem schopný si spoustu věcí sám nastudovat, ale jen těžko, když nevím, kde začít. Nevím jak začít. Jsem úplně nanic, zbytečný jako řasa na velké kávové lžičce. Tak se vesele rozplizávám, věnuju se všemu a ničemu, a pak z přehlcení utíkám pryč. A nemám koule na to jít do všeho po hlavě a naplno. Nehledě na to, že na to nemám ani peníze, jet třeba na konferenci na vlastní pěst.
Proč nemohu potkat nějakého dobrého, kvalitního, funkčního výzkumníka, který mi trochu ukáže cestu? Stačí mi úplně malá svíčka, nebo prostě jenom ukázání rukou a naznačení směru.
Přiznám se, že tohle je téma, které se v mém životě opakuje často. Scého tátu mám moc rád, ale nikdy mě v ničem nevedl. Nikdy mi neukázal nějaký směr, nebo nepotvrdil, že jsem se rozhodl správně, když jsem se někam pustil. Od těhle věcí se distancuje, jeho láska je spíš takového toho mateřského typu: Jsi moje dítě a budu tě milovat ať budeš dělat co budeš dělat. To je sice super, ale na to mám mámu. Od táty potřebuji aspoň trochu vedení, nějaké vyšší nároky, ukázat jak na to, a tak. Strukturu. Pořád mám tátovi za zlé, že se mnou odmítal probírat vztahy, sex, cokoliv v tomhle směru - potřeboval jsem jeho radu, jeho názor. Když tak nad tím přemýšlím, táta v mém životě nikdy nehrál takovou tu typickou "mužskou, otcovskou" roli. Takže se držím matčiny sukně, protože jsem se nikdy nenaučil mít koule a prosazovat se.
A viním z toho své milující a v mnohém skvělé rodiče. A začalo to hloupým příspěvkem na facebooku :o)
Vlastně ani moc nepotřebuji soucit a účast, a už vůbec ne rady. Jen jsem se vám chtěl trochu otevřít. Částečně kvůli tomu, kdyby se také někdo cítil, že ostatní se mají lépe než on - nemají. Na FB se pravidelně hlásí hlavně úspěchy, a zveličují se. Téměř nikdo není spokojen, a řada lidí je na tom mnohem, mnohem hůř než já. Ale já mám tendenci srovnávat se s ideálními obrazy lidí kolem sebe.
Člověka to potěší, když slyší o cizím neštěstí :o) |
