Místnost

Dutá vrba

Na kraji rybníka stojí vrba. Je dutá od doby, co vyhořela. Ale pokud do ní vlezete, najdete v ní radost. Místnost má od 11:45:43  21. 03. 2002 pronajatou toomz. Spolusprávce: verlit.

Pokud se chcete zapojit do diskuze, musíte se do Taverny nejdříve zaregistrovat nebo přihlásit

Aditu, vloženo 08:16:25  13. 05. 2016

Když mě začala štvát, resp. neuspokojovat, první "vážná" práce, pomohla změna projektu - u stejného zaměstnavatele, v jiném týmu (až na pár drobných výjimek super lidi!), jiná náplň práce (+/- stejný obor). Hodně to pomohlo, vydržela jsem tam pak dalších 6 let a když jsem odcházela, brečela jsem :) Současná práce mě z různých důvodů neuspokojuje a štve už po prvním roce a půl, snažila jsem se to v dalším roce a půl zlomit, a mám z toho jenom zkaženou náladu a zdravotní potíže. Takže na to kašlu a měním zaměstnavatele úplně. Po 10 letech v zaměstnání (celkem) jsem přišla na to, že jak jde o neuspokojivou 1/3 dne, kterou člověk minimálně v práci tráví, a o zdraví, nemůže být člověk než sobec... Se stěhováním, zvlášť s rodinou, je to horší, ale také to není neřešitelné, si myslím. Určitě to zvládneš a se ženou doladíte detaily k obecné spokojenosti :)

Adhil, vloženo 23:21:35  12. 05. 2016

Děkuji, přátelé. Taverna je neuvěřitelně konstruktivním místem. Čas ukáže, řekl bych. Snad to i v té práci bude lepší. Jinak, jen na okraj, já o tom se ženou samozřejmě mluvil hned, čistě jako o eventualitě a poznal jsem, že by se jí moc teď stěhovat už nechtělo. Šla by, ale mrzelo by jí to, abych tak řekl. Samozřejmě mi přeje, aby mě práce bavila, ale byla by radši, kdyby to šlo tady, když už tu jednou jsme a Olomouc opustili. Složité, složité je to. Ale od toho život je, řekl bych.

Genevieve, vloženo 23:13:03  12. 05. 2016

Adhil: já ti rozumím. S tou Olomoucí. Před šesti lety bych to neřekla, svou první noc v Olmíku jsem proplakala. Ale teď mi to město fakt schází a chybí mi, že nemůžu chodit n aoblíbená místa, nepotkávám ty lidi a vůbec, Olomouc má kouzlo. Něco. Pro mě je celoživotně milovaným místem Prahu. Tohle město opravdu zbožňuju a ještě teď jak pracuju na turistické službě, tak se dozvídám o ní víc a víc a opravdu mě baví. Je skvělá a vím, že když jsem tu, jsem šťastná. Asi jako ty a Olomouc. Takže mi přijde důležité to, co popisuješ. A s prací Ti moc neporadím, je to těžké a jak říkáš, práce v oboru není mnoho. Na druhou stranu, pokud Tě ta práce v oboru netěší, tak možná to za to nestojí. Možná radši dělat nějakou dobu něco mimo obor, získat jiné zkušenosti a počkat si na něco lepšího. Nebo jít jinam. Těžko říct, sama netuším, co se mnou někdy bude. Ale držím palce, abys to zvládnul :-)

Cemendriel, vloženo 18:07:44  12. 05. 2016

Adhile nevím, kde jsi byl na tom, že by tě tahle práce "měla" bavit. Myslím, že to nikde napsaný není. Zjevně máš několik důvodů, proč tě nebaví, které jsi tady zmínil, takže mi to zas tak záhadné nepřijde, jenom si to možná trochu utřídit. Pokud se to dá nějak změnit, ať už přímo v práci - začít dělat věci jinak, vyříkat si to s kolegy, zaměřit se na něco nového, nebo pokud se naskytne možnost jít jinam, kde by ses mohl cítit líp, tak je to podle mě dobrá cesta. Asi to bude chtít trochu podrobnější analýzy, ale z toho, co jsi tady naznačil, si myslím, že z toho vede cesta ven. =)

Arenga, vloženo 17:09:17  12. 05. 2016

Adhil: ber to taky tak, že lepší je st+ěhovat se teď, dokud je Jituška maličká, než třebaza pár let, až bude chodit do školy - protože přesazovat dítě z prostředí, na které je zvyklé od kamarádů, které má rádno, mně osobně přijde docela tvrdé - děti jsou většinou hodně vázané na místo, kde vyrůstají a moc si ani nedovedou předastavit, že by žily někde jinde - ale až od určitého věku - do určitého věku je jim to docela fuk (a hlavně po čase zapomenou, že někdy žily někde jinde)

Mivka, vloženo 17:01:09  12. 05. 2016

Adhil: Hele mně naopak přijde to, jestli jsi v místě, ve kterém rád žiješ, má nesmírně velký vliv na celkovou spokojenost a i na to, jak se stavíš k věcem, které tě tam přivedly. Není to hloupý, není to banální, je to imho normální a lidský, a zvlášť pokud jsi žil někde, kde ti bylo doopravdy dobře, tak začít z toho najednou ustupovat, je velký záhul. Já si tohle uvědomila za ten rok, co zase žijeme v Praze. Vlastně mi Praha nikdy úplně nevyhovovala, ale dokud jsem za sebou neměla život ve svém milovaném Edinburghu, tak to nebyl velký problém a dalo se s tím vyrovnat. Po návratu mě už jenom štve a vím, že tu prostě žít nechci. Ano, až se zase odstěhuju, tak mi bude chybět nějaký tucet jednotlivců a dvě akce ročně, ale vlastně jako dobrý, no, s tím se vyrovnám. Ale ten celkový pocit z toho, že žiju v místě, které mě činí šťastnou, ten absolutně nejde nahradit ničím jiným - to, že i když je fakt hnusně a mám blbej den, tak se minimálně dvakrát denně kolem sebe rozhlídnu a jenom moje okolí mě potěší. A ačkoliv moje škola a její dokončování je taková extrémně velká snůška nesmyslů a otravností sama o sobě (zvlášť v porovnání s tím, co bych musela dělat v Británii), tak tím, že mě nutí žít v Praze, mi otravuje život ještě řádově víc a najít v sobě jiný pocity vůči tý aktivitě než znechucení je na každodenní bázi extrémně náročný. A taky jsem si přesně myslela, že ono se to přece poddá, není to napořád, nebude to takovej rozdíl, je to banalita - no, a po tom roce už si musím říct, že není. (a mám pocit, že přihláškou na dvouletýho magistra si lžu do kapsy, protože fakt nevidím, jak se ještě někdy budu dobrovolně ze Skotska vracet)

Klair, vloženo 15:51:02  12. 05. 2016

Jinak třeba z mého pohledu - kdyby můj partner dostal nabídku (A POZOR, TED TO BUDE VELMI ABSTRAKTNÍ ZAMYŠLENÍ, HLAVNĚ TO NEBER MOC VÁŽNĚ) na práci, kterou by třeba dělal radši a rozhodl se nepřijmout ji proto, aby mně tím nekomplikoval život, aniž by se se mne zeptal na názor, tak to by mi vadilo... Co kdybych třeba ráda zmizela? Co kdyby noví kamarádi nebyli zas tak důležití? Tohle s ní prober, do toho má dost co mluvit (i z pohledu, že třeba bude ráda) Eventuality jsou dobré.... a je dobré to nějak rozmyslet, podívat se na to, probrat to s jinými (ne proto, abys vzal jejich názor za svůj, ale abys třeba viděl, jaké argumenty máš chuť vyvracet)

verlit, vloženo 15:18:55  12. 05. 2016
	Ono je vůbec fajn to i jenom s někým probrat, člověk si to nějak sám pro sebe líp ujasní. Někdy nechceš probírat svoje starost s nejbližšími, a právě na to je tu Taverna :-)

Adhil, vloženo 15:13:54  12. 05. 2016
	Je to taková vzdušná, nejistá alternativa a momentálně se mi ani nechce přemýšlet nad tím, jestli by to byl dobrý nápad - spíš se ta eventualita ještě ke všemu objevila v době, kdy mě ta práce tak trochu štve, no. Každopádně děkuji všem za reakce.

Orki, vloženo 15:03:07  12. 05. 2016
	Jako s ženou to nejspíš probereš, ale pokud bys měl důvody a možnost odejít, pak je asi blbost vymýšlet proč neodcházet, zvlášť pokud jsou to předsudky a strachy z "možného". I protože sám nejsem stěhovavý typ si vážím a obdivuju lidi, kteří jsou toho schopni a tys prokázal že jsi ;)

Adhil, vloženo 14:06:53  12. 05. 2016

Jo, o vyhoření bych asi nemluvil a je to hodně dáno tím stresem poslední doby. Nějak mi to ale už dlouho leží na srdci, taková neurčitá nespokojenost. Ono je to dáno i tím, co všechno mi chybí. Nejen ti milovaní, kteří už se nevrátí, ale třeba i Olomouc. Nedávám to naroveň, zní to jako banalita oproti úmrtím v rodině, ale ten pocit tu prostě je. Olomouc byla domov. Tady jsem si už v podstatě zvyknul, mám tu nové přátele, oblíbená místa a tak. Ale snad i proto, že jsem historik, vnímám region a krajinu, tak tady necítím takové to neurčité, nepopsatelné sepjetí s krajem, jako tam. Ono je to těžké popisovat, takhle mi to samotnému zní banálně. Teď mě ještě rozhodila další věc. Objevila se hodně hypotetická možnost, že by mi v srpnu mohli nabídnout práci jinde v oboru, v jiné instituci, ale zase na druhé straně Moravy, než jsme teď. Není vůbec jisté, že se to stane, ale když se to stane, tak mě to rozhodování straší už teď. Na jednu stranu by to byla práce, která by asi mojí nátuře vyhovovala víc (i když tady jsem si to taky trochu moc idealizoval), snad za trochu lepší peníze, čistá historie, která je mi po doktorátu chtě nechtě bližší než archeologie (ono se to nezdá, ale ty obory jsou v něčem dost jiné). Nemusel bych myslet na ty lidi, co tady ze mě mají blbce (nejen v muzeu, ale i v místní archeologii). Na druhou stranu, je to další stěhování. Zase bych táhnul ženu někam pryč, od nových přátel (kterých je i tak po Olomouci po hříchu málo). Máme krásné bydlení, bylo by to tak i jinde? Není to tak, že člověk pořád jenom utíká místo aby zatnul zuby? Není to nevděčnost? Nevím. A hlavně na to ani nechci myslet, protože když tomu budu věnovat moc energie, tak ta situace podle zákonu schválnosti stejně nenastane. A když nastane, tak pro změnu nebudu vědět, co s ní. Zkrátka, Vrbo, jsem takový...roztěkaný všude a nikde.

Arenga, vloženo 13:23:40  12. 05. 2016

Adhile, taky si myslím, že na tebe prostě dolehl ten stres, co se ti hromadil na více stranách - ono to na člověka dolehne a semele ho to, to je normální, ale bude zase líp a on je všude, jak se říká, chleba o dvou kůrkách - a že jsou dny, kdy člověka s**e někdy úplně všechno mně osobně práce sice baví, ale pořád to beru jako činnost, kterou si "vydělávám na chlebíček" - a citově se do toho neinvestuju

Shadw, vloženo 13:09:36  12. 05. 2016

Adhil: Není to také tím, že jste měli teď hodně náročné období nejen v práci, ale i v rodině? Kdysi jsem někde slyšlea o "stresových bodech", kdy každá událost (dobrá nebo špatná) přináší určitý stres, který se pak může hromadit a projevovat. Třeba se to u tebe projevilo takhle. Nebo je to rozčarování z oboru. Kamarád má teď taky přerušený doktorát, protože po intenzivním setkání s praxí ho to nějak přestalo bavit a naplňovat. To je možná do určité míry normální, asi neznám nikoho, kdo by byl svoují prací neustále nadšen. U mě se to střídá, chvilku jsem nadšená, chvilku bych to nejradši vyhodila z okna. Pan profesor, který vede mojí práci, mi taky vyprávěl, jak kdysi toho měl taky dost, neviděl v archeolgoii žádný smysl, tak se věnoval úplně jiným tématům a napsal nějaké práce že z historie hudby a tuším o skladateli Zelenkovi.

Nadriel, vloženo 12:32:56  12. 05. 2016

No a nejvíc "potěší", že když se člověk zrovna užírá takovými či podobnými pocity, tak za ním někdo přijde a prohlásí: "Ty se máš stejně ze všech nejlíp." To jsme měla vždycky chuť vraždit. Ale když se mi podařilo podívat se na vše z většího nadhledu, tak (přese všechny momentální pocity) jsem s tím musela vpodstatě souhlasit - když si člověk uvědomí, co všechno má, řada problémů se náhle jeví nepodstatná:-) Tím nechci říct, že to nemáš řešit, ale některé věci se prostě vyřešit nedají-nebo alespoň ne hned a rozhodně se špatně řeší v depresi. Proto není od věci rada s dovolenou a odreagování se-jeden získá odstup;-)

Silwarel, vloženo 12:22:27  12. 05. 2016

Mellor: nejsem žádný odborník, takže chápu, že to vyjádření je zavádějící, pro mě klasické vyhoření = kopr, únava, potřeba chvíli vypnout, stav po krátkodobém přetížení, lehké zklamání, když zjistím, že je něco úplně jinak x syndrom vyhoření jako závažný psychologický problém vyžadující odbornou pozornost, který dovolená skutečně nespraví. Jsem deformovaná firemním slangem, tady jsou lidi pořád strašně bizy, protože mají hodně responsibilit a před víkendem jsou všichni takoví vyhořelí. Každopádně doufám, že Adhil se zatím nachází ve stavu, který tím vyhořením v lékařském slova smyslu není a pomůže mu, když chvíli vypne.

Mellor, vloženo 12:12:45  12. 05. 2016

Syndrom vyhoření se nejlépe pozná podle toho, že se propisuje do všech stránek života. Takže pokud je zdrojem otrávení a únavy práce, ale projevuje se to i ve vztahu k rodině, ke koníčkům, atd., tak hodně velké bacha. Je to dost nebezpečná situace :o( Adhile, tohle není o nějakém právu. Pokud to je tak, jak to je, tak to tak jednoduše je - nemusíš se přeci ospravedlňovat, že něco cítíš. A to, že něco dělá spousta lidí (a ještě ke všemu něco, z čeho jsou nešťastní), skutečně není dobrý důvod pro to to dělat také. Člověk se musí v prvé řadě postarat o sebe. Vyhoření je dlouhodobý, velice nepříjemný stav, pro tebe i tvoji rodinu. Jsem rád, že jsi sem napsal, i když to schováváš za "fňukání". Je velmi dobře uvědomit si a dát vědět, že jsi s něčím nespokojený. Jedině tak se s tím dá něco dělat. Takže tě chci podpořit, ať to probíráš s více lidmi, ať zkusíš identifikovat, co by se mělo změnit, aby tě ta práce více bavila - bude to obtížné, ale pokud k vlastním pocitům člověk přistupuje konstruktivně, je to vynikající příležitost něco změnit :o) Silv: JENOM vyhoření? Syndrom vyhoření je tak zlá záležitost... a nějaká dovolená to skutečně nespraví.

Silwarel, vloženo 12:12:40  12. 05. 2016

Adhil: Zklamání z lidí a toho, jak něco v praxi funguje, naprosto chápu. Taky jsem měla vysoké ideály ohledně toho, jak to vypadá ve větší světové firmě... v současné době přežvýkávám to, že interní hledání a školení zaměstnanců s vůdčím potenciálem se uskutečnilo v době, kdy firma v ČR začínala, ale v současné době už tenhle program neexistuje a je to spíše o tom, koho člověk zná, jak se lísá a jak moc aktivně se dere vpřed. (To není žádný můj ukřivděný výmysl, ale informace, kterou jsem dostala od svého šéfa včera na meetingu, když jsem se zajímala o kariérní rozvoj.) To asi abych zhubla a ovíjela se kolem vrcholového managementu na firemním večírku :(. S penězi Ti taky naprosto rozumím. Proto jsem vyměnila školství za IT. Moc jsem chtěla být učitelkou, jenomže by to pro mě znamenalo doživotní strachování se o peníze a nemožnost mít kdy vlastní bydlení. Takže se za to vůbec nestyď, to na člověka dolehne nemálo. A souhlasím s Klair, vyhoření není záležitost nějakého práva na něj po x letech. Můj lék na deziluzi a ztrátu ideálů je hlavně trocha dobrého poctivého cynismu a černého humoru, výlety do přírody, tvůrčí činnosti jako kreslení a zpěv, nebo se prostě na týden sebrat a udělat si hezký výlet třeba do Budapeště nebo na koncert oblíbené kapely. Případně si jen vzít tři dny volna, udělat si ledový čaj a ovocný salát, zapálit svíčky a pustit hudbu a strávit den čtením poezie - něco, co máš rád, při čem se budeš cítit rozmazlovaný a uvolněný. Anebo naopak něco tak akčního, abys chvíli nemyslel vůbec na nic. Určitě na něco přijdeš ;-) .

Klair, vloženo 10:48:04  12. 05. 2016
	Hele, drž se. Je to problém a každý řešíme jiné problémy. ty teď tenhle. Takže je důležitý. Na pocit vyhoření právo máš, proč by ne? To není o času, ale o tom, jestli jsi hořel a te'd to uhasíná. Není podstatné, jak dlouho tam jsi. Ale poradit kudy ven, to neumím.

Adhil, vloženo 10:41:42  12. 05. 2016

No, nejsem tu ani rok, na vyhoření ještě nemám nárok :-) Nějak se s tím pocitem poslední týdny silně potýkám a nevím, co s tím. Asi to vzniklo ze stresu kolem finišování archeoparku a celkem citelných křivd od některých lidí tady kolem (v práci i v oboru). Strašně se ale bráním tomu přehnaně fňukat, opravdu, práce v oboru je vzácnost...ovšem není práce, jako práce. Katedra nastavila laťku vysoko, ale nakonec se to pro mě ukázalo být jen takovou bublinou. Asi mi vadí některé aspekty té muzejní práce tady, kór jako muzejní archeolog. Jako historik bych byl spokojenější. Nebo v archivu, čtvrt roku po odstěhování ta možnost byla, to mě mrzí. Navíc ze všech odborných pracovišť jsou na tom muzea asi nejhůř s penězmi, to je taky potřeba přiznat. Jé, ale já se tu před vámi nechci ztrapňovat fňukáním. Tolik lidí dělá práci, která je nebaví, tolik lidí zatne zuby, ale nějak...nějak to cítím prázdně všechno, no.

Silwarel, vloženo 10:19:37  12. 05. 2016

Adhil: Osobně ne, nikdy jsem neměla to štěstí, že bych se pohybovala v oboru, který je mojí niterní vášní - spíš jsem vždycky dělala něco, co mě celkem bavilo, ale nebyla jsem z toho kdovíjak u vytržení. Možná je to jen úplně klasické vyhoření, přeci jen když děláš dlouho stejnou věc, i kdybys ji sebevíc miloval, může se ti začít trochu zajídat. Nemohl by sis vzít dovolenou? Já bych si na Tvém místě dala pauzu, ve které bych se snažila věnovat úplně jiným věcem, třeba i těm, které jsi nikdy nezkusil, něčemu novému a úplně jinému. Třeba se pak ta vášeň pro práci vrátí sama. Držím palce :) .

Zpět