 |
Genevieve:
Není to odpověď, která má uklidnit. Je to jen příklad, že věci se někdy vyřeší samy bez našeho zásahu s pomocí, kterou byhom nečekali. Nebo je někdy třeba hodně odvahy. Jo a medici nemají vždy pravdu.
Byla jednou jedna máma. Narodila se jí holčička s nemocí, která nejde léčit. Chodily spolu několikrát denně k různým medikům onkologie včetně. Rehabilitovaly 5x denně a myslely si, že to změní. Kolotoč trval čtyři roky, než se jim podařilo vystoupit. Nezměnily nic. Nemoc trvá, zůstaly samy a rozhodly se, že takhle to už dál nejde. Našly jiné lékaře, dohodly se s nimi, že takhle to dál nejde a zeptaly se, co se stane, když je budou navštěvovat méně často. Odpověď byla překvapivá. Nic. Už nedělají, co dělaly dříve, ale chodí spolu na hřiště, jezdí na poníku, plavou a doma si cvičí, jen tak pro radost, holčička chodí do školky. Dostaly letenku na druhý konec světa a zeptaly se lékařů, zda mohou letět? Bylo jim řečeno, že proč by ne? Že to, co zažijí, jim už nikdo a nic nemůže vzít. A tak letěly. Vznesly se vysoko na zem a letěly. Zrovna teď jsou moc šťastné. Nemyslí na to, zda budou šťastné nebo smutné zítra, za týden, měsíc, či rok. Holčičce bylo šest. Po prázdninách jde do školy. Moc se těší. Její mámu a sestru to tolik změnilo.
Já chtěla jen říct, že všechny ty malé a velké trable nás potkávají, abychom se z nich poučily. A také to, že tou cestou musíme projít, ať už je dlouhá, krátká, veselá či smutná. Je jen na nás, jestli v doprovodu strachu, beznaděje a podobných věcí nebo s radostí z každé maličkosti. |
