 |
Dlouho se tu nic neděje, tak přispěju svými zážitky z několika knih.
aneb
ZAČÁTKY A KONCE
Nemoci mají i své skromné výhody. Jakože se třeba člověk konečně dostane k přečtení nějaké–nějakých knihy-knih. To, že jsem v nemocnici četla Krvavou lázeň, okomentovala sestřička, která mi šla brát krev, že nás při mých žilách něco takového opravdu čeká. :)) Ale nepředbíhejme.
První, co jsem přečetla, byla série knih od Sapkowského.
Nejdříve se mi dostala do spárů kniha „Narrenturm“, příběh z doby husitské. Přečetla jsem ji jedním dechem, začátek napínavý.
Po pokračování „Boží bojovníci“ jsem sáhla s dychtivým očekáváním. Ale ouha: slibný začátek, zbytek nuda. Jakoby autor od půlky knihy do konce psal už jen proto, aby z toho měl nějaké prachy.
Třetí díl „Lux Perpetua“ jsem začala číst s napětím, zda se mu podaří ta nuda zlomit či ne. Nepodařila. A ke všemu se přidal odfláknutý konec, ve kterém dostal děj takový spád, jako by chtěl vynahradit dvě knihy nudy, až to nebyl spád, ale střemhlavý překotný let do propasti. Takže tohle budou knihy, ke kterým se asi nikdy vracet nebudu.
Ve stejnou dobu jsem se začetla i do série – kupodivu náhodou také z dob husitských :) – od Mika Waltariho.
První díl, Šťastná hvězda“, měl slibný začátek. Ovšem od půlky už mě to nudilo. Ne že by to bylo špatně napsané, to vůbec, ale až příliš poctivě se snažil zachytit politicko-náboženské pozadí toho bouřlivého období. Byla jsem ráda, že v té době nežiju, ti lidi museli mít v hlavách docela dobrý zmatek… Já už ho taky měla. Samá bitva, samý kazatel, uf!
Druhý díl „Krvavá lázeň“ začínal podobně a už jsem se ztrácela. Když vtom… děj se osvobodil od evropských zmatených dějin a odebral se do Osmanské říše. A pak už jsem četla se zatajeným dechem. Konec knihy byl pro mě jako procházkou rajskou zahradou, tak skvěle a strhujíce napsaný, že jsem ho četla dvakrát. Prostě jsem si to užila. A jak se říká, „konec dobrý, všechno dobré“ (tím myslím způsob psaní, příběh samozřejmě až tak dobře nedopadl, jak už to u Waltariho bývá).
Moc se mi líbí, jak Waltari z prosťáčka dokáže udělat vlastně toho moudrého a z toho, co si myslí, jak je chytrý, vlastně pořádného troubu. Až jsem měla chvílemi chuť říci hlavnímu hrdinovi, ať si protře oči a kouká se trochu zmoudřet! :))) |
