Místnost

Vše o knihách

Knihy, knížky, knížečky... a všechno, co se kolem nich točí a co s nimi souvisí - po stránce teoretické i praktické. Ptejte se knihovny - když nemůžeš najít... Meziknihovní výpujční systém - odkud se to dá půjčit... Antikvariáty v Praze Národní knihovna v Praze Vyhledávač Krajské vědecké knihovny v Liberci Městská knihovna v Praze Top10 řazeno abecedně, Top10 řazeno podle hlasů a abecedně Agáveho Top10 seznamy Osobní Top žebříčky nás co jsme hlasovali 1.kolo stav k 17. 4. 2004 Top10 podle bodů (172-pořadí) Čtenářský kroužek - pořádali Eržika a Iwo Olorin; jednalo se o setkávání s hlasitým čtením starých básnických eposů, které byly právě pro hlasitý přednes určeny. K posluchači se tak příběh dostal v původně zamýšlené formě, což mimo vlastního estetického dojmu (doufejme) přinášelo také bližší vhled do světa starobylých kultur. Obnovení kroužku je spíše nepravděpodobné, možná na nějakém sraze... Místnost má od 13:43:34  13. 05. 2002 pronajatou Arenga. Spolusprávce: Valašská královská. Iwo Olorin.

Pokud se chcete zapojit do diskuze, musíte se do Taverny nejdříve zaregistrovat nebo přihlásit

Iwo Olorin, vloženo 19:14:28  04. 08. 2007

Aby bylo jasno, pohádky mají dobré konce jen od té doby, co se staly žánrem pro děti, což se událo z hlediska historie literatury relativně nedávno. Tudíž správná pohádka by měla být plná lží, sexu a násilí ;-) Na pohádkách si asi nejvíce cením právě těch zastrčených střípků dávných dob. Což se zcela logicky projevuje v mém záporném vztahu k Božce N. a podobným předělávačům, jakožto i moderním pseudopohádkám...

Deidre, vloženo 00:36:08  04. 08. 2007
	Promiňte že ruším probíhající pohádkovou debatu, ale právě jsem si domů přinesla Húrinovy děti a jsem z toho tak nadšená, že to sem prostě musím napsat. :)

Činkapi, vloženo 15:39:35  03. 08. 2007
	Dahlovy Čarodějnice jsou ÚŽASNÁ záležitost. Naprosto jedinečná směs pohádky, humoru a hororu. Četli jsme to doma nahlas a strašně to bavilo celou rodinu.

Silmarien, vloženo 12:58:47  03. 08. 2007
	Vever: Čarodejnice som po dlhom čase práve včera držala opäť v ruke:)) Ja mám rada Dobšinského:p A tiež Andersena.

Vever, vloženo 12:47:01  03. 08. 2007
	Daadula: Zfilmovanou verzi znám taky, ale přijde mi to už příliš tuctové. Nemá to ten jedinečný konec. Ronja dcera loupežníka je fajn. A četli jste někdo Čarodějnice od Roalda Dahla? Třeba ten bod kdy maminka utopí svého syna, protože je proměněný v myš (ona ví, že je to on) a ona se myší štítí, je moc pěkný.

Aes Sedai, vloženo 12:31:31  03. 08. 2007
	Ronja, dcera loupežníka, je i můj oblíbený příběh. Ale ještě radši mám Aranella, dcera piráta :)

Daadulla, vloženo 12:18:08  03. 08. 2007
	Vever: tuhle o "ďáblem posedlé" princezně si pamatuju i zinscenovanou, ale dopadla lépe. Tím, že se nemohla vrátit na svoje lože, tím slyšela zakrkohat kohouta a to jí osvobodilo. Petd: anoanoano, Fimfárum je krásný. Osobně moc cizí pohádky neznám, ale Andersen je klasika. Moc se mi líbí pohádkový příběh "Ronja,dcera loupežníka" myslím od Adstrud Lindgrenové. Z domácích autorů mne překvapil Drda.

Petd, vloženo 11:43:21  03. 08. 2007
	MOje nejoblíbenejší pohádky byly z knihy: Druhý strom pohádek z celého světa. Rok vydáni 1959. A to hlavně díky tomu že tam byly pohádky opravdu ze všech koutů světa a všechny byly něčím trochu jiné. Ale nejraději jsem z nich měl ty čínské a japonské. A nej byl taškář Ma Tan-pi. A abych nezapoměl tak ještě Fimfárum, ale to až později.

Vever, vloženo 09:38:42  03. 08. 2007

Já mám asi radši pověsti a mytologii vůbec, než pohádky. Ale třeba indiánské jsou fajn, možná proto, že se od legend v zásadě neliší. Od Němcové si velmi výrazně vybavuju tu pohádku, co princezna spala v kryptě, v noci se vzbudila a roztrhala na kousky vojáka co jí hlídal. Až pak nakonec jeden, patřičně poučen, si lehnul místo ní, když vstala, a ona jak už nemohla zpátky tak umřela. Tohohle, spolu s Erbenovými Svatebními košilemi (Erbenovou Svatební košilí?) jsem se jako malá bála já.

Aes Sedai, vloženo 22:51:35  02. 08. 2007
	Krásná Bída byla i v Diamantové sekeře.

verlit, vloženo 21:34:10  02. 08. 2007

Jinak souhlasím s Darou, Němcová je destilovaná, nemastná, neslaná. Jako dítě jsem moderní ne-pohádky (Wilde, ale i Andersen) nenáviděla, pak jsem jim přišla na chuť a dneska už je zase spíš nemusím. Ale kdo ví, nálady a názory se mění, třeba se k nim zase vrátím. Jo a ještě jsem zapomněla moji zamilovanou knihu čínských pohádek Tři zlaté Budhovy vlasy (vlastně dost hloupý pokus o vtip v názvu :-) Jsou poetické, podivné, některé příšerně depresivní a dodnes patří k mým nejoblíbenějším. Třeba tak, jak ženě odvedou muže na stavbu Čínské zdi a ona ho roky hledá, jde podél zdi a ptá se, jestli ho někdo neviděl...až přijde na místo, kde lidi zmlknou a ukážou jí jeho hrob. Rozpláče se, z toho pláče se zdvihne vichřice a poboří kus zdi. Doslechne se o tom císař a chce poznat ženu, jejíž slzy mají takovou moc - a protože je krásná, chce si ji vzít za ženu. Ona má podmínku, že nejprve vypraví jejímu muži obrovský státní pohřeb. Tak to císař udělá a když jde pohřební průvod přes most, tak žena skočí přes zábradlí a utopí se. Prostě milé, optimistické čtení, přesně pro verlitky.

verlit, vloženo 21:29:46  02. 08. 2007

Obrázek Bídy, to by mohla být ilustrovaná knížka Erbenových pohádek. Matně si vybavuju nějakou dětskou noční můru z těch ilustrací a Bída v ní taky figuruje. Jinak ale největší hrůzu jsem měla z útlého sešitku časopisového formátu, ve kterém se vydávaly různé výběry pohádek - českých i světových. Tyhle byly, tuším, šumavské/chodské a jedna se jmenovala O Šindelářojc koutě. Už si ji prakticky nepamatuju, podstata věci byla v tom, že na místě, které se takhle jmenuje a snad se tam někdo oběsil nebo co se občas ukazuje stařena a kdo ji uvidí, ten umře. Takhle nic moc, standardní pohádkový horor, ale něco v tom, jak to bylo napsané, mě děsilo tak, že jsem ten sešit pečlivě zahrabávala mezi "přátelské" knihy a zdály se mi o něm příšerné sny. (A na druhou stranu, jak to tak bývá, mě to fascinovalo natolik, že jsem se k němu pořád vracela).

Dara, vloženo 20:08:23  02. 08. 2007

Já se připojuju k adhilovi a verlit. Hledám tam tu mytologii. Pohádky třeba od té Boženy jsou takové.... trochu mi přijde nemastné neslané. Tak jako on je tam vždycky ten zlý, ale on neni vlatsně až tak moc zlý, spíš se jen ošklivě kouká, nebo tak něco. Mě se právě víc líbily takové ty nepohádkové od Wilde a spol. I když dodnes si pamatuju, jak mě jako malou děsil obrázek Bídy (jako nouze) z jedné z mých pohádkových knížek. Přesně vím, jak vypadal, ale už nevím, co to bylo za knihu

Aditu, vloženo 14:34:16  02. 08. 2007
	já nejdřív za ručičku z hodin ... asi vůli ilustraci, co byla někde v knize, jsem si to spojila s tou pohádkou ... ale popravě, už moc netušim, o co tam šlo.

Meridion, vloženo 14:01:28  02. 08. 2007
	činkapi: Drbátko??? To by mě v životě nenapadlo. Já jsem alabastrovou ručičku považovala vždycky za torzo nějaké sošky.

Činkapi, vloženo 13:47:56  02. 08. 2007

Když tak o tom uvažuju, tak vlastně pohádky moc ráda nemám... :-) Právě pro tu předvídatelnost. Už jako malou mě vytáčela taková ta opakování, co děti většinou milujou, jak třikrát vyžene krávy na pastvu a pokaždé se stane to samé, a macecha vždycky po návratu domů řekne totéž... vždycky jsem tiše doufala, že se macecha vykašle na magickou trojku a udělá něco úplně nečekaného. Pohádky mě zaujmou, když se v nich odráží skutečný život lidí v té době, kdy vznikla, různé drobné reálie z domácnosti a tak (pamatuju si třeba na jednu, ve které hraje důležitou roli "alabastrová ručička", patrně drbátko :-). U mého vydání Pohádek bratří Grimmů je třeba zajímavá předmluva, ve které se mluví o tom, že v nejstarší verzi Perníkové chaloupky není ta chaloupka z perníku a marcipánu, ale z chleba - což názorně dokumentuje strašlivou bídu na venkově. Chlebová chaloupka byl vrchol toho, co si vůbec uměli pžedstavit, splněný sen. A nebo musí jít o mimořádně silný a dobře napsaný příběh, který vznítí představivost nebo opravdu dojme.

Adhil, vloženo 09:50:52  02. 08. 2007

Já to mám podobně jako Verlit - vlákno pojící s minulostí. Zároveň jsem velký, řekněme fanda, mytologie, takže se mi to v lecčem prolíná. Ovšem nikoliv nutně splývá, takže by se ve vztashu k pohádkám našla i ta citovost, člověk tak nějak potřebuje...jak bych to nazval..."správný svět." Takový, kde dobré je dobré; málokdy dojde k nečekané zradě a ono správné nakonec vyhraje (i když třeba v Tolkienovském stylu, bez čistého štítu). Na, teď už vlastně třetí stranu, ale nemám úplně rád až příliš najívní, ploché nebo přeslazené pohádky. Ta špetka mytologické ponurosti v tom musí být. Když se poví: "kníže byl zlý, protože okrádal lidi," tak si dítě pomyslí: "aha, tak to je asi tak zlý jako soused, protože ten taky krade, ale jinak je docela fajn." Ovšem verze: "Kníže byl zlý, protože zazdil svoji dceru, setnul hlavu jejímu nápadníkovi a sklep má plný vyuzených mrtvol na hácích...ehm," tak to už je padouch, kterého stojí za to zlikvidovat :)

Aes Sedai, vloženo 08:06:23  02. 08. 2007

Na pohádkách se mi líbí především dobré konce. Takže když dobré konce nemají, nemám je ráda :) Líbí se mi pohádky čtivé (pokud mluvíme čistě o pohádkách knižních), ve kterých je napětí (drak x rytíř x princezna) nebo někdo zlý utře hubu (Kostějové) a je v tom samozřejmě láska. Jako malá jsem četla pohádky pořád a nevím, které jsem měla nejoblíbenější. Hodně se mi líbila knížka Medvědí král, pak třeba Diamantová sekera, Plná nůše pohádek, Předu, předu pohádku (Verlit, nevíš o tom něco? ;) ); a dvě knihy pohádek, na jejichž názvy si nevzpomenu. A pohádkový příběh? Jasně vedly Cesty formana Šejtročka. To byla moje dětská láska. Kupodivu Rumcajs se mi vždy podle něj zdál slabým odvárkem. Naopak Božce jsem nějak na chuť nepřišla, teda dějově pohádkám jo, ale ten sloh mi moc neseděl.

Meridion, vloženo 22:29:04  01. 08. 2007

Pokusila jsem se zformulovat vlastní odpověď a zjistila jsem, že je pro mě skoro jednodušší napsat pohádku s podvědomě dodržovanými pravidly, než ta pravidla popsat. (Kdo budete na KCS, tak uslyšíte konkrétní příklad. :-))) Na první místo kladu city - nemyslím tím lásku mezi princem a princeznou, ale pohádka by měla udeřit na city nebo jemně pohladit po duši čtenáře. Za další důležité složky pokládám napětí a obrazotvornost. Překvapení lze u pohádek docílit jen těžko (zvláště když jsem vyznavačka happy endů), ale čtenář se nesmí nudit. V případě méně akčního děje lze čtenáři nabídnout třeba okouzlující pohled do jiného světa nebo jiný nevšední zážitek. Špetka humoru vždycky pomůže kořenit příběh, ale není podmínkou. Chtěla jsem ještě napsat něco o proměnlivost věčných témat, ale příliš jsem se do toho zamotala a koukám, že se tady mezitím už rozproudila diskuze, ve které moje otázka možná stejně brzy zanikne.

Qeril, vloženo 22:25:32  01. 08. 2007
	Tak tuhle verzi jsem - zaplaťpánbu - nečetla :-)) Mimochodem, vaření někoho v kotli se dost objevuje v ruských pohádkách.

Zpět