 |
Po čase zas jedna knižní hlídka pro anglicky čtoucí.
Paranormálních, upírských a kouzelnických dílek jsou dneska plná knihkupectví a těžba magické aury Londýna je v literární branži taky již dosti průmyslová záležitost. Přesto se zdá, že autor může ještě pořád přijít se sérií, která je (snad už i díky tomu, že se odehrává v londýnském West Endu) poměrně svěží a docela čtivá. Rivers of London (v americkém vydání Midnight Riots) a Moon over Soho jsou zatím dva příběhy (třetím autor vyhrožuje na jaro příštího roku) konstábla Petera Granta. Policisty a současně kouzelnického učně, jinak řečeno nového příslušníka jistého (velmi) zvláštního oddělení Metropolitní policie tvořeného ještě nedávno pouze jediným vrchním inspektorem, posledním mágem ve službách Scotland Yardu. Jenže po Londýně se dějí věci, na které jsou i detektivové z modparty krátcí a tak vrchní inspektor Nightigale dostane učně a Grant unikne práci v oddělení pro „sledování vývoje případů a jejich vyšetřování“. Místo toho vyšetřuje, proč v Londýně najednou přibývá lidí, kterých se neočekávaně zmocní vztek a začnou se chovat násilnicky a proč někteří z nich následně umírají poté, co se jim podivným způsobem rozerve tvář. Vedle toho pomáhá urovnávat složité rodinné poměry duchů a božstev Temže a jejích přítoků v Londýně i proti proudu nad ním. Při vyšetřování se ovšem dostává i do ohrožení života (nebo aspoň příčetnosti), to když si ho zkouší ochočit jistá Madam Tyburn nebo málem zahyne na jevišti královské opery a brzy nato téměř uhoří v tržnici na Covent Garden, kterou zapálí poněkud zdivočelé publikum právě z královské opery. Nakonec samozřejmě přežije a případ starých křivd a trpkostí, které nedají spát ani duchům je uzavřen. Nightigale a Grant ovšem mají brzy další práci. Tentokrát nacházejí jazzové muzikanty, kteří zničehonic umírají po koncertech, a navíc se dostávají na stopu jistého velmi, velmi temného nočního klubu. Soudě podle toho, že na konci sice víme, jak to bylo s těmi muzikanty, ale mocný a zlý mág zůstává dál bez jména a bez tváře, je zřejmé, že série bude ještě nějaký čas pokračovat. ;)
Čtení je to příjemné a myslím, že autor našel vhodnou rovnováhu mezi „magickým“ a detektivním rozměrem svého příběhu. Pokud jde o policejně procedurální část pracuje prostě s MET, nemusí si vymýšlet nějaké složité vlastní struktury (což dělal třeba Lukjanněnko a nebylo to úplně ono) a „historii“ policejního útvaru pro magické záležitosti docela užitečně črtá jen jako náznaky kolem jejího sídla a záblesky z osobní historie vrchního inspektora Nightigala (cosi velkého a ne tak docela podařenéh se stalo na sklonku druhé války v Německu, do podrobností naštěstí zatím autor nezašel, až na jednu bohatýrskou historiku na téma mág proti tankům).
Pro ty, kdo mají rádi svižně vyprávěné policejní detektivky a prostředí Londýna a trochu těch kouzel považují za výrazné lákadlo celkově příjemné počtení. |
