 |
No, já na ten Felixův výčet neragovala proto, že jsem si uvědomovala, že je to spousta problémů a že na reakci na všechny z nich bych potřebovala hodně času a ten jsem zrovna nějak neměla. Takže vítám nápad probrat je popoředě.
Co se týče ekologie, ochranářských hnutí...nejsem vůbec odborník, nemám vystudovanou ekologii (byť jsem ji jako předmět také měla), ale v nějakých ochranářskcýh hnutích působím, takže snad k tomu něco můžu říci. Podle mě má každý právo se k ochraně přírody vyjadřovat. Někdo k tomu má mandát z pozice svého zaměstnání (profesionální ochranáři, zaměstnanci státu pracující pro různé odborné či státní instituce), někdo může využít své právo v rámci demokratického uspořádání státu. Ochrana přírody je podle mě věcí nás všech. Může se k ní vyjadřovat profesionální odborník, Jihočeská matka i kdokoliv z ulice. Jak moc, to už určuje naše legislativa. A nelze podle mě doufat, že státní úředníci zachrání všechno, mají také omezenou pravomoc (a to ještě vycházím z ideálního případu, že opravdu chtějí hájit zájmy ochrany přírody a nejsou třeba podplacení či pod tlakem svých šéfů), nemohou zabránit všemu a ovlivnit všechno. Proto si myslím, že mají ochranářská hnutí velký význam. Zachránila už spoustu území, kterých kdyby si nevšimla, tak zmizela nenávratně pod vrstvou betonu apod. Státní úředníci, průmyslová lobby a různé investiční firmy (či jak nazvat tu stavební lobby) prostě spoléhají na to, že lidé neohlídají všechno, že si některých investičních záměrů nikdo nevšimne. A od toho tu jsou ta ochranářská hnutí. Nedělají nic nelegálního, jen využívají možnosti, které naše společnost má v rámci demokracie. A pokud udělají něco nelegálního (třeba někomu vniknou na pozemek), tak na ně platí stejné postihy, jako na všechny ostatní. Já si osobně jejich práce moc vážím. A šla bych někdy klidně i do nějaké "nelegální" akce, protože někdy je to jediná cesta, jak upozornit na daný problém. Třeba když Greenpeace brání velryby vlastními těly. Popravdě řečeno, klidně bych se uvázala i k tomu stromu, kdyby ho někdo pokácel a já měla pocit, že to není nutné. Kde končí naše svoboda vyjádřit se k něčemu? Těžko říci, asi je to dáno zákony, ale i ty nejsou někdy "správné". Pro mě je měřítkem moje svědomí, moje osobní zodpovědnost. Nikdy bych nikomu neublížila, ale budu-li bránit něco nebo někoho, kdož jsou mi drazí (třeba ten strom, nebo zvíře, kterému někdo ubližuje), jsem ochotná překročit i zákon. S tím, že následky klidně přijmu, nebudu se bránit trestu. I to cítím jako moji "občanskou svobodu" nebo jak to nazvat.
To už je ale asi trochu extrémismus a většina ochranářských hnutí až tak daleko nezachází.
Díky, Hallorne, za výčet a vysvětlení jednotlivých termínů. Ona si to veřejnost dost často plete a "ochranář" je pro ně automaticky člen organizace Greenpeace nebo někdo podobný.
K "seriózním" ochranářským hnutím bych přiřadila ještě Hnutí Duha. Také tam pracují odborníci (biologové a ekologové), také spolupracují s odbornou veřejností a státními úředníky a také se starají o cenná území. Navíc dělají hodně osvětovou činnost a osbně se mi líbí projekt Vlčích hlídek v Beskydech. Ten je mimochodem dobrým příkladem toho, že státní ochrana přírody vždycky nezajišťuje 100% ochranu chráněným subjektům. Jo, máme zákon na ochranu přírody, velké šelmy jsou na seznamu chráněných živočichů a nesmějí se zabíjet, a přesto nám po lesích chodí pytláci (většinou z řad myslivců) a vesele je střílejí. A nikdo s tím nic neudělá.
Osobně si myslím, že jedním z největších problémů, co se ochrany přírody týče, je naše vlastní lhostejnost. Dokud nebudeme sami chtít přírodu chránit a nechat tu něco i našim dětem a vnoučatům, pak nikdy nebudou stačit zákony, aby tu přírodu ochránili. Je potřeba náš aktivní přístup. Jenže je otázka, jestli ho chceme mít, to je zase jenom na nás. |
