|
Budeme si skutečně povídat o třísce a trámu? Nedporučuji to, velice vážně to nedoporučuji. Nebo snad chcete, abych tu začal zaníceným apoštolům co největší sekularizace společnosti a radikálně laického státu připomínat řeznictví ve které se změnila napříklaf francouzská revoluce a systematické státní násilí mimo jiné právě proti církvi, vzpomínat na řadění republikánských sil při občanské válce ve Španělsku. A kdybych se měl řídit mírou velkorysosti a věcné orientace v tématu protistrany patrně bych musel poukázat i na systematické likvidační násilí totalitních režimů 20. století, pro které byli křesťané rovněž cílem zvláštní důležitosti.
Raději k Havlíčkovi. Se zájmem jsem si křest sv. Vladimíra přečetl. Trochu mě zklamal tím, že je mizerně vypointovaný, což vyznění oslabuje.
Trefná jeho báseň je, ale jak vidím, ti kdo ji citují moc přesně netuší v čem. Rozhodně to není jezovitský marš...to je poměrně levná propaganda, která se se skutečností převážně dalece míjí. Nikdo, kdo o nejen o českých jesuitech něco ví, nemůže mlčky přejít takové veršíky jako "málo vědět, hodně věřit"...jezuité pro vzdělanost hodně udělali a měli ve svých řadách dosti učenců...
Jinak ovšem základní črty stavu církve v polovině devatenáctého století jsou poměrně výstižné. Je totiž nezbytné mít na mysli historické okolosti. Je to mocnářství, kde se už pevně usadily josefinské reformy zaměřené na církev. To byla taková menší a méně spektakulární francouzská revoluce suchou cestou. Církev byla podrobena státnímu dozoru až kuratele, osvícenský diktát sahal až k náplni výuky v seminářích či bohoslužebnému životu. Duchovní, zejména na nižší úrovni se stali svého druhu stáními úředníky.
Pokušení vlivu a pohodlí církev do značné míry podlehla a pak za to zaplatila po roce 1918 tím, že byla vnímána jakou přežilá součást starého režimu.
Iwo Olorin: z čeho tak nepochybně plyne, že monoteismus je nutně intolerantní. Stejně dobře bychom mohli říci, že ke konfliktu nutně vedou například takové systémy náboženské plurality, jde jsou etnicky, národně či sociálně skupinově definované soubory božstev. Bozi mého lidu, národa, stavu, uráží bohy jiného kmene, lidu či stavu...a máme pěknou polízanici.
Monotheismus může být naopak základem tolerance vůči vyznavačům různých náboženství. POkud věříme, že je jeden Bůh, který stvořil všechny lidi, pak On - svým způsobem- stojí mezi mnou a jimi a pokud se na nich proviním budu se odpovídat jemu - a pokud se při tom bezdůvodně budu dovolávat Jeho jména - pak tím hůř pro mně.
Budete mi chtít jistě argumentovat Starým Zákonem. Uvažte prosím nejdřív toto. To, že krev nevinně prolitá volá k Bohu o pomstu je myšlenka starozákonní..a uvědomme si, že brartrovražda byl hned druhý lidský hřích...
Uvědomme si také, že jakým omylem opakovaně trpěli Židé: myslívali si, že když s nimi Bůh uzavřel smlouvu a dal jim svá zaslíbení, tak jsou jednou provždy v klidu a nidko na ně nemůže. Skončili v Babyloně a odešli až Bůh dal a král cizího národa je propustil.
Monotheismus je také základem pro zdravé lidské a společenské sebevědomí a svobodu. Totiž, právě pokud je dané lidské společneství jedním národem před Bohem může začít rozumět tomu v čem spočívá pravá, vší ideologické zátěže prostá, rovnost plynoucí právě z toho, že všichni byli stvoření týmž Bohem. Samo sebou se pak rozumí, že je to i základ pro přijetí přirozené rozmanitosti osob co do schopností, jazyků, národností a podobně. Bůh tvoří jen originály.
Další dva okruhy totiž zenužitelnost a koncept vykoupení, o nichž Iwo mluví , spolu velice těsně souvisí.
Tvrzení o tom, že pojem spásy je vyhaslý, je mimořádně odvážné...hned se mi vybaví poznámka G. K. Chestertona o tom, že prvotní hřích je jediná věc z křesťanské teologie, kterou lze prakticky dokázat - jinak řečeno popírat existenci hříchu znamená popřít vlastní nos mezi očima. A právě to se dnes velmi často děje. Problém je ovšem v tom, že odmítnout pomyslet na to, že člověk žije v porušeném světě a může myslet, mluvit a konat špatně ke škodě své i svého okolí člověku nepomůže. Protože nechce slyšet o hříchu odmítá pomyslet na spásu - a výsledkem je zoufalství. Vědomí hříchu i nabídky spasení dává naději a motivuje....indiference uspává, vede k lhostejnosti a ubíjí.
V tomto vysoce dynamickém, dramatickém a dobrodruženém napětí mezi hříchem a spásou, nadějí a lhostejností se pak odehrává i příběh autority a jejích nositelů. A vysvětluje, třebaže neomlová, jejich četná selhání a zneužití.
Už je můj příspěvek velice dlouhý, ale poukážu závěrem na jeden významný rozdíl mezi křesťanství a islámem, když už je v souvislosti s monoteismem, autoritou a znežíváním Iwo jedním dechem zmínil.
Křesťanství je náboženstvím Logu (a vtěleného Boha) a islám je náboženstvím poslušnost/oddanosti (a Proroka ohlašujícího boží zjevení).
Jeden z nápadných rozdílů je v tom, že křesťané věří, že Bůh je rozumem poznatelný, kdežto pro muslimy je zcela přesažný a ve svém jednání nevystihnutelný. Přirozeně i pro křesťany je Bůh svrchovaný a překračující možnosti poznání. Rozdíl ovšem je v tom, že z toho co Bůh o sobě řekl ve zjevení (Bibli a učení křesťanů předávaném od apoštolských časů po dnes) a ve stvoření Ho lze jistě poznat a toto poznání i formulovat a rozvíjet.
Velmi podnětné čtení na toto téma je ona pověstná přednáška Benedikta XVI. v Regensburgu. Bohužel ji proslavil povyk muslimské ulice, přitom byla adresována zejména jistému druhu pozdních Evropanů, právě těch, kteří upadají do všestranné lhostejnosti a tím si zakládají na to, aby přišli i o rozum. Není to právě nejlehčí čtení, ale stojí to za pokus, česky je k nalezení zde. |