 |
no dobře...tak jsem jdu udělat trochu ostudy. Předně odkazuji na místnost Svatyně, kde se příbuzným debatám věnovalo velmi mnoho času a výsledky lze najít přelistováním o několik desítek stránek do historie místnosti. Nové kolo stejných debat by se ovšem nemuselo setkat se zrovna příznivým ohlasem či zájmem - důvody budou zjevné po seznámení se s odkazovanými debatami, polemikami a hádkami.
Nicméně k něčemu je myslím potřeba pár slov říci.
COX tu odrecitoval jednu z obvyklých litanií o církvi zlořečené, zločiné a přinejmenším líné. To, že přebírá směs nesmyslů, polopravd, pomluv a bajek není jeho vina. Ony totiž tvoří jakýsi sdílený soubor neposuzovaných samo-zřejmých tvrzení. Rezonují v médiích a populární kultuře a tak jsou prostě bez zamyšlení přijímaná za pravdivá.
Nositelé těchto myšlenek a smyšlenek často a rádi káží křesťanům, aby mysleli kriticky ovšem nezbývá než jim odpovědět, že křesťané myslí kriticky dva tisíce let (a vybídnout je aby asi to někdy zkusili sami).
Ona pověstná a zlopověstná dogmata nejsou mimochodem výsledkem ničeho jiného než velmi dlouhých a tvrdých polemik a sporů... a kritického myšlení.
A když jsme u dogmat. Vyjadřují obsahy křesťanské víry. Velmi těžko bez tohoto společného a sdíleného základů mohou křesťané svoji víru sdílet a žít. A bez toho, aby ji sdíleli a žili těžko budou dělat něco takového jako dělají sestry boromejky v nemocnici pod Petřínem, co dělají kaplani v armádě, ve věznení, co dělají pracovníci charit všude možně.
A když jsme u té Charity. To je jedna z odpovědí na velmi nepoučenou otázku, kde byla církev o povodních. V našem městě jsme měli velkou vodu dvakrát, naštěstí zasáhla jen malou část, ale pokaždé zdejší oblastní Charita pracovala naplno (i v obcích výše po tokou více postižených). Česká katolická Charita patří dnes k velmi schopným humanitárním organizacím, které vedle nasazení při pohromách mají samozřejmě i řadu projektů pro "všední den" - když opět vezmu příklad mého okresního města: ošetřovatelská služba, domov pro matky v tísni, stacionář pro děti s postižením, chráněné dílny a další. Různí křesťané ve chvílích pohrom slouží různě, podle toho, co je jejich službou. Charita a její personál a dobrovolníci mají v takovém případě roli poměrně jasnou, ať jde o likvidaci škod, podporu postižených nebo následnou rekonstrukci. Bez významu ovšem není ani to, když (vzpomínám na ničivé moravské povodně před deseti lety) přijede například do zničených a zdrcených Troubek sloužit nedělní mši (asi týden po katastrofě) olomoucký arcibiskup. To je zase jeho práce.
A poznámečka úplně na závěr. Docela by mě zajímalo, kolik lidí ví či tuší, že jedna z nejschopnějšíchj a nejúspěšnějších humanitárních organizací posledních let, ADRA, je spojena s jednou z křesťanských církví.
K oblíbené polopravdě o tom jak "církev" pomáhala po válce unikat nacistickým zločincům podotknu jen tolik: aniž bych se teď chtěl zvlášť zabývat takovými mimořádnými osobnostmi jako byl Maxmilian Kolbe, nebo Edith Stein (Terezie Benedikta od Kříže pozdějším řeholním jménem) zavražděnými ve vyhlazovacích táborech mohu s klidem říci, že věřící křesťané a jejich církve byli pro nacistický režim nepřáteli, určenými k dřívější nebo pozdější likvidaci. POčty kněží a řeholníků v koncentračních táborech či jinak pronásledovaných šli lze klidně říci do tisíců.
Údajná spiklenecká a snad spojenecká pomoc unikajícím nacistům je směs několika věci: nejčastěji jde o konstrukce viny a spiknutí tam, kde kupříkladu kláštery pomáhaly běžencům v letech válečných i zmatených poválečných a dopustily se toho zločinu, že málo kádrovaly a více pomáhaly. Někdy může jít o skupiny propojených jednotlivců - včetně možná držitelů církevních úřadů- které si nekale pomáhaly. To jsou selhání a hříchy jednotlivců.
Dál tu čtu klasickou dvoučlenku o naivním či nevinném davu obyčejných věřících a nafoukanými a jen po moci a politickém vlivu bažících prelátech.
Mimochodem Chrisi - ano duchovní křesťanských církví jsou u nás placeni státem. Důvod je tragicky jednoduchý, stále platí s drobnými úpravami (odstraňujícími totalitní útisk)zákon z roku tuším 1949, kterým komunistiký režim církvím sebral majetek a dal je pod státní kuratelu. Víc viz opět dřívější debata ve Svatyni.
Rozhodně tu nepovedu polemiku o potratech, ale kritikou udánlivě agresivního postupu a postoje křesťanů ve věci ochrany života jsem se nechal inspirovat k následujcí poznámce.
Ochrana života není jen- jak by se zdálo- heslo a dogma, které v pravidelných intervalech pokřikuje z lodžie sv. Petra v Říme momentálně službukonající papež, pokud tedy zrovna nepíše sedmistou devadesátou šestou listinu zakazující sex, sex, a pro jistotu ještě jednou sex. (Takový budete mít dojem dokud budete jen číst vaše oblíbené noviny a koukat se na vaši oblíbenou televizi).
Ve skutečnosti se v organizacích, které se snaží podporovat ochranu života, šířit a propagovat úctu k němu od početí po přirozený skon, angažují v naprosté většině "obyčejní, řadoví křesťané", někdy s podporou kněží či řeholnic a řeholníků. A ačkoli vám to vaše oblíbená média nejspíš vůebc neukazují jejich činnost nespočívá ve vypalování potratových klinik a zastašování či mordování jejich personálu. Ano, občas se před těmi klinikami modlí a rozdávají třeba letáky. Mimoto ovšem zřizují a provozují poradenská centra, zajišťují pomoc matkám a spolu s dalšmi organizacemi se snaží pomoci jim i jejich přicházejícím dětem.
A jen maličko k té udánlivé agresivitě. Odhaduje se, že ve Spojených státech skončilo umělým potratem od roku 1973 (kdy Nejvyšší soud ve známém případu Roe vs. Wade umělé potraty legalisoval) 44 milionů těhotenství.... To je ošklivé číslo, když budu mluvit velmi mírně. A velmi mírně také řeknu, že je poněkud agresivní považovat za fundamentalistický a extremistický poměrně logický názor, že počatý plod má jen tři možnosti, co se s ním stane. Buď skoná samovolným potratem, bude zlikvidován interrupcí, nebo se z něj narodí dítě. Člověk nemusí být ani křesťan, ba ani věřící, aby tvrdil, že lidský život je hoden ochrany ještě před narozením (tuhle fundamentalistickou větu najdeme Listině práv a svbod, která je součástí české Ústavy).
Upřímně řečeno, jediný spor, který lze vést bez násilí na myšlení a jazyku je spor o to, jakou míru ochrany lidskému životu v naší společnosti přiznáme (a to předně tomu, který je nejméně schopen se sám hájit: ať na svém přirozeném začátku nebo na svém přirozném sklonku). Ne ale už spor o tom, jestli život začíná početím nebo porodem.
V ustrojení mysli, které jsem právě naznačil je jen velmi obtížné chápat například kroužení potratových lodí na hranicích mezinárodních vod jako svého druhu "humanitární pomoc"...
Ale víc k tomu už psát nebudu, protože jak jsem již řekl tuto debatu vést nechci.
Apoštolsky horlivé odpůrce křesťanství jako způsobu myšlení i života žádám o jediné, spojte prosím svoji horlivost s kritickým myšlením. Pravda, kterou tak intenzivně cítíte jako zjevnou a potřebujete se proto s ní dělit a hlásat ji z balkonů a tribun má slabinu právě v tom, že stojí především na intenzivním pocitu. Dejte přitom na výstrahu filosofu: věci nejsou takové jaké se někdy na první pohled jeví. Zkoumejte každé tvrzení, vystavte je sporu, útočte na ně zprava i zleva. Pravdy se nakonec doberete. |
