 |
to mi připomělo, jak jsem v 16 letech měla už dlouhodobější bolest ucha a na to ORL se teda jít odhodlala, ale vynutila jsem si, že tam táta půjde se mnou - normálně jsem už několik let chodila k doktorce sama - a byli tam moc milí a říkali:"ták, tatínek počká venku" a já jsem zcela zuřivě opáčila: "NE! tatínek půjde dovnitř!" ale do křesla jsem si sedla sama, tak statečná jsem byla :-))
naštěstí mi to tehdy nepíchali, jen jsem tam měla ucpávku, kterou museli propláchnout, i tak jsem tam ovšem seděla velmi strnule a velmi křečovitě se při tom tvářila
podruhé se mi stalo něco podobného krátce před svatbou, bylo mi 25, problém byl stejný, na ušní se mnou neměl ale kdo jít, tak jsem sebrala všechnu svoji odvahu a šla sama - byla tam moc milá mladá paní doktorka (bylo to na karálku ve špitále) a vyvalila na mne oči a zeptala se mne: "co je vám? vy jste celá zelená?" tak jsem jí řekla, že se strašně, ale opravdu strašně bojím. S obavami se zeptala, jestli jí tam neomdlím a kupodivu mne to zjisštění, že jí tam někteří lidé strachy až omdlívají, tudíž je na tom někdo ještě hůř než já, dodalo odvahu, že to zvládnu
potřetí jsem měla stejný problém, když byly naší Radmi asi 4 roky, šla jsem zrovna na ušní na kontrolu s ní, tak jsem to spláchla při jednom. Tak mělo dítě "legraci" a zvýšení seběvědomí z toho, že je statečnější, než maminka :-) Doktor tentokrát milý nebyl, jako on byl vždycky tak nabručený, že ho můj muž pak až parodoval, takže už k němu nechodíme.
Mimochodem, naposledy byla Radmi na ORL na pohotovosti s bolavým uchem vloni před Vánoci - jelikož máme chlapečka a někdo a já s ním musela zůstat doma, jel s ní jen manžel s dědečkem - lidi, já byla TAK ráda, pravda, trochu jsem se cítila jako krkavčí matka, ale byla to taková úleva, že tam s ní nemusím! |