|
Bude to delší, ale snad mi to odpustíte. Vlastně teď, když na to koukám, je to STRAŠNĚ dlouhé, ale budu hřešit na trpělivost taverníků :-)
Je to rozhodně drtivá převaha fantazie a málo „skutečného“ prožitku, ale nakonec fantazie nechaná, ať si bloumá jak chce a tvoří obrazy, jaké chce, to je taky kousek meditace, ne?
Musím začít zeširoka – je to několik let, kdy jsem si pořídila Fairy Oracle. Nádherné vílí vykládací karty, na způsob tarotu, ale přitom úplně jiné. Přitahovaly mě na obrázcích několik let, tak jsem nakonec neodolala.
Nakonec jsem ani nemohla – ilustroval je Brian Froud, který je také autorem malé verlitky. Tedy alespoň té na ikonce (vždycky sebou škubnu, když se zahlédnu v jeho knize. Jaktože mě zná? Teprve pak mi dojde, že je to naopak a jeho vizi jsem si vypůjčila já). Karty jsou na letmý povrchní pohled plné směšných postaviček a nahatých ženských s křídly, ale už na ten druhý jsou plné významů, archetypů, zákmitů vizí … prostě žijí vlastním životem.
Nepoužívám je v pravém smyslu, ale nemine den, abych se jimi neprobírala, nepřemýšlela si nad nimi nebo si jen nějakou nevytáhla a nekochala se kresbou i vším, co mi při jejím zkoumání přichází na mysl.
V doprovodné knížce radí autorka mimo jiné, jak zajít na návštěvu do Faerie. Žádné složité instrukce, celkem prosté „cvičení“. Tak jsem ho vyzkoušela a tohle jsem viděla:
Suchá, travnatá paseka ve svahu. Na levé straně rostou borovice a voní pryskyřicí. Na pravé straně zarůstá paseka mezi starými pařezy suchou trávou a spoustou ostružiní, takže se dá hodně těžko projít. Kdesi vzadu tuším okraj listnatého lesa.
V trávě cosi ostře zapíská. Není to myš. Bytůstka ale není o moc větší. Je hbitá, zrzavá, ani se nedá rozeznat, jestli je mužského nebo ženského rodu. Špičatý nosík taky připomíná tu zvědavou myšku nebo možná veverku (ale na to je malá). Na rameni má dudy, ze kterých vyluzuje ty pištivé zvuky. Mám prý jít za ním/za ní. Vede mě skrz a přes ty ostružiny. Má tam šikovné cestičky, ale já jsem velká, takže se jimi spíš prodírám a „myška“ na mě musí každou chvíli netrpělivě pískat. Myslím, že se mou neobratností dobře baví.
Konečně jsem na kraji paseky, přede mnou začíná po pár metrech zelené louky přívětivý dubový les. Můj průvodce pískne na rozloučenou a něco mi podává. Je to sušená brusinka. Poděkuju a spolknu ji a když se rozhlédnu, je Myška pryč.
Vím ale, že mě někde na okraji lesa čeká další průvodce, tak směle vykročím.
Les je zpočátku řídký, světlý, je v něm hodně velkých i menších kamenů, zarostlých mechem i holých.
Zpoza jednoho stromu vystoupí další průvodce. Postavou vypadá jako člověk, má dlouhé černé vlasy a elfí tvář, která je zároveň mladá a zároveň prastará. Od prvního pohledu je mi sympatický a já jemu, myslím, také. Jdeme dál do hloubi lesa, začíná se šeřit a v mechu se rozsvěcují světélka. Odněkud zaznívají útržky melodie – takové té, u které má člověk pocit, že ji už kdysi kdesi slyšel. Neznámé a přitom velmi povědomé.
Když vyjdeme na dalším okraji lesa ven, není tam tma, jak by se dalo čekat vzhledem k tomu, že předtím šeřilo až stmívalo, ale spíš takové zadumané tmavě nazlátlé světlo.
Před námi je další mírná stráň, která se zvedá od okraje lesa k obzoru. Po obou stranách stojí krásné duby, možná na vzdáleném konci louku uzavírají jako kruh, ale nedohlédnu tam, vidím jen čáru obzoru. Stráň je porostlá tou nejkrásnější a nejzelenější trávou, kterou jsem kdy viděla. Je zvlněná, všechno působí nesmírně „správně“. Nic neruší dokonalou harmonii.
Uprostřed stráně stojí rozložitý dub. Není vysoký, ale vodorovné větvě se rozpínají do obrovitánské šíře. Některé jsou tak těžké, že se musejí opírat o zem. Stejně mohutné kořeny místy vystupují z trávy a přímo pod kmenem mezi nimi tuším studánku.
Můj průvodce na mě povzbudivě kývá, abych šla dál. Třetí bytost na mě čeká někde tam, u vládnoucího dubu.
… a já nejdu.
Bojím se jít tak hluboko do Faerie. Bojím se, že pak bude příliš těžké se smířit s všedním životem a že se nebudu chtít vrátit. Nejsem si jistá, jestli jsem dostatečně připravená. Nevím, jestli vlastně vůbec chci. Když nepůjdu dál, budu si moct představovat, jaké by to bylo. Když půjdu dál, budu to VĚDĚT.
Můj průvodce mě povzbuzuje, je mu líto, že nechci jít dál. Snad to vnímá i jako své selhání, a tak ho ujišťuju, že problém je u mě. Smíří se s tím, ale nerad. Trochu smutně mě doprovodí zpátky.
Myška je užaslý/á, že jsem tak brzo zpátky. Na rozdíl od chápavého mlčenlivého lesního průvodce, Myška píská, skáče a všemožně trvá na tom, že jsem trdlo a že se mám okamžitě vrátit. Nakonec mě ale přece jen dovede zpátky na paseku a rozloučí se se zcela zřetelným: „Tak teda příště, no.“
…a jsem doma. Občas se tam chodím znovu podívat, ale dál než na okraj lesa nechodím. |