 |
Ke katedrále. Pokud lze soudit z citací v denním tisku Nejvyšší soud se svým rozhodnutím přklonil k názoru, že přinejmenším v majetkoprávní oblast je prvořadnou hodnotou zachování a respektování právní kontinuity s obdobím komunistého režimu a soudům nepřísluší třeba jen přezkoumávat zda státní orgán postupoval právně náležitě. O nápravu se, dle právního názoru Nejvyššího soudu, může postarat výlučně legislativa (a teoreticky snad exekutiva) svými novými restitučními právními akty (patrně by muselo jít o zákon, nicméně stát prazvláštním způsobem a pod škraboškou známého gaunera Všeholida katedrálu postátnil vládním nařízením). Svým způsobem je to jen pokračování snahy různých větví státní moci zabránit navracení majetku soudní cestou prostřednictvím určovacích žalob. Ty mohou uspět v případech, kdy nedemokratická státní moc kradla přeokázale a s papíry se příliš nezdržovala. Zda si taková východiska a argumentace zaslouží pochvalné výkřiky a potlesk je věc vysoce sporná, právě tak jako je velmi pochybná realistická šance, že by v dohledné budoucnosti českým parlamentem prošla norma skutečně restituční povahy.
K samotné věci mám několik poznámek. Především zdejší spanilomyslný a jemnocitný správcovský sbor upozorňuji, že jde o poznámky k tématu a reakce na jisté úvahy. Jejich případní nositelé jsou v tomto případě nahodilí, zaměnitelní a nejsou předmětem mého zájmu.
Odpůrci církevního vlastnictví katedrály nemají v rukou žádné realistické argumenty, jejich nářky a stížnosti jsou založeny prakticky výlučně na toliko částečně racionalizovaných emocích a předsudcích.
Předně není naprosto zřejmé ani zjevné, jak racionálně souvisí tvrzení o tom, že katedrála je národním symbolem( co do obsahu blíže nespecifikovaným) s tím, že by měla být ausgerechnet státním majetkem. Jako v kažédm jiném případu by ve zdravé společnosti mělo platit, že stát má přijít do hry, když všechno ostatní selže (nebo je nedostatečně silné, schopné a vybavené) a je třeba ochránit, zachovat či prosadit nějaký obecný zájem. To však žádným způsobem neodpovídá na otázku proč by měl stát mít zvláštní důvod katedrálu vlastnit, nebo se jejího vlastnictví umanutě držet. Kdyby se držel zdravých zásad dávno už vlastnictví předal a dohodl se na sdílené správě. Je to dáno jak praktickými okolnostmi, že ke katedrála integrální součástí areálu Hradu spravováného státní organizací a úřady, tak i respektem právě k symoblice místa a jeho tradici.
Iracionální projev nepochopení věci je také jakýsi náznak představy, že katedrála je „cosi víc“ než kostel. To všechno „navíc“ je ovšem s katedrálou spojeno právě a jedině proto, že jde o starobylý chrám ve zkratce řečeno stojící na hrobě svatého knížete Václava. Samotná stavba, její postupné vybavování a obohacování, všechny korunovace, pohřby a další historické události se v ní odehrávaly právě proto, že to bylo a je konkrétně a specificky posvátné místo – jedno z nejdůležitějších duchovních ohniskek českých křesťanů a církve- a také sídelní chrám pražského (arci)biskupa (a českého primase). To, samozřejmě, neznamená, že bych se pokoušel tvrdit, že celá historie českého království je věcí výlučně křesťanskou či snad dokonce katolickou. Ne. Pouze vysvětluji, že to co činí pražskou katedrálu mimořádným místem je právě to, proč ji čeští panovníci stavěli, zdobili a proč do ní soustředili řadu významných událostí a proč tam mnozí složili své kosti. A upřímně řečeno každé druhé historické město bude mít ve svém malém měřítku podobné ohnisko a viditelnou stopu svých radostí a žalů v tom či onom místním hlavním kostele. A mimochodem, právě to, že to jsou funkční kostely z nich číní místa živá a ne jen pouhá vyhaslé historické monumenty, galerie a památníky. Stručně řečeno, to co se traktuje, že katedrála má „navíc“, proti kostelu, je ve skutečnosti jednou z pozoruhodných funkcí kostela. Přirozeně k tomu, aby to člověk prožíval, vnímal a těšil se z toho, nemusí být ani katolík, ani křesťan. Měl by mít jen trochu historického smyslu a porozumění.
Tím se dostávám k poslednímu bodu, který mi utkvěl v paměti z jedné z dřívějších debat. Totiž k představě, že by katedrála mohla či snad dokonce měla být běžnou státem vlastněnou a spravovanou pamětihodností s návštěvnickým režimem (a vstupným), kde by v určitém čase byly umožněny bohoslužby.
I když nejsem zrovna zcestovalý, tak vím, že způsby zpřístupnění a sladění turistického provozu s povahou kostela a jeho programem bohoslužeb se všelijak liší, ať co do organizace, tak co do případného vstupného. Stejně jistě však vím, že výše zmíněný napádíček je ve své podstatě extremistická myšlenka brutální sekularizace, která nemá daleko k tomu, jak po vzniku moderního Turecka dopadla istambulská Hagia Sofia. Já extremista nejsem, proto nenarážím na to, že byla původně konstantinopolskou katedrálou. Stačí to, že byla v té době už staletí významnou mešitou v metropoli většinově muslimského třebaže úředně sekularizovaného státu. Atatürk se patrně rozhodl své osvícen(s)ké evropské vzory dohnat a předehnat a slavnou svatyni degradoval na muzeum. Předpokládám, že tak daleko by, prozatím, záštiplní alergici v případě pražské katedrály zajít nenavrhovali.
Do katedrály můžou lidé přicházet z nejrozmanitějších důvodů a z bohatství historie, paměti a posvátnosti mohou vnímat to, co jim je nejbližší či nejdražší. Vždy by ale měli mít na paměti jak a proč dorostla takového významu a respektovat, že taková v plné míře bude jen potud a dotud, nakolik zůstane živým ohniskem svého města a země. Ti, kdo mají zálibu v monumentech a muzejních symbolech národní velikosti by si mohli začít oblibovat Vítkov. A že tam legionářskou tradici narušuje Gottwaldovo strašidlo? Na Vyšehradě budou mít trochu víc klidu. |
Vítejte v Denním věštci!