 |
Než tedy dorazí povolanější, podělím se s těmi, kdo nedorazili alespoň o dojmy z noční prohlídky hradu (i když se přiznám, že jsem ji neabsolvovala celou).
Pan Kastelál dorazil vkusně oblečen do hávu napůl černého a napůl bílého, což mělo buď symbolizovat jeho rozštěpenou osobnost nebo to byly rafinované mimikry. Nafasovali jsme louče a vydali se romantickou temnotou po hradu.
Výklad byl trochu zdlou-ha-vý, ale vzhledem k tomu, že jsme se dodatečně usnesli, že ve skutečnosti nešlo o kastelána, ale o bytost přízračnou, pouze občas se probouzející za účelem nočních prohlídek, byla jistá neohebnost hlasivek logická. Výklad byl obsažný a tu a tam obsahoval i historická fakta, i když občas poněkud volně interpretovaná. Záhy se v něm začalo hýřit tajemnými chodbami, nočními zjeveními a rafinovanými pastmi na plazící se vězně.
Naše všetečné otázky (no, naše… nebudeme tu jistou tavernici jmenovat, ale byla to především Gwil) kastelnána nejprve zaskočily, ale posléze pojal k naší skupině náklonnost. Ta se projevila nejprve historkou o přízračné holčičce (která zaujala zejména Felixe, ať už měl pohnutky jakékoli) a pokračovala cestou do prostory, „která se návštěvníkům běžně neukazuje“. Zde jsme vyslechli půlhodinovou interpretaci příběhu o Závišově vášni k hezkým holkám a vyvrcholením byla historka o zazděném dvoumetrovém platonickém milenci. Efekt byl trochu pokažen tím, že Eru (tuším, že to byl on) po upozornění, že se opírá o zeď právě tam, kde je dotyčný zazděn a odkud komunikuje dodnes se světem, nejevil známky paniky.
Kastelán tedy nasadil tvrdší kalibr a přihodil jedenáct zazděných děstkých koster, což vyvolalo kýžené „ach“ a „och“ přítomných dam. Zasloužily jsme si jím přídavek o hře „maminko, ještě tě vidím“ a „maminko, už tě nevidím.“
Stále rozjařenější kastelán přislíbil další prostory, „kam návštěvníky běžně nevodí“ a zamířili jsme do dalších prostor hradu. V příští místnosti byl výklenek a kromě výkladu o tom, jak neobchodovat s grafitem, když přijde na anglické obchodníky, jsme se dočkaly historky o tom, jak ve výklenu našli zazděnou lidskou kostru.
Příští tajemnou prostoru (sklep na brambory a mučírnu) jsem vynechala, ale jak jsem dozvěděla, součástí byla také historka, jak tam našli…ano, hádáte správně … zazděnou kostru staré (nebo mladé?) Trčkové.
Nu což, za tmy a romantického světla pochodní člověk vyslechne ledacos.
Zatímco jsme s Lampářem čekali, až skupina dorazí z mučírny, padl mi zrak na evakuační řád hradu a odhalila jsem příjmení našeho průvodce. Jeho jméno bylo Jiří Čtrnáct.
Počítejte se mnou…jedenáct koster dětí, dvoumetrový platonický milenec, bezejmenná kostra v grafitové místnosti a stará Trčková…ano, správně. Právě čtrnáct. Vše bylo náhle zcela jasné!
(Bububu!!!) |