 |
Ach tak, jo, tak to jo. Všichni jsme hleděli do stolu a nikdo za ŽÁDNOU cenu nechtěl být první dobrovolník-odvážlivec. Jak si z nás dělali srandu, tak tento dojem rostl a rostl. Bezprostředně po setkání s námi mělo být setkání s "druhou stranou mince", tedy s nejvyšším ročníkem - byli jsme vyzváni, ať si dáme ještě čaj a keksy (no dobře, sušenky, ale to víš, mně se hned vybaví Holy Grail) a zůstaneme se podívat, jaké to bude, ale navzdory přátelsky míněné výzvě jsme se všichni začali zvedat ke zběsilému úprku, tak tak si stíhajíce ještě s některými členy rady, kteří se pochichtávali, podat pařát. Byla jsem mezi posledními (z nějakých těch osmi deseti přítomných nervních troubů) a to už se synodní senior jen tak tak držel, aby nedostal opravdu brutální záchvat smíchu - ke mně prohlásil: "Tak ani Jihlavačka nezůstane?" (Sám je de facto z Jihlavy a chodil tam na gympl, mimochodem o dva roky výš než moje mamka, tak mu ta Jihlava utkvěla) Tak jsem ještě poznamenala: "Ne, na to, abych, když všichni zdrhají, zůstala jako jediná odvážná, jsem příliš velký srab, který se nechce cítit jako totální idiot." a rozloučivši se jsem za již propuknuvšího záchvatu smíchu dotyčného pána rovněž vzala dráhu za ostatními. Jako já nevím, jak je možný, že i někteří jinak užvanění lidi nějak neměli odvahu se moc vyjadřovat, zdá se, že strach z toho, bejt první aktivní a ochotně odpovídající blbec se proměnil v nějakou nakažlivou nemoc nebo co... :-)) |
