 |
Den osmý: S věnci na hlavách
Poslední ráno! Běda nám. Naštěstí nás mezi Středozemí a realitou čeká ještě jeden - a to dost výživný - mezistupeň. Při balení si bolestně uvědomujeme, jak moc jsme se stačily za ten týden v chaloupce zabydlet. Zatímco ale my s Qeril sotva zvládáme dát dohromady svoje věci a vyčistit si zuby a brýle, Verlit navíc stíhá i vymést krb a vynést odpadky z celého domu. Ona je prostě pekelná... tedy samozřejmě pekelně rychlá :-) Na stole necháváme bonboniéru pro Diane, děkovný dopísek a klíče.
Okolo půl desáté definitivně opouštíme naši kouzelnou chaloupku. Náš další cíl je ospalá díra jménem Priddy, nacházející se asi půldruhé hodiny na severovýchod, kousek od Glastonbury a Wellsu. Pozoruhodného na ní není nic kromě faktu, že tam máme rezervovaný nocleh na poslední noc.
Hotýlek New Inn v Priddy je malý (šest pokojů) a vypadá velmi venkovsky. Po drobných počátečních obtížích (všechny dveře jsou zamčené a zvonek chybí) se nám daří dobouchat se dovnitř a uložit si tam kufry. Počasí se tváří celkem přívětivě, občas i vykoukne modré nebe, v posledních dnech vzácný host. Plné očekávání a natěšené Verlitčiným vyprávěním (už tam byla) se vydáváme do Glastonbury.
Už ve chvíli, kdy vjíždíme do města, začínáme tušit, že to bude poněkud zajímavější, než jsme čekaly. Verlit nás sice připravovala na to, že je Glastonbury zvláštní a krásně praštěné místo, kde spolu v družném souladu žijí všechna možná náboženství a duchovní směry a kam se stahují alternativci a mystici z celé Anglie. Vyprávěla nám o obchůdcích s magickými pomůckami a zvláštních existencích, které jsou tu k vidění po ulicích. Tak tomu bylo v běžnou dobu. Ovšem zažít Glastonbury, bájný Avalon, když slaví Beltain...!
„Tohle nám nikdo neuvěří,“ mumláme si s Qeril, zatímco Verlit krouží ulicemi ve snaze najít místo na parkování. Konečně opouštíme Fordíka v boční ulici (parkoviště jsou beznadějně plná) a vrháme se do pohanského mumraje.
Na náměstíčku hraje hudba, týpci v ovčích kůžích předvádějí jakési legendy, přes davy je ale moc nevidíme. Průvod rudě oděných a nalíčených čertů a čertic (?) se protahuje mezi lidmi. Organizovaný program je ale to nejméně zajímavé. Stačí chvilku stát a rozhlížet se kolem sebe a člověk pochopí, že tohle je svátek všech, kdo se cítí tak trochu jiní, kdo chtějí snít a potřebují na chvíli utéct z rozumné, svázané, šedivé reality...
Barevný, bizarní dav, tančící, bavící a hemžící se po ulicích nabízí nejrůznější varianty oné „jinakosti“.
Alternativní mládež ve stylu hippies, historické šaty a pláště, neurčitě fantaskní cípaté hábity, dlouhé vrstvené sukně, rudé či fialové vlasy, pomalované tváře, ponča, ethno haleny, vysoké boty, opánky i bosé nohy, chřestící náramky, vlající šátky... ale především věnce. Věneček na hlavě tu má skoro každý, některé jsou živé, udělané z břečťanu a narcisků, velká část je ale koupená v některém z nespočetných obchůdků. Věnečky působí skoro zázračně – tenký kroužek z drobných kvítků udělá z obyčejné obtloustlé ženské dryádu, břečťanový věnec změní kdejakého chlapa v Zeleného muže.
Chodíme mezi těmi pestrými lidičkami a říkáme si: vždyť je to jako trochu větší taverní sraz... A pro sebe se usmíváme tomu, že oni nás vidí jako tři postarší turistky v nepromokavých bundách a nemají ani tuchu, že vlastně tak trochu patříme k nim.
Omámeně procházíme hlavní ulicí, rozhlížíme se a čenicháme v každém jen trochu zajímavém obchůdku (což jsou skoro všechny). Je to podobná směsice jako v Tintagelu, ovšem v mnohem větší šíři i koncentraci. Fantasy i ethno oblečení, polodrahokamy, věnečky, aromatické oleje, tarotové karty, stříbrné šperky, přívěšky s motivem Studny Kalicha, trička s mystickými malůvkami, vonné tyčinky, sošky, ale taky kouzelnické hůlky, amulety... v jedné výloze měli dokonce koště! :-) Většina těch věcí jsou pochopitelně levné šunty; vrhám se ke krásně vyřezávanému Zelenému muži, jen abych zjistila, že je ve skutečnosti odlitý z plastu. Sem tam se najde opravdový klenot – překrásně zdobená taštička z kůže, kabát z tmavě zeleného sametu – ty ale daleko přesahují naše finanční možnosti. V knihkupectví se o místo v regálu bez problémů dělí křesťanská díla, okultní literatura, kelti, záhadologické spisky, new age, věštění i východní mystika.
Na trávníku před katedrálou posedávají mladí lidé a bubnují či meditují. Také se dá chodit labyrintem, vyznačeným kamennými cestičkami v trávníku. Když už se sotva držíme na nohou a hlad se ozývá opravdu neodbytně, začínáme hledat nějakou útulnou hospůdku. Naivní představa – ve městě je několikanásobně víc lidí než obvykle a najít volný stůl je téměř nemožné. Nakonec máme štěstí v napůl vegetariánském podniku s názvem Sto opic. Sotva dosedáme, spouští se pořádný liják. Urousané dryády kvapně vytahují paraplata. Je to ale nefér, tohle na prvního máje!
Bohužel prší ještě v době, kdy podnik opouštíme a míříme na prohlídku opatství. Pán v pokladně nás šokuje tím, že nám ke vstupenkám přidává informační letáčky v češtině. Ruiny opatství jsou ohromující.
Zaznamenáváme údajný hrob Artuše a Guinevry i posvátný hloh, který vyrašil z hole Josefa z Arimatie, když sem přišel schovat svatý Grál. A víte co? Opravdu kvete dvakrát do roka! Okouzlila nás i věrně rekonstruovaná biskupská kuchyně s ohništěm, nádobím, dobovým kořením, ale nechybí tu ani dvě živé dobové kuchařky a harfeník.
Rozlehlé zelené trávníky mezi zbytky zdí úplně zvou k válení a spočinutí – škoda jen, že jsou momentálně nacucané vodou.
Poslední místo, které ještě chceme navštívit, je Chalice Well. Studánka, ve které (možná) odpočívá Grál, je docela nenápadná, je ale kolem ní vybudovaná krásná meditační zahrada se starými stromy, zurčící vodiškou, posvátnými místy (každý si pod tím může představovat, co sám chce), kamennými cestičkami a napůl krotkými ptáčky. Pokud tu někde Grál je, soudím, že se mu tady docela líbí.
Obvykle je to prý klidné a velmi tiché místo; dnes je tu přece jen mnohem víc rozjařených uctívačů všeho možného. Pijeme z léčivého pramene, který nás zbaví všech nemocí - tolik síly, aby se nám ještě chtělo šplhat na tór, jsme z něj ale nenačerpaly.
Odcházíme, zpovzdálí sledujíce tři sympatické vědmy s věnečky na hlavách. Taková naše mladší anglická já...
Teď už to opravdu končí. Díky, Verlit, díky, vlídná pohostinná Anglie. Doufám, že tu nejsme naposled.
Kdy my tři sejdeme se zas???
;-) |
Cesta jde pořád dál a dál, kupředu, pryč jde od mých vrat.