 |
Den sedmý: Plyšové stromy, zvonky a ďáblova česnečka
Lydfordská rokle, cíl dnešního výletu, je pro nás velkým překvapením. Hluboko zaříznuté, chráněné údolí je domovem mnoha živých tvorů, běhajících i rostoucích. Žijí tu prý lišky, vydry, jezevci a samozřejmě i spousta ptáků, z nichž některé jsme skutečně mohly pozorovat. Místo slouží též jako ekologické a osvětové centrum, kde se prodávají sazeničky a pořádají různé zábavné a naučné akce pro celé rodiny. Pro návštěvníky je upravená asi pětikilometrová okružní cesta údolím, během které mají možnost „ochutnat“ různé biotopy.
První část trasy vede podél horního okraje rokle. Stromy ještě nejsou úplně olistěné, přesto ale žasneme, kolik podob může mít zelená barva... Zelený, vlhký, šťavnatý svět. Stromy jsou potažené hebkým mechovým plyšem. Půdu pokrývá souvislá vrstva rostlin – voňavého divokého česneku (chutná jako trochu ostřejší pažitka), fialek, na několik místech se ještě udržely koberce drobných divokých zvonků, které jsou už jinde většinou odkvetlé. Občas se míjíme s jinými návštěvníky, moc jich ale není. Většinou jde o sympatické páry nebo dvojice kamarádek středního až staršího věku - mají pěkné sportovní bundičky, pohorky, bezstarostně se baví a spokojeně si to šlapou občas trochu náročnějším terénem. Většina z nich je rychlejší než my; náš postup je totiž značně zpomalen jednak tzv. „jééé faktorem“ (terminus by Verlit), jednak pozorováním ptáků, žabiček, pstruhů a dalších živáčků. Konečně vím, jak vypadá konipas! Dlouze jsme pozorovali i hnízdící rodinku krkavců.
V poledne se usazujeme na „vyhlídkové“ lavičce a jako správné výletnice a hobitky vybalujeme krabici se svačinou. Její obsah je bohatý; blížící se konec pobytu v Kraji je motivem k likvidaci zbývajících zásob. Chvíli po obědě se terén začíná měnit - následuje sestup-sešup na dno kaňonu. Možnosti jsou vlastně dvě, jak nabízejí dřevěné ukazatele:
LONG AND EASY - SHORT AND STEEP
Tak se nám to s Qerilkou líbilo, že jsme si to opakovaly jako říkanku... V průběhu „short and steep“ sestupu vlhkosti výrazně přibývá. Ze strání porostlých sytě zeleným mechem neustále v drobných pramíncích stéká voda. Šňůrky třpytících se krůpějí místy vytvářejí celé pohybující se perličkové závěsy. Kap a kap, crrr a kap... Potůček hluboko zaříznutý do horniny se nesmlouvavě žene dolů a vytváří drobné vodopádky.
Konečně dosahujeme dna kaňonu. Čeká tam hlavní a nejslavnější lákadlo Lydfordské rokle – White Lady Waterfall. Vodopád padající do hloubky 30 m byl prý zvolen nejromantičtějším místem celého Devonu! Asi proto se tu žádná z procházejících dvojic neopomněla vyfotit a políbit. My jsme ovšem cvakání omezily (vodopád je nevyfotitelný) a líbání zcela vynechaly (nic osobního!). A jdeme dál. Dosud celkem hodný potůček nabývá na síle, zíráme na hluboké tůně, vymleté za stovky let točící se ledovou vodou v tvrdé skále. Terén je stále dobrodružnější, místy vede nad zuřivě uhánějící, bouřící vodou jen úzká stezka, na které by se dva lidé nevyhnuli, případně dřevěný chodníček.
Svět mladý byl, hory zelené,
světlo měsíce čerstvě zrozené,
potok i kámen bez jmen byl,
a tu se Durin probudil.
Tak která z těch tůní bude Ďáblův kotel (Devil´s Cauldron)? - říkáme si. To má být totiž další místní zajímavost. Když na něj ale dojde, je po pochybách, slyšíme ho burácet už na dálku. Proti tomuhle kotli jsou ty předchozí jen neškodné čajové šálky. Jeskyně, vymletá vířící vodou, je normálním způsobem nepřístupná, vede do ní kovový chodníček přímo nad hladinou. Nebezpečnou krásu toho místa to ale ani v nejmenším nesnižuje.
Z rokle se vynořujeme uťapané, ale naprosto spokojené. V dřevěné čajovně, která je součástí ekocentra, si dáváme čaj a vzorky místních koláčů. Ještě malá zastávka v prodejně, která nabízí široký výběr literatury o přírodě, zahrádkaření a zemědělství (zaujala nás například výpravná obrázková publikace Beautifull Pig nebo praktická příručka Know your Combine :-), potřeby pro turistiku (pláštěnky, nezhasitelné lampy, mapy), bioprodukty a podobně.
Den je ještě mladý a počasí se umoudřilo (občasné deštíky už ani nezmiňuji). Přesouváme se tedy o několik mil jižněji k obci North Brentor, která je zajímavá hlavně tím, že se nad ní vypíná Bren Tor - působivý kopec s kostelem svatého Michala ze 13. století, „zabydlený“ ale už mnohem dřív (700 let je v těchto krajích lehkomyslné mládí).
Je větrno. Stoupáme po svěže zelené, do nízka spasené trávě až nahoru – cestou pozorujeme káně, nehybně visící v jasném vzduchu.
Kostelík je jednoduchý a nevelký. Představujeme si ale, jaký pocit to asi je, vyškrábat se do té výšky za bouřlivého večera na bohoslužbu... Bren Tor je nejvyšší kopec široko daleko a vyhlídka z něj stojí za to. Nachází se totiž na samé hranici národního parku Dartmoor a poskytuje pohled na utěšenou, zelenou krajinu čtverečkovanou živými ploty, posázenou strakatými skvrnkami krav a bílými puntíky ovcí a oživenou sem tam krásným starým stromem. Setrváváme na Bren Toru drahný čas... na rozdíl od poněkud výstřední dvojice (dáma v turbanu a její partner), kteří jen co vyběhli nahoru, hned cupky hupky dolů. Později se s nimi ještě jednou setkáváme u silnice a odpouštíme jim neúctu k Bren Toru – nacházíme je totiž, kterak si fotí ovci s jehňátkem. Tak úplně špatní lidé to tedy být nemůžou, když mají rádi ovce! :-)
Čeká nás poslední večer v chaloupce, z čehož je nám trochu posmutnělo a snažíme se smutku čelit s pomocí červeného vína. Dnes ale není jen tak obyčejný večer - je 30. dubna! Je tedy načase najít si vhodnou společnost. Po krátké úvaze zavrhujeme nápad zajít na návštěvu k „chlapcům“ odvedle (Župan, Bosý a John) a rozhodujeme se vyhledat partnera poněkud důstojnějšího. Na pastvině jen kousek od naší chaloupky se totiž nachází dolmen nazývaný „Spinster´s Rock“, tedy Přadlenin kámen. Je to ten nejdolmenovatější ze všech dolmenů a bylo nám s ním fajn... Zbytek si, když dovolíte, necháme pro sebe. |
Cesta jde pořád dál a dál, kupředu, pryč jde od mých vrat.