 |
Den šestý: V mlhách (a deštích) historie
Den začíná víc než dobře. Protože máme před sebou delší cestu, vstáváme dřív než obvykle. Daří se nám nasnídat se a vykopat docela rychle (tedy Q. a mně, Verlit je rychlá vždycky), takže stojíme před chaloupkou s batůžky na zádech už ve čtvrt na devět. Poslední jde jako obvykle Verlit s klíči v ruce. Zabouchne dveře a vzápětí zesiná. Otřeseně hledí na klíče ve své ruce – jsou to klíčky od auta, zatímco klíče od chaloupky zůstaly vězet v zámku. Zevnitř.
Začíná bojovka. Nejdřív zkusmo obcházíme dům, žádné okno ale samozřejmě nezůstalo otevřené (na to jsme moc zodpovědné). Jedinou naší nadějí je vypátrat správcovou. Její telefonní číslo zůstalo zavřené v chaloupce, doufáme ale, že bydlí někde v okolí a že ji někdo bude znát. Popocházíme tedy k nejbližšímu sousednímu domku a snažíme se upoutat zájem obyvatel. Dlouho se nic neděje, pak se z jakési hospodářské budovy noří postarší týpek, oblečený (pouze) v umolousaném župánku. Župánek nemá pásek, zato mu z kapsy vykukuje role toaletního papíru. Muž si nás nevšímá, přejde dvorek a opět mizí. Po chvíli vylézá z jiných dveří o něco mladší a zachovalejší usedlík, pro změnu bosý a táže se, jak že nám může pomoci. Verlit mu líčí situaci a prosí, jestli náhodou nemá číslo na Diane Millet. Bosý muž pokývá hlavou a se slovy, že se zeptá Johna, mizí v útrobách domečku. Minuty míjejí a nic se neděje. Mezitím se znovu objevuje Župan. Přidržujíc si svůj jediný kus oblečení, vede nás k silnici a ukazuje na střechu blízkého hotelu, kde prý Diane Millet pracuje. Následuje velmi podrobný popis jejího auta. Konečně vylézá z domku toužebně očekávaný John, kupodivu kompletně oblečený a obutý. Sděluje nám, že nejsme první – předchozí nájemci prý ale nechali otevřené okno, takže se dovnitř dostali s pomocí žebříku. Číslo na paní Millet také nemá, ale zve nás na čaj. S mnoha díky opouštíme tuto zvláštní trojku a vydáváme se k hotelu. Najít Diane a domluvit se s ní je dílem několika minut. Rozjařené z úspěšné mise (a přiznejme si to, i ze seznámení se sousedy) sedáme do autíčka – v okamžiku, kdy vyrážíme směrem na hrad Tintagel, začíná pršet. V tuhle chvíli ještě bláhově doufáme, že jde o chvilkovou přeháňku.
Ovšem v Tintagelu, tam to žije! To je konečně turistické hnízdo, jaké jsme tady v Anglii ještě nezažily. Jeden obchůdek vedle druhého, a všude samý Artuš, Kelti a magie nebo aspoň ezoterika. Je libo plastový Excalibur, středověkou minci, stříbrný pentagram na krk nebo tričko se Zeleným mužem? Pro tuhle chvíli ale odoláváme všem svodům. Stále drobně, ale vytrvale prší, takže odhodlaně zapínáme nepromokavé bundy až ke krku, nasazujeme kapuce a vyrážíme – ne zatím přímo na hrad, ale ke kostelu na útesech. Skoro tisíc let starý kostel se noří z mlhy. Dojímá mě kompletní seznam jmen vikářů, kteří si tady předávali službu, datující se od roku 1259 až do současnosti. Nějakých čtyřicet jmen a za každým z nich se skrývá příběh...
Obcházíme kostel a někde hluboko pod námi slyšíme burácet moře. Jindy je tu určitě úchvatný výhled na útesy, teď je ale jen tušíme v husté mlze.
Po chvíli přicházíme k hradní bráně. Mlha trochu ustoupila, takže se nám otvírají fantastické výhledy na ty nejromantičtější zříceniny, jaké si umíte představit. Hrad Tintagel samozřejmě pochází z pozdější doby; některé nálezy na místě, kde stojí, ale poskytují důvody k domněnkám, že právě tady mohlo být sídlo bájného Uthera Pendragorna a tedy i rodiště krále Artuše, po zdejším Arthura. Ať to ovšem bylo jakkoliv, je to místo nanejvýš středověké, tajemné a působivé. Hrad má dvě části - ta první se rozkládá na pevnině, ta druhá na ostrohu vypínajícím se vysoko nad mořem. Obě části jsou spojené jen úzkou šíjí, kterou jest poutníkovi překonat po strmých, úzkých kamenných schodech, spadajících prudce dolů a po dosažení nejnižšího bodu skoro na úrovni moře zase - uff - šplhajících vysoko nahoru.
Při pohledu shora tak trošku berou dech, zvlášť když se schodiště leskne deštěm a kolem se válí mlha. Takže se poutník poněkud křečovitě drží zábradlí a postupuje, šeptajíc improvizované modlitby, pomaloučku schod po schodu dolů.
Kde je teď jezdec a kůň? Kde roh, který pěje?
Kde je teď přilba a pancíř a vlas, který věje?
Kde je teď ruka a harfa a oheň, jenž hřeje?
Kde je to jaro, ta sklizeň, ta pšenice kde je?
Jako déšť po horách přešly a jako větérek v louce;
na západ odešly naše dny přes stinné kopce.
Kdo lapí kouř, když se umřelé dřevo pálí,
kdo spatří vracet se roky, jež do Moře napadaly?
Záhy zjišťujeme, že být na hradě poměrně časně a navíc za extrémně špatného počasí má jednu velkou výhodu: jsme tu skoro samy. Divokou krásu těchto míst nám nekazí žádné školní výpravy ani fotící turisté (fotíme si tu samy :-) Déšť po chvíli přestáváme vnímat, oblečení nás dobře chrání, a navíc – obklopen šedavými mračny a cáry mlhy má hrad mnohem drsnější, autentičtější atmosféru.
Jen otrlý racek na nás vyzývavě upírá korálkové oko: Koukejte, jaký jsem chudáček hladový! Něco do zobáku by nebylo, he?? K našemu překvapení Verlit vytahuje ztvrdlý toast od včerejška, takže ani tentokrát není opeřený somrák turisty zklamán.
Jedním z největších zážitků tohoto úžasného dne je sestup dolů k moři, do zátočinky pod hradem. Ocelový rozbouřený Atlantik se nám vrhá vstříc (některé z nás se s ním seznámily důvěrněji, než měly původně v úmyslu; koneckonců, mokré už jsme, tak je to celkem jedno). Prozkoumáváme v útesech vymleté jeskyně (jedna z nich je údajně Merlinova), korýše přilepené na balvanech pod čárou přílivu a sbíráme kamínky. Přesněji řečeno, snažíme se Qeril přesvědčit, že několikatunový kus břidlice, do kterého se zamilovala, jí opravdu na letišti neprojde... Díky bystrooké Verlit a jejímu dalekohledu jsme viděly dokonce i tuleně, dovádějícího ve vlnách!
Okolo třetí hodiny odpoledne neochotně opouštíme mýtický svět i odpočívajícího obra
a vracíme se zpátky do vesnice. V útulné hospůdce si dáváme vydatné místní jídlo (pečené žebírko, šťouchané brambory s jablečným čímsi a hromadou hrášku), sušíme se, vyndaváme z batůžků navlhlé věci a odpočíváme. Následuje prohlídka místních obchůdků – po delším pátrání s Qeril odoláváme Artušovým přilbám a moduritovým elfům a obě si kupujeme „kabátek“ na čajovou konvici. Velmi anglické a velmi praktické!
Happy and: Přijíždíme k domečku a ve žlutém květináči v zahradním altánu čekají – naše klíče! Paní Diane nezklamala, sláva jí. |
Cesta jde pořád dál a dál, kupředu, pryč jde od mých vrat.