 |
Den čtvrtý: Za Agathou Christie
Dnešní den je asi jediný z celého pobytu v Anglii, kdy opouštíme Středozemi a vydáváme se do jiného příběhu. První zastávka je v městečku Bovey Tracey, kde nás čekají hned dva cíle: sklárna House of Marbles, výrobna tradičních skleněnek, a věhlasný obchod s vlnou.
Kuličkárna je skvělá. Malé muzeum ukazuje historii výroby těchhle barevných věciček, staré stroje a vzorky z různých období („Jéé, tuhle jsem měla taky!“). Je také možné zajít se podívat přímo do výrobní haly, kde se svalnatí, do půli těla svlečení borci rozvážně pohybují mezi pecemi a uštipují kousky z polotekuté skleněné tyče. V rozlehlém obchodě si dlouze vybíráme – já kuličky (ne, samozřejmě, nevím, co s nimi budu dělat, ale kdo by to vydržel!?) a Q. nakupuje dárky pro rodinu. Úplně nejlepší v celém tom zařízení jsou ale mobily. Drátěných samohybů, kterými putují kovové koule, vymršťují se a padají, cestují miniaturními „výtahy“ zase nahoru a vůbec běhají různými složitými a vymyšlenými cestičkami, je tu hned několik – od těch malých ve vitrínkách až po obří bludiště přes celou stěnu. Všechny jsou dílem jakéhosi Švýcara, nejspíš hodináře; kdo jiný by dokázal něco takového spočítat a vybalancovat? Stojíme dlouhé minuty a s úsměvy šťastných (i když možná trošku retardovaných) dětí hledíme, jak kulička utíká, utíká... ťuk, ťuk, cink...lup - právě překonala náročné místo, běží dál... břink... zzzzz...plop! - miniaturní katapult ji obloukem poslal o patro výš... A my vykřikujeme „jóóó!“ a „hezkýý!“, zatímco postarší anglický pár, který stojí kousek vedle, dělá „ooooh!“ a „wow!“.
Obchůdek s vlnou je malý, ale je tu živo. V místnosti sousedící s krámem sedí okolo stolu skupinka místních ženských, které zuřivě pletou a probírají (patrně) nějaké drby. Verlit a Qeril čenichají a prohlížejí a V. si nakonec odnáší pěknou šedozelenou vlnu, přesně svojí barvy.
Okolo poledne přijíždíme do přímořského letoviska Torquay, dlouholetého bydliště Agathy Christie a dějiště řady jejích románů. Na první pohled je jasné, že jsme v úplně jiném světě: místo rustikálních chaloupek nóbl hotely s terasami a palmami, ovčí zadky vystřídal chraplavý křik racků. Rušnou hlavní ulicí scházíme dolů do přístavu.Verlit a Qeril vypadají v první chvíli zklamaně – těšily se na atmosféru, kterou znají z detektivek, dnešní přístav ale asi přece jen vypadá trochu jinak.
(Povšimněte si prosím pána v kraťasech. Otužilost místních nás nepřestávala ohromovat - ve chvíli, kdy jsme se my choulily ve svých flískách a pohorkách, chodily místní dámy v šatech bez rukávů a sandálech naboso a pánové v krátkých kalhotách.)
Nakonec je to ale fajn, fish and chips v hospůdce přímo na nábřeží nám prudce zvedly náladu. Najednou přibíhá servírka: Ladies, neumí některá z vás náhodou německy? Zmatek způsobil asi pětiletý chlapeček, který se zjevně ztratil rodičům a anglicky nemluví. Bohužel, žádná z nás neumí ani šprechtnout, zato ale můžeme sledovat, jak se okamžitě rozjíždí spontánní záchranná akce. Pán od vedlejšího stolku volá nějakému příteli, který umí německy. Přikládá telefon na ucho chlapečkovi, který zarputile svírá igelitku s plastovou pistolí, ale nekomunikuje. Situace vzbuzuje živý zájem všech hostů, kteří se snaží různými způsoby pomoci. Konečně kdosi volá na policii – jsou tu během několika minut, včetně jedné ženy-policistky. Telefonování, vyptávání. Hlouček ochotných intenzivně řeší, jen kluk se tváří, že se ho to netýká a že ho to vlastně moc neba. Konečně je tu šťastný konec – objevuje se ubrečená maminka, kluk se jí vrhá kolem krku, někteří hosté tleskají, Qeril slzí. Jak vyrozuměla Verlit z útržků hovoru, samostatný chlapeček se vydal sám na nákupy a přešel přitom půlku města. Stačilo tedy, aby se policisté domluvili, že je tu jedna maminka, která postrádá dítě a na druhé straně jedno dítě plonkové...
V Torquay provádíme nákup proviantu a pokračujeme podél pobřeží do dalšího, menšího, ale hezčího přístavního městečka jménem Brixton. Je tu pěkně, barevné domky oživené zapadajícím sluncem připomínají spíš Středomoří než Anglii.
Je už ale podvečer, takže se nemůžeme zdržet příliš dlouho, rády bychom dojely domů za světla. Zpátky chceme jet mírně jinou trasou než sem, kvůli zpestření. Zdá se to být jednoduché, ta silnice je ale nějaká začarovaná! Pořád se odtud nemůžeme vymotat, svádí nás to dolů k moři ve směru nápisů „via ferrata“. Tam ale podle Verlit nechceme, jde prý o převoz aut po moři... Do Dartmouthu se prostě ne a ne dostat, i když to podle mapy vypadá, že je doslova na dosah. Divné! Po dvaceti minutách zmateného motání po zapomenutých silničkách, širokých sotva na jedno auto, kapitulujeme a obracíme to zpátky po vlastních stopách – na Brixton a Torquay. Teprve když jsme bezpečně na známé třicet-dvaadvacítce, pouštím se jako zhrzený, neúspěšný navigátor do detailního průzkumu mapy. A hele! Ono to vypadá, že tam ta silnice vůbec nepokračuje, že končí u zálivu – je tam dokonce červený křížek! Záhada se vyjasňuje: prostě tam opravdu jiná možnost než via ferrata nebyla. Na to, abychom zkoušely, jak se to dělá, když se člověk chce nechat i s autem převézt přes záliv, je už ale moc pozdě a naše oddaná řidička moc unavená.
 |
Cesta jde pořád dál a dál, kupředu, pryč jde od mých vrat.