 |
Den třetí: Den splněných přání
Těch přání, která se nám splnila, byla celá řada. Verlit viděla kukačku, já pustiny, Qeril si dosyta popovídala s velkými kameny. Celkově to byla velká síla.
Vstáváme relativně brzy – máme totiž v plánu návštěvu Fangornu, kvůli utajení zde nazývaného Whistmanský les. Protože jde o poměrně známou lokalitu, podle zkušeností V. je dobré tam být co nejdřív. Cestou děláme krátkou, ale výživnou zastávku v místě zvaném Post Bridge. Ten most je opravdu úžasný, tenké kamenné desky položené přes pilíře působí dojmem neuvěřitelné křehkosti a přitom stáří. Nikde žádné zábrany, je možné volně ho přecházet sem a tam a představovat si přitom, jak tam asi v nedohledné minulosti ty desky dopravovali, vyzvedávali, usazovali...
Po další chvíli jízdy (během které má Q. pořád co obdivovat, především ovšem ovce) už zastavujeme na místě zvaném pro změnu Two Bridges, ze kterého vede stezka do Lesa. Jsem okouzlená už tady – jsme v srdci krajiny, na kterou jsem se těšila, v kraji vřesovišť a blat. Kráčíme sotva znatelnou stezkou přímo přes ně, všude kolem nás jsou daleké, zvlněné holé obzory, oživené jen nízkými hlodaši. Les je vidět ve vzdálenosti několika mil jako šedozeleně zbarvený, neurčitý tvar. Najednou vidím u cesty něco bílého. Jdu to prozkoumat - no vážně, je to chomáček vlny! Nic nedám na to, že si ze mě V. a Q. utahují (bylo to myslím něco o pokračování zemědělské exkurze) a nadšeně se k ní vrhám. Brzy nás to chytne všechny a než dojdeme k lesu, máme už nasbíraný docela pěkný kus (prý tak na jednu ponožku). Pěkně voní a je příjemná na ruce.
Fangorn je před námi. Jen těžko se dá popsat a už vůbec ne nafotit – nevedou tu žádné cesty, poutník šplhá a přeskakuje mezi balvany souvisle porostlými zeleným mechem, nad hlavou zkroucené větve, ze kterých vlají záclony lišejníku. Prastaré duby bizarních tvarů ale nepůsobí nepřátelsky, jsou prý ochotné k hovoru. Je tu ticho a vůbec žádní lidé, až na jednoho pána, který úplně tichoučce sedí pod stromem a brzy po našem příchodu odchází.
Ent zemí zrozený, starý jak skály,
daleko dojde, vypije vodu,
a hladoví honiči, hobití děti,
smějí se mile, maličcí lidé.
Procházíme lesem tam a zase zpátky. Občas se objevuje slunce a dává krajině nový rozměr. Nazpět se vracíme jako skupinka houbařek – jen s tím rozdílem, že místo dužnatých plodnic sbíráme heboučké, na křoví zachycené chomáčky vlny. Občas je dokonce zbarvená do modra...
Po návratu k autu popojíždíme o kus dál směrem ke zrušenému cínovému dolu a k Princetownu. K proslavené věznici se ale přiblížit nehodláme; prý se tam sice také provádí, to nám ale připadá poněkud morbidní, zvláště když je stále používaná. Máme v plánu výpravu na blata. Jde o zhruba desetikilometrový okruh, vedoucí přes několik tórů (kamenných kultovních míst na kopcích). Vzhledem k tomu, že orientace je v těchto místech obtížná (krajina vypadá prakticky všude stejně) a mlha může padnout kdykoliv, máme s sebou zásoby, vodu, kompas, dalekohled a několik dalších nezbytností pro přežití :-)
Cesta je zahájena setkáním se západo-východně orientovanou kamennou řadou. Jen kousek vedle ní se z pláně tyčí ukázkový menhir – v jeho přátelské blízkosti jsme poobědvaly studené kuře (bez okurčičky), poseděly a nabily se. Nejrůznější zajímavé návrhy, jak naložit s kostičkami, jaksi neprošly, takže je prozaicky ukládáme zpátky do batůžku a odnášíme s sebou. Zasmušile krásná, táhle zvlněná krajina se před námi otvírá od obzoru k obzoru, všemi směry; jsme odpočaté, plné energie a pěkně se nám šlape.
Cesta jde pořád dál a dál
kupředu, pryč jde od mých vrat.
Daleko už mi utekla
a musím za ní pospíchat...
Už zdálky je vidět kamenný zlobr, zblízka se ale ukáže, že je schovaný za zídkou na soukromém pozemku. Q. je zklamaná, že si na něj nemůže sáhnout, zanedlouho nás ale čeká šutrů víc než dost...
(„Týjo, já sedím v Anglii na kameni...!“)
Velkou část cesty už od menhiru nás provází kukačka. Podle Verlit jde o v Anglii extrémně vzácného ptáka; proto nám připadá poněkud zvláštní, že nás už několik hodin s vytrvalým kukáním sleduje. Každou zastávku či zdržení nese velmi nelibě (třeba když si koupeme nohy v potůčku nebo lezeme na tór) a neustálým hulákáním nás vybízí, abychom se vrátily na cestu a konečně pohnuly. Podezření sílí v okamžiku, kdy potkáváme místního muže se psem (prakticky všichni místní chodí se psy, obvykle se třemi), který na nás bez jakéhokoli zdvořilostního úvodu vypálí: „Už jste viděly kukačku? A vyfotily jste si ji???“ To se nám ostatně daří o pár minut později. Jak se dalo očekávat, od té chvíle kukání ustává. Agentka, odhalená, vyfotografovaná a identifikovaná, už nemůže pokračovat v plnění úkolu a odlétá.
Ty největší zážitky nás ale stále ještě čekaly. Tak nejdřív to bylo ztracené jehňátko... no nesmějte se, bylo to velké drama! Chvíli jsme pozorovaly dvě ovčí rodiny - byly to typické místní ovce s chytrými černými čumáky, jejichž jehňátka mají černé nožičky, takže vypadají, jako když mají punčocháče Jedno z jehňat nejdřív neklidně popocházelo, ale najednou se úprkem rozběhlo pryč s tak zoufalým pláčem, že to trhalo srdce. Co se děje? Přišlo přece s mámou ovcí a se skupinou brášků a sester. Ale to už se z druhé strany kopce vynořuje jiná ovčí maminka. Dojemné shledání! Ano, jehně se omylem připojilo k jiné skupině, a i když nám ovce připadají všechny stejné, jemu zjevně ne.
Byl to doják, ale emoční náročnost ještě stoupá. Asi o sto metrů dál, kousek pod malebným tórem, vidíme skupinku divokých poníků s hříbaty. Kdyby tak na nás počkali! - přejeme si všechny v duchu, ale moc nadějí si neděláme. Pomalu postupujeme blíž... ještě blíž... poníci si hledí svého a vůbec si nás nevšímají. Dostáváme se na tři, čtyři metry od nich! Celá ta chvíle je těžko uvěřitelná – divocí koně, poklidně se pasoucí a procházející téměř na dosah, v temně krásném sousedství obrovských kamenných bloků. Hříbata jsou prostě neodolatelná, mají velká kopýtka, chomáče dlouhých chlupů na krku a poskakují mile nemotorným způsobem. Když se ještě právě v tu chvíli roztrhaly mraky, celou scenérii osvítilo několik ostrých paprsků a bílá srst zazářila, bylo to už skoro k neunesení.
Poslední ranou naší již poněkud otřesené psychice je výstup na tór. Nevím už, jak se oficiálně jmenoval, ale není to důležité – byl to totiž Větrov. Kamenný kruh připomínající korunu, výhled do všech světových stran. Leháme si nahoru na vyhřátou žulu, užíváme kouzla okamžiku a Verlit nám čte o historii těchto míst. Teprve když se slunce začíná sklánět k západu, dost neochotně vstáváme a slézáme... Taková nenápadná skalní římsa, takových už jsem dneska slezla nepočítaně, teď jsem už ale unavená, taky trochu rozrušená a nepozorná. Najednou cítím, jak mě batůžek převažuje dozadu a už letím. Jau – dopadám tvrdě, naštěstí ale ne přímo na skálu. Rychle vstávám, aby holky nahoře viděly, že žiju. Koleno bolí, ale vypadá to, že není nic zlomeného. S jen velmi lehkým pokulháváním (a nehlasnými díky všem zdejším dobrým bytostem) se vydáváme na poslední část cesty. Pokud nepočítáme několikeré překonávání potoků, které se klikatí vřesovištěm (jsou moc hezké, hladké a průzračné), je už docela snadná a rychlá.
„Někdy mezi vřesem protéká červený potůček, začerná se propadlá tůně, zasvítí porostlá mokřina; prý v ní beze stopy zapadne jezdec i s koněm, ale já jsem to nemohl zkusit, protože jsem neměl koně.“ (Karel Čapek)
Posledním zážitkem je setkání s osamělou jezdkyní na koni. Je tak anglická , když tak v rajtkách a jezdecké čapce, doprovázená několika psy, mizí v přicházejícím soumraku...
Ani zpáteční cesta ale nebyla bez zajímavých událostí. Ovce polehávající na silnici, kterým se Verlit vyhýbala na poslední chvíli, ještě šly. Doslova nás ale dostalo, když se najednou před námi udělala menší dopravní zácpa, což v těchto opuštěných místech rozhodně není běžným jevem. Když auto před námi popojelo, zjistily jsme, že uprostřed silnice stojí poník a zaujatě něco olizuje z vozovky. Dopravní ruch okolo ho zjevně nerušil. A co angličtí řidiči? Nikoho ani nenapadlo troubit – každý dojel poníka, vyroloval okénko, poníka vyfotil a pak spořádaně objel. Totéž jsme udělaly i my... |
Cesta jde pořád dál a dál, kupředu, pryč jde od mých vrat.