|
From rome 170309
Pěkně nám to Julius II. a další renesanční papežové zavařili. Staroslavná konstantinovská basilika jim ve Vatikánu nebyla dost dobrá. Ano jistě, ona ta první po tisíci letech už asi taky nebyla v nejlepší kondici a apoštolští nástupcové měli nejspíš taky dojem, že nový čas si zas žádá nové činy. A tak bourali a stavěli. Trvalo to dlouho, bylo to drahé a západní křesťanstvo se následkem toho málem rozsypalo. Nuž nakonec to nějak institucionálně a i duchovně přežilo (v zasadě) a i tu novou basiliku dostavěli. A my se s ní musíme nějak porovnat.
From rome 15 03 09
Už jsem tu myslím psal, že na druhý pohled člověku dojde, že S Pietro je stavba se vším všudy římská. Troufnu si skoro říct, že sv. Petr, pokud tedy připustíme, že římskou církevní obec spravoval nějaký ten pátek, by jí rozuměl a chápal by, proč je zrovna taková. Jak by se mu to zamlouvalo si už říct netroufám. My barbaři ze severu a z doby převelice pozdní si můžeme pomoci tím, že se té mohutnosti pokoušíme vmyslet nějaký lidský rozměr. S výsledky poněkud smíšenými. Zde konkrétně v roli lidského rozměru dívčí italský skautský dorost. Skoro to vypadá, že po doplnění lidského rozměru se basilika jeví větší – a odlehlejší.
From 14 03 09
Možná bude lepší, když popojdeme. Už proto, abychom se ujistili, že zas tak daleko průčelí basliky není. A protože hledáme orientaci rozhlédněme se tím nehorázně rozlehlým portikem. Po jeho bocích stojí jízdní sochy císaře Konstantina a Karla Velikého. O tom prvním už snad bylo řečí dost. Charlemagne stojí při pohledu do basiliky pro levé straně, čili si ho můžeme prohlédnout, až při odchodu. Už teď si ale, právě pro tu orientaci, můžeme připomenout proč tam stojí.
Bylo to zrovna někde tady, tedy v portiku starého sv. Petra, kde byl, o Vánocích roku 800, Charlemagne papežem korunován na císaře. Začal tak vlastně příběh Svaté říše římské, který samozřejmě bral všelijaké zákruty a formálně skončil někdy v devatenáctém století proklamací přednesenou z balkonu kostela Am Hof ve Vídni. Nu byla to, čistě formálně, opravdu tisíciletá říše. Mám jakýsi dojem, že Karlovu korunovaci připomíná dodnes do podlahy vsazená deska, ovšem díval jsem se po ní marně. Nejspíš jsem ji v těch hektarech svatopetrského mramoru přehlédl.
Mluvím tu o tom právě proto, že jsem zmiňoval, jaké neplechy byla vatikánská basilika nástrojem prakticky od položení základního kamene dnešní stavby. Už proto snad stojí za zmínku, že byla i místem, kde se začínalo konstituovat západní křesťanstvo a kde—nebudete mně za to možná mít rádi, když to takhle řeknu—byly spolu s korunou na císařské hlavě položeny i jakési ideové základy evropské jednoty. Ano, samozřejmě vím, že volba a korunovace římských císařů po větší část středověku byla vesměs vším jiným než lekcí pokojného a rovnoprávného soužití. Na druhé straně sice dnes v evropských vtazích sice, díky Bohu, panuje mír spory se řeší jednáním, ale nezapomínejme, že „Pero ostřejší meče“ dnes říkají diplomaté a byrokraté. A teď se zamysleme, co se všechno změnilo a co Evropa zná už od těch korunovačních jízd. A jestli nejsou někdy třeba i ze slov o peru ostřejším meče nejde i mráz po zádech. Nepléduji pro návrat mečů, jsem s dovolením poměrně příčetný člověk, jen mě tak napadá, když se tak dívám z místa, kde to do jisté míry začalo, že ani ta pera jaksi neznamenají, že se na zemi snese rajský pokoj. Rozhodující ovšem je, že zrovna tady začínala kořenit myšlenka, že všechny ty konflikty (sváděné perem či mečem) se odehrávají v rámci jakési reálné jednoty překračující národní či kmenové hranice. Tehdy ji znali, i když podle potřeby nedbali, a uměli ji pojmenovat a vysvětlit. Za třináct století jsme v prvním dospěli v praktické rovině významně dál, v druhém upřímně řečeno spoléháme na to, že si s tím praktickým pokrokem nějak vystačíme.
Dobrá, dobrá, Tohle s člověkem dělá Řím. Příliš mnoho století a událostí, až se jeden zamyslí tak až se docela obyčejně zakecá. Ostatně o tom, že basilika sv. Petra je veliká a je toho v ní spoustu jsem už mluvil několikrát. Mohli bychom se v ní zastavit na každém rohu, v kdejakém koutě a stačilo by podívat se kolem sebe, zamyslet se a pak už jen skládat události a příběhy.
From 14 03 09
Tak snad pro tentokrát jen jeden pohled vzhůru přes baldachýn nad hlavním oltářem a hrobem apoštola. Kdokoliv v tomhle pohledu může vidět cokoliv. Řeknete, že se dívám příliš ukázněně nebo třeba, že jsem jen tupý slouha, ale s dovolením vám povím, co tu vidím. Vidím tu, jako všichni ostatní, apoteózu papežství, moci a autority nástupců sv. Petra. Když se podívám podruhé, vidím, že je ta autorita pro moderního člověka poněkud vysoko vyvýšená. Když se podívám potřetí, dám si dohromady, co tu vidím, a shledávám, že věci jsou, v základě, na svém místě. Tiara s trojí papežskou korunou se vznáší vysoko, ale Boží slovo a Kristův kříž stojí výš. Basilikou to Tu es Petrus zrovna hřmí. Ale přece i tady zůstává kníže apoštolů pořád apoštolem a ten, který mu řekl, že je pěkný balvan, pořád zůstává Mistrem.
A když už se budete basilikou procházet a snad se nějak srovnáte s tím, jak všude kolem vás strmí, zeje a hřmí, zkuste se zaměstnat tím, že se budete pořádně dívat kolem sebe. Zrovna tady totiž i poměrně malé památníky připomínají velké příběhy. A ne vždy to byly triumfy. S dovolením jen dva příklady.
From 14 03 09
Tady snad stačí jen dvě jména, nebo ne, jen přezdívky: Old Pretender a Bonnie Prince Charlie. S tím třetím, kardinálem Jindřichem, odešel rod Stuartovců do historie.
From 14 03 09
Na rozdíl od Stuartovců, kteří o anglický trůn takřka do posledního dechu usilovali přímo legendárně, Kateřina Švédská tu má pomník, a o patro níž v kryptě hrob, proto, že se trůnu a koruny vzdala. Ovšemže to neznamenalo, že by její římský příběh nebyl pestrý, velmi pestrý. Svou svatou řeholnicí Švédsko už ostatně Římu dalo nějaká tři staletí před tím v osobě sv. Brigity.
From 14 03 09
A dovolte mi ještě jednu poznámku. Když se tak díváte na tolik mramoru, bronzu a zlata a procházíte kolem náhrobků lidí, kteří žili životy plné všeho možného, snad až, někdy, na příklady hrdinského stupně křesťanských ctností, máte dojem, že mnohému začínáte rozumět. A to ne těm, kteří tenhle chrám nechali postavit nebo v něm nechali pohřbít společenské celebrity, ale těm, kdo pro ony stavitele nedokázali a nedokáží najít dobrého slova. Kývali by, když byste řekli chrám a doplnili, že je to spíš přízrak z pohanských časů Říma než dům Boží. A kdybyste jim dali záminku, aby se od nějakého náhrobku odrazili k víře a mravům, stáli byste tam dlouho a v hlavě by vám dunělo a v uších řinčelo. Tak by se to do toho dokázali dát.
A já nebudu říkat, že jsou to hlupáci a fanatici. Sám bych si občas dokázal zahromovat, když by na to přišlo. Ale budu natolik troufalý, že právě sem, na konec procházky po vatikánské basilice vložím poznámku o obrazoborectví. Poznámku proti obrazoborectví.
Obrazoborci, dlužno podotknout, nejsou obyčejní vandalové. I když se tak v důsledku často chovají. Jsou to lidé, kteří proti neřestníkům topícím se ve světské nádheře a plýtvajícím zlatem na zdobení oltářů, před nimiž se klaní jen své pýše, hodlají se žhnoucím zrakem a dychtivým srdcem zbudovat toliko prosté shromáždění věrných, kteří se budou k Bohu obracet jen v duchu a v pravdě.
Nebyli a nejsou to vždy sektáři a fanatici. Ale přece jen mám dojem, že čím rozhodněji mluví a chtějí jednat, tím víc je vidět, že drží pravd, které třeští, pokud nezešílely, a ctností, kterým se snadno může stát, že se změní ve zmrzačené vášně.
Oč jde? A člověka. Jsme dnes naučeni vnímat vznešenost a zdobnost významných kostelů jako usvědčující důkaz toho, že ti kdo je stavěli a hlavně ti, kdo to platili nosili nosy převelice nahoru. Snad už ani netušíme, že kdysi to kamení, mramor a zlato volaly na příchozího nejprve „Dům Hospodinův, dům Hospodinův, dům Hospodinův“, ale pak taky „vzhůru srdce“. Neměly pokořit a strašit, ale podnítit k úžasu, který uvádí do radosti. Mimochodem, o těch nosech k nebi vzdorně obrácených nemám někdy moc důvodů pochybovat. Jen tvrdím, že to není celý příběh, ba dokonce ani ta nejdůležitější část příběhu.
Řeč proti obrazoborectví nemá být v žádném případě obhajobou nestřídmosti a už vůbec ne nevkusu a plytkosti. Spíš naopak. Mramor, bronz a zlato mají hlásat slávu, ale slávu Boží, a člověka mají pozvedávat a ne ho zasypat. Spor není mezi uměním a obrazoborectvím, ale mezi uměním dostatečným a přemrštěným. Odmítnout umění a zapovědět obrazy není vyšší ctnost a větší zbožnost, znamenalo by to odmítnout člověka a zapovědět lidskost. A to pod znamemím kříže není možné. |