 |
Zvláštní věc, tahle historie. Když jste možná ještě před sto, sto padesáti lety řekli Blenheim, ozvalo se Churchil a Marlborough téměř ozvěnou. Zejména v Anglii - a ve Francii snad taky i když tam ta ozvěna zněla odplivnutím a skřípěním zubů.
Válka o španělské nástupnictví dnes skoro nikomu nic neřekne, už proto, že je ve svých důsledcích a významu samozřejmě o nějakých sto let později překonaly napoleonské války.
Ke generálovi Johnu Churchillovi se osud zachoval se shovívavou ironií. Na jedné straně mu poněkud grobiánsky naznačil, že jeho vévovdský titul stojí za fajfku, přesněji řečeno krabičku, tabáku. A můžeme se jen dohadovat, co by si pan vévoda pomyslel, kdyby se dozvěděl že postava na koni, kterou si lidé nejčastěji vybaví při zaslechnutí jména Marlborough je kovboj.
To byla ta ironie. Shovívavost je v tom, že jméno Churchill má dodnes zvuk, zvuk velitelský a státnický. A dokonce zvuk poněkud méně kontroverzní, než jméno prvního vévody Marlborough.
A ke shovívavé laskavosti osudu můžeme snad počítat i to, že se muž, který se dnes vybaví snad každému když slyší jméno Churchill se právě na Blenheimu narodil.
Winston Churchill složil svému vynikajícmu předkovi nebývaý hold. Napsal jeho monumentální životopis, ve kterém, nikoliv poprvé ani naposledy ve svém životě, šel proti proudu a přispěl k tomu, aby Sir John nebyl nahlížen tak kriticky, jak bývalo do té doby zvykem.
O Blenheimu řekl, že je spojen s dvěma významnými událostmi v jeho životě. "Zde jsem přijal a provedl dvě svá důležitá rozhodnutí. Narodit se a oženit se. Mohu říci, že s oběma a jejich výsledkem jsem vcelku spokojen."
Pokoj, kde se Winston narodil vám v paláci ukáží, vlastně jí projdete cestou do reprezentačních sálů. Je totiž, jak jinak, součástí úvodní expozice věnované právě tomuhle Churchillovi.
Pokud vás zajímají místa, kde se osobní příběny lidí protly s velkými dějinami, nebo která měla osobní význam pro přední aktéry světových dějin, pak vás možná bude zajímat, kde to Winston požádal Clementine o ruku.
Pojďme se ale nejdříve alespoň krátce projít po rozlehlém parku a zahradách kolem paláce.
Blenheimu prý někdy říkají anglické Versailles. Nemohu tak docela posoudit, protože ve Versailles jsem zatím, raději, nebyl.
SOudím nicméně, že se to přirovnání zakládá do jisté míry na tom, že je to velký palác s obrovským parkem, který je ojedinělým příkladem architektury své doby a pojí se s ním jedinečná historie. Ostatně to jsou nejsíš i důvody, proč je rodové sídlo vévodů z Marlborough památkou zapsanou na seznamu světového dědictví UNESCO.
Jak, jsem předeslal ve Versailles jsem nebyl.Mohu tedy jen konstatovat, že Blenheim samozřejmě má své formální zahrady.
Jsou samozřejmě v těsném sousedství kolem paláce (to jsou ty na obrázcích kolem) a pak kdesi stranu, kus cesty turistickým vláčkem.
Blenheim sice stavěl vojevůdce, který navíc měl velmi sebevědomou manželku, přesto - možná narozdíl od Versailles- jim stačilo ke štěstí stavět do haptáku pány architekty a ne každý keř a strom v okruhu několika mil od paláce.
Angličané byli prohnanější, oni přirodu v okolí svých sídel nestavěli do přehlídkových řad a nezastřihávali so pravých úhlů a geometrických tvarů. Oni si ji zkrátka postavili po svém.
Samozřejmě pečlivě střižené ploty a stylem formální zahrady potkáte v parku na různých místech.
Taková Secret garden je jak příjemná na procházku
porozhlédnutí
i přemýšlivé posezení.
Nemluvě o tom, a to už se opakuji, mívají anglické zahrady ve svých formálnějších částech v sobě cosi nostalgického a příjemně omšelého.
A to, abychom si rozuměli, neznamená že jsou staré. Spíš jsou mladé velmi dlouho, asi jako tahle dáma z růžové zahrady.
Připusťme, že zahrada je přece jen o něco živější, než o dáma. Ale mějme přitom na paměti, že čas zahrady plyne po svém - a všimněte si, jak.
Věru jinak, než ten náš.
Ale když už mluvíme čase. Zmínil jsem tu už jednu chvíli a jedno místo z blenheimského parku. Totiž, to které si Winston Churchill vybral, aby tam požádal svou nastávající o ruku. Ne, ještě jsme je tu neviděli.
Dve úhledné drobným kamením sypané cestičky se sbíhají v jednu mezi pěstěnýnim trávníky ve stínu s rozmyslem vysázených stromů. O kousek dál se po jedné straně otvírá v zeleni pohled na jezírko, chrámek stojí po druhé straně. Čím tohle mohlo být před rovnými sto lety pro Churchilla tak významné a zajímavé místo, že sem Clementinu zavedl, aby ji požádal o ruku?
Uvažoval jsem o tom a zdá se mi, že to nemuselo být nahodile a podivně vybrané místo.
Možná s Clementinou přišli jednou ze dvou stezek od nedalekých formalních zahrad, on a nejspíš už i Clementina, věděli, ze spojená cesta na níž se u Dianinam chrámku zastavili se mezi stromy vine dal az k šumícímu vodopádu a dál pak ale vede k t tiche růžové zahradě. Veru nemusel zkušený rétor Winston ve svém rodnem domě vlastne nic říkat, stačilo aby se se svou snoubenkouvzali za ruce, podívali se kolem sebe a znovu se prošli parkem, který dobře znali.
Dávný triumf slavného maršála kontoverzní pověstí je už dnes možná opravdu velmi vzdálené a vzpomínka na něj pro mnohé zarostla travou. Věk ve kterém proslul příslušník jeho rodu už je také střídmější ve vztyčování vítězných sloupů. Blenheim ovšem pořád zůstává místem, které stojí za výlet. Raději se ale nepokoušejte ho vměstanat do jednoho dne s návštěvou nedalekého Oxfordu. Nebudete mít totiž vůbec žádný problém strávit v Blenheimu téměř celý den. |
Cesta jde pořád dál a dál, kupředu, pryč jde od mých vrat.