 |
Bývaly časy, kdy cesta z Londýna do Canterbury začínala kousek za London Bridge v některém z velkých zájezdních a formanských hostinců. Většina toho cestování povstala z jednoho úkladného mordu a z toho, co se kolem cestování dělo zas povstala anglická literatura.
Ovšem časy se mění a ne vždy k lepšímu. London Brige už spadl tolikrát, že se na tu poslední reinkarnaci skoro ani koukat nedá.
A ten slavný Tabard byste taky marně hledali. Podobně jako mnoho jiných po sobě zanechal jen název ulice.
pozůstala vlastně jen jen jedna St. George, což je vlastně funkční pamětihodnost zachráněná v náhlém vzmachu smyslu pro historii tuším National Trustem.
Na druhé straně moderní pocestný uvítá, že dnešní coaches sice jezdí ze stanice přibližně stejně málo inspirativní jako současný London Bridge, ale zase jsou pohodlnější a rychlejší. V jízdním řádu si na cestu vyhrazují dvě hodiny, ale když jedete v šikovnou ranní a večerní hodinu, kdy dopravní špička je to, co se děje lidem v opačném směru, pak můžete v Canterbury či na Victorii vysedat už po půldruhé hodině.
Dostatečně staré a dostatečně významné menší město se v jednom ohledu může rovnat i takové metropoli jako je Londýn. They saw it all, many times. Mají dlouhou paměť, zažila a procítila snad téměř každý lidský příběh. Nemluvě o těch, které se v jejich zdech zrodily - nebo skončily, což bývá jen jiné jméno pro začátek velkého vyprávění.
Buďme ale na chvíli jen dalším z mnoha dalších výletníků, kteří procházejí od kočárové stanice pod patřičně měšťansky domorodě otráveným pohledem našeho kamenného pozorovatele na věži zaniklého kostela.
Ostatně pokud jde o jeho výraz...nebyl zdaleka jediný ve městě.
 . Ani nemusíte umět anglicky, abyste věděli, že tím jistý hostinský neříká "Pozdrav Bůh, sousede." Totiž on to řekne a rád, ale nechává si to pro souseda, tohle má ty přespolní a zezdálky.
Tohle ovšem známe a nenecháme se odradit. Půjdeme dál a na hlavní náměstíčko dorazíme dokonce ještě předtím, než otevírají bránu na pozemky katedrály a než dorazí první kohorty denních výletníků. /My nejsme o nic lepší, ale přivstali jsme si a koukáme, jak se na nájezdníky chystají místní - obchodníci a kavárníci/.
Můžeme tak vidět, že ani v Canterbury se život nezastavil a současně si užívat toho, kolik současnosti dokáží zdejší staletí pojmout, aniž by ztratila barvu a tvar. Téměř.
A jsou domy, které toho pojmou opravdu hodně. ;)
Než otevřou v katedrále můžeme se podívat, kde už mají otevřeno a popřemýšlet o snídaní, poctivé anglické snídani. Vůbec nebude na škodu, když zrovna ještě bude zavřeno ve starobylém hostinci, který má vedle vrat vyvedený seznam byvších hostinskýc a v popisu své historie se nenápadně zmiňuje, že lokál nebyl a není tak docela neznám některým z pánů domácích naproti z arcibiskupského paláce. Dlužno poznamenat, že jejich seznam je přece jen poněkud delší, když se začal psát na sklonku šestého století. Ale jak říkám, nemusíme litovat, že otevírají později, kousek dál najdeme lokál, kde sice mnohem častěji vítají políry než preláty, ale stará zkušenost cestovalů říká, že k jídlu je rozumné usednout tam, kde se schází místní. POsnídal jsem tedy v levné restauraci vedle pár zedníků a docela jsem si pochutnal.
Mimochodem cestou ke katedrále možná minete tenhle dům, zapamatujte si ho. Padne o něm zmímka.
Samozřejmě v Canterbury se dá strávit příjmený den rozmanitě. Pokud ale máte volný celý den, stojí za to věnovat pár hodin právě katedrále a jejímu bezprostřednímu okolí.
Abychom to řekli stručně Canterbury je cosi jako anglický Velehrad, Stará Boleslav a kus Hradčan pro dobrou míru k tomu. Snad i proto je zdejší katedrála ještě o něco ohromnější a skvělejší než ty další starobylé sídlení chrámy anglických diecézí.
A za mnoho z toho může jeden příběh, který začal, nebo spíš začal končit prý ve sklepení toho poněkud chmurného domu, kolem kterého jsme před chvíli šli.
Kdybyste stáli v téhle chodbě jednoho večera na konci prosince roku 1170 možná byste sotva stihli uskočit před spěchajícím arcibiskupem a hlavně před čtyřmi rytíři, kteří mu byli v patách a kteří před tím seděli ve sklepení onoho domu a domlouvali se, jak splnit přání krále.
Když byste měli štěstí a neskončili podupaní a posekaní, viděli byste za chvíli okamžik tragedie a zločinu a možná by vás ani nenapadlo, že se mezi blýskajícími čepelemi zableskla i první jiskra neobyčejnépo triumfu muže, který ležel za dveřmi ubitý. Jen chvíli si král mohl myslet, že se zbavil toho dotěrného kněze.
 .
Možná bude lepší, než dlouhá povídání, ukázat pár pohledů, které při procházce mohou podnítit ledasjaké úvahy. Mimochodem míst, která vedou k zamyšlení nad tim, jak je Beckettův příběh ve vší své velikosti jen částí většího a delšího vyprávění, je i jen kolem katedrály ještě mnohem víc. Společně svědčí, myslím, i o tom, že příběh nezdolnosti odporující všelijakým mečům je v Canterbury pořád přítomný - snad jako ty kdesi schované kosti mučedníka chvíli velebného, chvíli zatracovaného a zapíraného.
Je na vás toho kamení už trochu moc? POjďte si na chvíli odpočinout, je to je pár kroků.
na pozemky katedrály se vejdou i pamětní zahrady. Odpočinek se bude hodit, protože k příběhu, který dal Canterbury podobu a založil její slávu nám totiž chybí začátek.
A podívat se na něj, obávám se, znamená podívat se na další kamení. Ono to ale někdy nemusí být na škodu.
Tohle je anglický Velehrad. Doslova a do písmene a navíc o něco spolehlivěji, než ten náš, trošku symbolický. Dokonce by se dalo říct, že opatství sv. Augustina - misionáře a prvního arcibiskupa z Canterbury- už přestávalo existovat, když náš Velehrad ve své dnešní podobě ještě skoro ani neexistoval.
Jedno snad Velehrad a St. Augustine Abbey společné mají. Jsou dokladem, relativně nedávné doby, kdy se moderní lidé s trochou překvapení rozpoměli, že mají jakési dějiny. Angličané měli tu výhodu, že si na ně snáz mohli doslova sáhnout, ale to až potom, co strhli zastaralý špitál, postavený na místě zrušeného kláštera, který se stal, brzy zastaralým, králosvským palácem a tak přišel ke stržení.
Po všem tom bourání a stavění dnes samozřejmě z prvního přístavu anglického křesťanství s jeho ohromným kostelem a hroby světců, králů, biskupů a opatů mnoho nezbylo.
Zůstaly ale dvě velmi důležité věci. Smysl pro místo, pro dějiny a paměť. A potom perspektiva.
Nevím, jaký dojem ve vás vyvolá, až se jednou z opatsví podíváte k městu.
Já sám jsem se do města vracel s dojmem, že přiběh Canterbury nahlížený z perspektivy jeho počátku je příběh velmi vitální a optimistický. A docela živý, alepoň při nešporách v katedrále si -třeba- můžete všimnout, že patnáct století zas není tak bezedná hlubina času a že starobylost a kontinutia nejsou vždy nutně rozporné pojmy.
Koneckonců, možná je London Bridge spíš výjímkou z pravidla, které Canterbury potvrzuje, ať se podíváte, kam se podíváte. |
Cesta jde pořád dál a dál, kupředu, pryč jde od mých vrat.