 |
Víno na kuráž a pomilovat markytánku zítra do Burgund batalion zamíří...
...no tak takhle to zrovna nezačalo; na začátku letošní dovolené stála knížka Milana Kameníka Burgundsko, kraj mnichů - čím víc jsem četla, tím víc mě tenhle kout Francie - a sv. Bernard - přitahoval.
Pravda, do cesty se nám nejprve postavilo Alsasko a nemístně zdržovalo - odolejte té spoustě čápů, barevných hrázděných domků, jiskrného vína a obecně barvotiskových městeček (zvlášť když se jmenujou třeba Riquewihr nebo Ribeauville).
 
Oproti Alsasku působilo Burgundsko zprvu trochu stroze - poměrně řídké osídlení, spousta zemědělské půdy, kromě vinic spousta obilí a kukuřice, a kde zrovna není pole, pasou se bílé krávy. Vinice jsou opravdu všude - musím přiznat, že se ve víně neorientuju, ale jména jako Gevrey Chambertin, Pommard či Clos Vougeot zní i mně povědomě.
 
Města jsou spíš malá (vždyť i největší Dijon má "jen" 235tis. obyvatel): o to delší má většina z nich doloženou historii. Staré domy, kláštery a katedrály jsou vystavěné z místního zlatavého kamene a románské nádhery jsme si tu užili víc než dost.
Oproti tomu víc než dost je tu i "památek" na Francouzskou revoluci: pokud je člověk namlsaný z německých, rakouských a italských památek, tak ho ta přervaná kontinuita a (v lepším případě) vyrabované popřípadě rozebrané kostely dost nepříjemně překvapí.
Z bývalých velkých opatství jsme tak viděli pozůstatky „světla středověké Evropy“, benediktýnského Cluny, kde dnes funguje muzeum. Monumentální kostel, z jehož kamene poručil Napoleon vystavět národní hřebčín, připomíná alespoň 3D film.
Pouze knihovna, noviciát a část hospodářských budov zbyly z prvního cisterciáckého opatství Citeaux, kde je však i dnes živá řeholní komunita.
Nejzachovalejší cisterciácký klášterní komplex z 12. století – druhá dcera Clairvaux - je k vidění ve Fontenay – stranou všech cest, uprostřed lesů a se spoustou vody. V 16. století sice jeho sláva povadla a po revoluci jej noví majitelé přestavěli na papírny, dědicové v 19. století však klášter úspěšně rekonstruovali, a teď tu můžeme projít klášterní kostel, ale i kovárnu s vodou poháněným bucharem, na jehož rekonstrukci se mimochodem podílela bruntálská průmyslovka.
  
Pokud bych měla jmenovat místo, které mě dostalo nejvíce, pak by to byla bazilika Máří Magdalény ve Vézeley. Opatství zde bylo založeno už v 9. století. Význam tohoto poutního místa ale upadl, když ve 13. století našli „zaručeně pravější“ ostatky Máří v Provence. V 16. století místo poničili hugenoti a až v 19. století se dočkalo obnovy. Dnes leží na opět populární Svatojakubské cestě, a je navštěvováno spoustou poutníků. Těšila jsem se na nádherné kamenné hlavice sloupů, které jsem znala z fotek, a nakonec mě tam potkal i jeden z nejhezčích duchovních zážitků. Kolem šesté hodiny začali zpívat místní řeholníci a sestry františkánky večerní chvály: na klečící postavy v bílých rouchách dopadalo shora jasné světlo, takže samy jakoby zářily, andělské hlasy se odrážely od vysokých kleneb … když na to teď vzpomínám, cítím se trochu jako Frodo se Samem, kteří sledovali odchod elfů ze Středozemě … kromě krásy je v té vzpomínce nejasný pocit, že něco krásného nezadržitelně odchází.
Zajímavá byla i návštěva Auxerre ležícího na mohutné řece Yonne. Natrefili jsme úplně náhodou na svátek místního svatého biskupa Germaina z 5. století: Kromě nedělní bohoslužby jsme si tak užili i procesí se zpěvy do krypty, kde je Germán pohřbený – roztomilý zážitek, i když člověk neumí francouzsky.
A když už jsem u zážitků tohohle typu, nemůžu nevzpomenout Taizé: nečekala jsem, že by tam mohlo být mladých lidí TOLIK. Taky jsem nečekala, že stěny místního kostela lze demontovat, takže na večerní zpívání se společný prostor zněkolikanásobil o plochu okolních hal, kde přes den běží skupinové programy. Žůžo – i když už jsem se tam přece jen cítila trochu…přestárlá
  
Úplně jiný zážitek jsme hledali v Charolles – právě po tomto městečku dostaly jméno obrovské bílé krávy, dnes jedno z nejrozšířenějších masných plemen na světě, které tu v Maison Charolais mají vlastní muzeum. První podlaží seznamuje s fungováním krávy a zpracováním hovězího, druhé patro je zaměřené na historii a využití plemene, třetí patro představuje krávy v umění. V ceně vstupenky je ochutnávka hovězího salámu a steaku doplněného místním červeným vínem, pro hladovce je k dispozici i restaurace s nabídkou (nejen) hovězích specialit.
A abych nebyla zbytečně dlouhá, zmíním snad už jen nádherný komplex Brou, který nechala vybudovat Markéta Rakouská, která je zde pochovaná i se svým příliš brzo zesnulým manželem a tchýní. Mimochodem, to musela být baba! Kostel je nádherným gotickým exemplářem a v přilehlém bývalém augustiniánském klášteře je stálá expozice obrazů a sakrálního umění z okolních kostelů.
Při zpětném čtení vidím, že mi úplně vypadlo Beaune, Autun, Salieu - no prostě toho letos bylo opět moc. I fotek je tentokrát víc než obvykle, tak pokud máte náladu, všech 202 převážně burgundských obrázků je k vidění TADY |
Cesta jde pořád dál a dál, kupředu, pryč jde od mých vrat.