 |
A tak v té buši žily. Každé úterý jim na Roadtrainu (to je až 50m dlouhý truck s mnoha vagóny) vozili zásoby jídla, pití a drogerie pro obchod a restauraci. I to, co si milé dámy poručily. Např. vaničku jahod, kýbl zmrzliny, melouna a jiné. Roadtrain se přihnal ve tři ráno, naházel hromady zboží (i mraženého - například Roo tails - klokaní ocasy - aboriginals je jedí - mám recept). Trvalo mu to dvě hodiny. Ony vstaly v pět a trvalo jim tři hodiny to uklidit. Nejdřív mražené, pak chlazené, doplnit nápoje, pak zbytek, ale nejdřív se muselo dát do lednice pivo (jen pro zaměstnance). Alkoholické nápoje se neobjednávaly, prodávat se nesměly! To by bylo k zásobování.
Jak zapomněly jet na dump:
Každý večer se muselo vše pečlivě uklidit, umýt, uzavřít a dojet se vším odpadem na skládku. K tomuto účelu sloužilo auto, zvané jút´. Byla to bílá extrémně špinavá dodávka se sajtnou, kam se do barelů naházely pytle s odpadky. Dotyčná měla sice mezinárodní řidičák, ale nemohla si přečíst, co bylo na značkách. Na to omezená naposlouchaná "restaurační a galerijní a supermarketová" angličtina nestačila. Nicméně vyjely po opačné straně vozovky. Řekl jim: za cedulí Tenant Creek a šílenými kilometry doleva. Zahnuly tedy na cestu necestu ke skládce. Jeden barel vypadl v zatáčce z auta na Stuart Highway, po které jede auto jednou za uherský rok. Ten uherský rok právě nadešel a v dálce v horkem se tetelícím vzduchu se objevil obávaný náklaďák. Podařilo se jí barel včas odtáhnout za krajnici. Prosvištělo něco neuvěřitelného. Je tam neomezená rychlost, tak se neodvážila ani hádat, kolik jel. Byl vítr a zadní vagóny silně vybočovaly. Navíc měl vzduchový vír velikou sílu. Ještě zatroubil a ona myslela, že úlekem dostane infarkt a hlukem ohluchne. Naložila znovu barel, usedla ke své malé spolujezdkyni, která se chechtala. Na skládce vyplašily veliké orly, havrany a smečku vyhublých, špinavých "camp dogs" (kříženci domácích psů a dinga). Jen co vylezla z auta, blížili se. Zabouchla malou, zavřela okýnka. "Běžte pryč, táhněte". Pak si uvědomila, že asi česky neumí. Zaujala tedy bojovnou pozici zády k autu a začala vrčet a štěkat, občas výpad dva tři skoky vpřed. Kdyby to někdo viděl, asi by umřel smíchy. Nic lepšího ji nenapadlo. Vzít klacek se bála, aby je to nerozzuřilo. Byli větší než němečtí ovčáci. Fungovalo to, stáhli ocasy a klidili se z dosahu. Skočila na sajtnu, vyházela odpad do jámy. Pak rychle do auta. Klepala se strachy a malá se otřásala výbuchy smíchu. Později přišly na to, že camp dogs se lidí bojí a stačí pohrůžka předmětem a válečný pokřik. Zvykly si na ně, stejně jako na to, dívat se kam šlapou aj. V hloubi duše přece jen zůstal strach o malou. Smečky loví staré, slabé a mláďata. To je jeden ze zákonů přírody, se kterou se musely sžít a respektovat ji.
Camp dogs jsou neobyčejně drzí tvorové. Vejdou až kamkoli, když ucítí jídlo. Tak je pravidelně odháněla. Jednou se takhle pustila do psího skrčka, který přišel navštívit restauraci. Málem jí urval nohavice. Nebyl to camp dog, ale aboriginský pes (jsou v podstatě stejně odporně hubení a olysalí). Ten si nenechá líbit nic. Byla z toho mela, ale nakonec ustoupil pes. Narazil totiž na matku, urputně bránící potomka a pochopil, že v tomto případě je to na život a na smrt.
Na co jsem to chtěla vlastně vzpomínat? Aha, jak zapomněly jet na dump. Odpadkové koše zůstaly ve venkovní zahrádce přes noc plné. Probudily se, z převrácených košů byly odpadky roztroušené na půl kilometru daleko. Uklízely celý den a už nikdy na dump jet nezapomněly. Tak se campdogs pomstili. Zazvonil zvonec, pohádky je konec. |
Cesta jde pořád dál a dál, kupředu, pryč jde od mých vrat.