 |
Rujana
Jeli jsme obytňákem ve čtyřech lidech. Vyrazili jsme odpoledne, se zpožděním, vůz měl problém se startováním (naštěstí byly potíže jen drobné, ale nabrali jsme zpoždění asi 3 hodiny oproti původnímu plánu).
Chtěli jsme dojet do Stralsundu, najít parkování a přenocovat, nakonec jsme spali na odpočívadle u dálnice, do Stralsundu jsme dojeli až druhý den dopoledne. Město je příjemné a hezké. Nestrávili jsme tam dlouhou dobu, ale prohlédli jsme si St. Marienkirche. Je to jeden z gotických cihlových chrámů, stavět ho začali ve 14. století, dokončený byl v 18. století.
Neodolali jsme a vyrazili na věž. (Trochu nepříjemné bylo, že za celou cestu jsme potkali jen velmi málo lidí v pokladnách, restauracích a jiných místech, kteří byli schopni (nebo ochotni) mluvit anglicky. Většina naší posádky na angličtinu spoléhala a překvapilo nás, že ani na místech, kam chodí nejrůznější turisté, se nedá domluvit jinak, než německy.) Po pantomimě u kasy jsme obdrželi plánek města a lístky a vyšplhali na ochoz. Rozhlédli jsme se kolem a chtěli jít dolů. Jenže Němci jsou Němci. Místo schodů dolů nás čekaly jen další schody nahoru. S neúprosnou důsledností nás jednosměrné schodiště vedlo výš a výš do věže. Mně se to líbilo, jen někteří začali frflat a snažili se najít zkratku zpět do přízemí. Prolezli jsme nad zvony, dřevěnou konstrukcí střechy a vylezli až na vrchol věže. Teprve odtud se dalo sejít znovu dolů. (Výhled stál za to).
Během dalšího prozkoumávání města jsme se rozdělili. Holky šly směrem k Johanniskloster (byl zavřený) a pak na pivo, ale mně se hrozně chtělo do muzea. Muzeum je v budově bývalého dominikánského kláštera sv. Kateřiny ze 13. století). Podle plakátů v něm mělo být vystaveno vikinské zlato. Také bylo. Jedná se o soubor asi 16 předmětů z ostrova Hiddensee, které při bouři vyplavilo moře r. 1872. Jde o několik přívěsků (kombinují motivy Thorova kladiva, dravčí hlavy a opakujících se motivů kříže), bohatě zdobenou brož a malý nákrčník.
Jinak je muzeum docela milé a spíš menší. Vystavují se předměty související s obchodem, mořeplavbou a místními řemesly. Už jsme chtěli odejít (můj drahý na muzea moc není), ale měli jsme smůlu. Jeden muzejní zaměstnanec na nás spustil proud němčiny (asi přesvědčený, že mu rozumíme) a zahnal nás ještě do prvního patra. Tam byly k prohlédnutí pokoje zařízené ve stylech od renesance až do 70. let 20. století.
Když se nám povedlo uniknout z muzea, našli jsme holky sedící u Ozeanea se sklenicí piva. Trochu jsme se prošli uličkami a vyrazili na Rujanu.
K večeru jsme dorazili na Kap Arkona. Bylo zima a pršelo. Zaparkovali jsme na parkovišti pro obytné vozy a šli se podívat na hlavní cíl naší cesty – slovanské hradiště. K našemu obrovskému zklamání bylo zavřené a opatřené výstražnými cedulemi.
Původně tu stával Svantovítův chrám (popsal ho Saxo Gramaticus: „dřevěný velice pěkný chrám, těšící se oblibě nejen pro okázalou bohoslužbu, nýbrž i pro sochu boha uvnitř umístěnou. Ohrada chrámová na vnější straně poutala pozornost bohatými řezbami, obsahujícími různé malování… V ní toliko jeden vchod se příchozím otvíral. Svatyni samu naopak obklopovala dvojí přepážka z nichž vnější ze stěn utvořená nesla střechu, kdežto vnitřní o 4 sloupech místo stěn skvěla se visutými oponami… Ve svatyni stála ohromná modla.“).
Hradiště bylo dobito r. 1168 dánským králem Valdemarem I., který nechal rozřezat a spálit sochu Svantovíta a Rány nechal pokřtít. Svatyně se i s částí mysu zřítila do moře. Archeologické výzkumy ještě probíhají, byly nalezeny zvířecí a lidské oběti, příležitostně se navazuje na starší výzkumy.
Na hradiště se dá podívat ze starého majáku, který stojí poblíž valu. Uvnitř je obchod pro turisty (věci z vlny, kůže, šperky z jantaru).
Další den jsme vyrazili na procházku po plážích. Jsou písčité i kamenité, někdy zanesené mušlemi a řasami (jantar jsme nenašli). Koupání je tam příjemné, když vám nevadí ledová voda.
Na pláži jsme se zdrželi skoro celý den. Prošli jsme se k malebné rybářské vesničce Vitt s pazoukovou pláží a večer vyrazili do Lohme.
V Lohme jsme poprvé přespávali ve vybaveném kempu s teplou vodou a elektřinou (na recepci mluvili anglicky). Byl to náš výchozí bod pro výlet do NP Jasmund. Jde o krásný, převážně bukový les a vysoké křídové útesy.
Cesty jsou upravené a značené. Došli jsme ke Königsstuhl, což by měl být nejvyšší z křídových útesů. Je to taky snad nejvíc turistické místo v Jasmundu, jezdí sem kyvadlové autobusy a lidi se jen hemží. Vstup na samotnou vyhlídku stojí skoro 10 euro (vstup je tedy hlavně do místního muzea, vyhlídka je v ceně). Cena nás poněkud odradila, vydala se tam jen kamarádka pro informace. Tam ji varovali před sestupem na pláž; když prší a je vítr, křída se dost láme a odpadává, ani žebříky nejsou moc stabilní.
Kousek odtud je restaurace, kam nás zahnala prudká dešťová přeháňka. S obsluhou jsme si moc nepopovídali, ale nějak se nám povedlo objednat si vynikající rybu.
Cestou jsme se pokochali z několika dalších vyhlídek a při návratu do kempu jsme minuli úchvatné rašelinové jezírko Herthasee, pozůstatky slovanského hradiště Herthaburg (nepřístupné) a obětního kamene.
Poslední den jsme strávili na plážích u lázeňského města Sellin. Prošli jsme se po mole (mají tam atrakci – vlezete si do podmořského „výtahu“, ono se to s vámi potopí a vy můžete obdivovat rybičky. Netuším, jestli je něco vidět, my tam nevlezli). Zámeček Granitz byl pro nás zakletý – nepovedlo se nám rozumně zaparkovat. Vzdali jsme to a vyrazili k vesnici Thiessow podívat se na západ slunce. Večer na pláži byl krásný, ale západ slunce nám překazil záludný mrak. I tak tam jsme si to ale užili. Bylo to pěkné rozloučení s Rujanou a pak už jsme se vydali na zpáteční cestu.
Na fb mám pár fotek, měl by fungovat tenhle odkaz: https://www.facebook.com/media/set/?set=a.10212759128754691&type=1&l=989477a66d" target="_blank">https://www.facebook.com/media/set/?set=a.10212759128754691&type=1&l=989477a66d> |
Cesta jde pořád dál a dál, kupředu, pryč jde od mých vrat.