 |
Jak mi byla zima
aneb
stopařův průvodce po Islandu
Upřímně, Island nikdy nebyl mou vysněnou destinací. Jsem od přírody teplomilný tvor, který si ideální léto představuje v houpací síti mezi dvěma palmami, v ruce takové to legrační pitíčko z ananasu s načančaným brčkem, z rádia linoucí se zvuky ukulele a hromady opalovacího krému s faktorem 150. Nicméně protože starost o dovolenou máme s partnerem ve střídavé péči, na Maledivy se jede až příští rok. No a letos byl tedy ten Island. Pokud se i vám stane podobná nehoda, že zavítáte do těchto končin, nabízím vám několik stručných rad a postřehů, které jsem (v jinak velmi dobrém) průvodci po Islandu nenašla, a které mě stály málem život. (Nebo nemálem nervy, zdraví, náplast, cokoliv.)
1. Zima
Ok, tohle vám v průvodce napíšou. Ale podle mě to není zdůrazněné dost výrazně. Zvláště jestli na Island jedete v létě (jindy to ani snad radši nezkoušejte) a balíte se ve čtyřiceti stupňových vedrech, najednou se do těch desíti nad nulou těšíte. Tak k čemu by vám byly tři outdoorové mikiny, nejteplejší svetr, dvacatery merino ponožky, čtyři termotrička, rukavice, kulich a dvoje spodky pod kalhoty. To si prostě doma nejde dost dobře představit.
Radím vám! Zatněte zuby a tohle všechno si zabalte. Protože na Islandu je zima. Zima. Zima! Je tam prostě hrozná zima!
Samozřejmě záleží na počasí. Islanďané říkají, že pokud se vám počasí nelíbí, počkejte deset minut – a bude hned jinačí.
Zhruba čtyřikrát nám při tracku v horách vylezlo sluníčko, a u Mývatnu jsme měli jeden den dokonce slunečný natolik, že jsem ze dna batohu vytáhla zmuchlané kraťasy a na odpoledne si je nandala. Jinak naprosto zbytečný kus oděvu, který taháte na hřbetě. Průměrné teploty jsou deset až dvanáct nad nulou. Počítejte s neuvěřitelnými kombinacemi - v Landmannalaugaru nám tři dny foukala vichřice a takřka nás uvěznila ve stanu. Teplota vzduchu zhruba pět nad nulou. Potom byly dny, kdy pršelo, pršelo a pršelo, ale nefoukal vítr – takže bylo zhruba deset nad nulou! A když jsme si u Mývatnu půjčili kola, tak se stalo, že svítilo slunce, ale foukal tak silný vítr, že i z kopce jsme museli šlapat. Pak má Island ještě v repertoáru mlhy, při kterých se doporučuji s partnerem svázat lehkým lanem, přízemní mrazíky, vlezlou vlhkost, vlezlou lezavost, smradlavou mlhu ze sirných pramenů, vytrvalé mrholení, sníh (i v létě) a neuvěřitelně silné sluneční paprsky, které vykouknou za celý den na pět minut a spálí vás na uhlík.
Počasí je zdrojem konverzace, zábavy a do značné míry je tvůrcem neuvěřitelně flegmatických nálad Islanďanů. Nic se nedá naplánovat, nic se nedá slíbit, prostě se čeká, co na to počasí. A co za deset minut, že.
2. Islanďané
Hi!
Hi, little one! Do you speak english?
No.
Oh. Can I make a photo of you?
Mhm.
Perfect. Wants some cookie?
Yes!
Když jsem je v předchozím odstavci naťukla, tak vám to o nich dopovím.
Islanďané mají tři základní vývojové fáze. Ta první se nazývá Malý Islanďánek. Na 99% je to blonďaté dítě s modrýma očima, které má výraz andílka a měří si vás tak hlubokým a vševědoucím pohledem, že jste schopni přísahat, že matka celé těhotenství poslouchala jen Sigur Ros a Bjork a nyní porodila transcendetální bytost. Nenechte se zmást, není to tak. Malý Islanďánek je harant, o kterého se rodiče nebojí a moc ho nerozmazlují, na druhou stranu jej ani neomezují. Islandské rodiny vyráží každý víkend do přírody (i když v ní bydlí, tak popojedou kus dál, víkend musí bejt), nejčastěji do kempu, kde své dítě v pátek vypustí a v neděli si ho z blonďaté hromady vyberou a odvedou (podezřívám je, že jen předstírají, že poznají to svoje, protože všechny jsou hrozně stejné.) Malý Islanďan mezi tím zkouší, jestli se dá jíst štěrk, jestli se dá zlámat kost pádem z ubohé břízky, kolik decibelů snese lidské ucho, a když jsou starší, hrají fotbal bosí na štěrkovém hřišti, po kterém já chodila zásadně v pohorkách. Když se odřou, tak si to olíznou a hrajou dál.
Leckdo s touto výchovou může souhlasit, proč ne. Varuji vás ale, protože potom se dítě dostane do druhé vývojové fáze, zvaný Islandský puboš.
Islandský puboš je fáze značně nebezpečná. Z nezkrotných dětí vyroste netepaný materiál, který ještě nedrží svůj tvar a zoufale hledá, kdo je a kam kráčí. Většinou ve společnosti alkoholu a svých vrstevníků. Když nejsou puboši opilí, nepřibližujte se k nim, nechají vás na pokoji. Když jsou, tak buďte zticha a berte roha. Díky jednomu nočnímu střetu s BOP (bandou opilých pubošů) jsme už potom spali jenom v kempech, kde je člověk před nočními opileckými raziemi relativně chráněný. Vemte si sebou sadu na lepení stanů, jedné takové skupince přišlo jako skvělý nápad na nás ve tři ráno házet kameny a protrhli nám tropico.
Nicméně, i z této nešťastně a nebezpečné fáze se nakonec vyklube ON. Čili harmonický islandský člověk: ženy i muži mají kolem dvou metrů, mají široká ramena, jasný pohled a pevný stisk ruky, který dává jasně tušit, že Vikingové nevymřeli. Žije v sepětí s přírodou, má dokonalý oblékací vkus i peníze na to jej realizovat, živí se lokálními potravinami, je to patriot s laskavým vztahem k turistům a perfektní angličtinou, kterou je ochotný kdykoliv použít a poradit. Z toho plyne třetí bod reportu, který se jmenuje
3. stopování a cestování obecně
Island je zemí zaslíbenou pro stopaře. Prakticky nikdy nestojíte u krajnice déle než patnáct minut. Jednou jedinkrát jsme měli dvouhodinový zápich, který byl ovšem zaviněn tím, že my chtěli jet až do Reykjavíku, ale všechna auta před námi odbočovala do jedné vesnice, ve které právě probíhal rybí festival. Nicméně řidiči vám rádi zastaví, a když nemohou, alespoň omluvně mávají a ukazují na sedačky, které jsou obsazeny lidmi/ovcemi/zavazadly/rybářskými pruty/islandskými poníky.
Island nemá vůbec žádnou železniční dopravu. Vůbec žádnou. Autobusy jsou neuvěřitelně, ale opravdu neuvěřitelně drahé – je to tím, že všichni místní mají své auto s náhonem na 4 kola, takže do vnitrozemí plných brodů a překážek jezdí po svých. Terénní autobusy jsou tedy využívány zejména turisty, a proto na ně stát nepřispívá. Běžně tady za pohyb ve vnitrozemí zaplatíte až dva tisíce korun českých.
Auta se zde půjčují a tato možnost je hojně využívána. Má to jeden oříšek – neterénní vozidla, která jsou cenově dostupná, mají jedno velké omezení: můžete s nimi jezdit jen po normální asfaltové silnici. A ta je na Islandu přesně JEDNA. Jmenuje se Ring Road, vede okolo celého ostrova a měří přesně 1 339 kiláků. To nezní špatně, že. Hloupé je, že po Ring Road se podíváte pouze do relativně mírných okrajových částí Islandu, kde jsou ve městečcích supermarkety a termální lázně, místa k přespání a teplé sprchy. A co si budeme namlouvat, to není ten správný Island.
Nekonečná silnice a jedno auto v intervalu deseti minut. I to je Island.
Legendární Škodárna. Islanďané milují Škodovky a kromě Zbrojovky a pušek z Brna je to jedna z mála věcí, které o České repulice znají. Navíc, na Islandu se nesolí silnice, takže tam můžete potkat ještě tyhle miláčky. Místo soli svádí horké prameny pod asfalt, takže mají takové přírodní vyhřívání.
Ze starých autobusů se dělají v horách kavárny.
Chudáci dělají bohatým kafíčkářům aspoň šoféry.
4. Všechno je drahé
Takže co už víme o Islandu? Že je tam zima, žijí tam domorodci, mají jednu dlouhatánskou silnici a pozor – všechno je drahé. Ne počkejte, vy mi nerozumíte – všechno je tam drahé. Jste si jistí, že jste to vstřebali?
Přátelé, říkám vám to narovinu – všechno je tam drahé. I základní suroviny jako máslo, pečivo, sýry, čínské nudle – je to drahé. Je to drahé tak, že jdete do krámu, nakoupíte večeři pro dva lidi: tři housky, jedna pomazánka, pár plátků sýra a jablko - a počítejte s tím, že i za tenhle mini nákup tam necháte tři stovky v českých.
Takže ne drahé ve stylu „no když si nebudu kupovat jehněčí kotlety a pivo každý večer, tak musím vyjít nějak normálně, ne?“ Ne. Za živoření, které jsem zažila naposledy v prváku na vysoké, tady zaplatíte astronomické částky.
Co se placení týče, karty berou všude. V obchodech, v autobusech, v turistických centrech uprostřed divočiny.
Na druhou stranu, na některých věcech se nevyplatí šetřit. Jednou z nich je islandský svetr. Zaplatíte za něj zhruba 15 000 islandských, což je 2 250 v našich. Ale stojí za to. Svetry pletou islandské babičky z islandských oveček a kromě termálních jezírek a slivovice je to jediná věc, která vás na Islandu zahřeje. Navíc místní k vám zaujmou mnohem vřelejší vztah, pokud s nimi komunikujete a máte na sobě tento specifický kus oděvu. Už jste tak nějak jejich a to za ten pocit stojí.
Já a můj nejteplejší kamarád. Nenechte se zmást sluníčkem na fotce, toho tam moc nebylo.
5. Ovce
Jsou všude, na každém rohu. Všichni, kdo nežijí v paneláku v Reykjavíku, chovají tato podivná stvoření. Jsou různobarevná, občas nemají rohy vůbec, občas mají rohy dva a občas čtyři. A jsou všude. Podél silnice jsou značky „pozor, ovce“. Ovce jsou v kráterech vyhaslých sopek, na strmých srázech, v kempech mezi stany. Občas také stojí uprostřed Ring Road, znaveně přežvykují a je jim jedno, že kvůli nim vznikla dvoukilometrová kolona troubících aut. Spolu s podsaditým islandským poníkem to bude zvíře, se kterým se budete setkávat nejčastěji.
6. Voda
Další věc, co v průvodci nepsali. Z kohoutků i z děr v zemi teče voda, která je neuvěřitelně tvrdá a smrdí sírou. Pokud si touto vodou umyjete obličej/ruce/cokoliv, vaše kůže se svraští jako vyschlá mořská houba a svědí. Jediná pomoc je krémovat, krémovat, krémovat. Po týdnu v divočině (bez krému) jsem se objevila v prvním městečku, ve kterém byl obchod. Můj obličej vypadal, že spíš potřebuje akutně na kožní, než koupit Niveu, nakonec jsem to ale nějak rozchodila. Islanďanky jsou vůči tomuto jevu imunní. Jejich pleť je hlaďoučká a bílá jako mléko. Jestli si podobně jako Madonna myjí každý večer obličej ve vodě Evian, netuším. Nicméně vám doporučuji mazat, mazat a mazat.
S vodou souvisí sprchy, které v kempech potkáte. Nejčastěji jsou na peníze, za 5 minut ve vodě dáte zhruba 400 islandských. Nachystejte si je v těch stokorunových mincích, nic jiného automat obvykle nebere. Svlečte se, nachystejte si ručník, šampon a mýdlo, stoupněte si pod sprchu a teprve tehdy vhoďte peníze; voda se okamžitě spustí. Island je zem horkých pramenů, nicméně občas se dostanete do míst, kde mají s vodou problém. Pokud se vám, stejně jako mě, stane, že narazíte na sprchu, na které je anglický nápis „tato voda není horká, ale teplá“, neházejte do ní vůbec peníze, nemá to cenu. Lidi tam jsou neuvěřitelně otužilí a to, co je pro ně teplé, je pro nás studené. Věřte mi. Pokud nechcete jako já zaplatit čtyři stovky za minutu pod ledovou vodou.
Termální jezírka – jsou tam, stačí se podívat na mapu. Jedno vám chci ale opravdu doporučit. Je v Landmannalaugaru, kde se stéká horký pramen se studeným potůčkem. V tůňce, kterou vytváří, se tyto dvě vody mísí a vy si výběrem vhodného místa navolíte teplotu, která vám vyhovuje.
Des už našel teplotu, která mu vyhovuje.
Islandský most přes ledovcovou řeku. Na popud státu místní postavili most, aby podpořili turistický ruch, ale s humorem sobě vlastním k němu nepostavili žebřík, protože ve smlouvě o tom nebylo ani slovo. Naštěstí nám hodný švýcarský pár pomohl vytáhnout dvacetikilové krosny a vyšplhat se po konstrukci nahoru. The Icelandic Way.
7. Popel
Island je zemí ohně a ledu. Když vám vleze led do bot, obvykle je přes noc usušíte. Co ale v průvodci nepíšou, je všudypřítomný popílek ze sopek. Opravdu, je všude. Leze vám do očí, do nosu, uší. Vrže vám mezi zuby když jíte a občas když si na záchodě utrhnete toaleťák a... no nic. Je prostě všude, věřte mi. Není před tím obrany ani úniku, jediné, co se dá dělat, je si zvyknout. Nicméně je dobré před tímto faktorem varovat osoby, kterým prašné prostředí nedělá dobře.
Jeden z mnoha kráterů sopky, na který jsme vylezli. Tenhle je výjimečný tím, že si v něm američtí kosmonauti kdysi nacvičovali pohyb na Měsíci, na kterém se předpokládal výskyt kráterů. Moje soukromá teorie je, že kdyby poslali na Měsíc islanské kosmonauty, už tam mají několik prosperujících farem.
Jedna kamínková. Prakticky pokaždé, když vylezlo slunce, udělalo se krásné světlo, tak jsem honem fotila. Proto to vypadá, jako by nám furt svítilo sluníčko. Nesvítilo.
8. Kafe a víly
lustrační foto, na kterém se nenachází ani víla, ani kafe, ale chce poukázat na existenci stylových kaváren na Islandu.
Islanďaně věří ve dvě věci, a podle nich jsem pojmenovala tento odstavec, díky kterým považuji Island za tu nejvíc nadpřirozenou zem, ve které jsem dosud pobývala. V kavárně je naprosto běžné, že si zaplatíte filtrovanou kávu, a oni vám podají prázdný hrnek. Proč? Jelikož všude jsou termosky, do kterých si chodíte kávu dopouštět, když už ji máte vypitou. Za takovéto normální kafe zaplatíte 300-400 isk, a máte příjemnou zábavu na celé odpoledne. Jedné mladé řidičky, která nás vezla při stopování, jsme se zeptali, jestli existuje nějaké nepsané pravidlo, kolikrát je ještě morálně slušné si jít hrnek dopustit – abychom nedělali naší české kotlině ostudu, že ano. A ona odpověděla, že je to opravdu jedno. Že nikdo nepředpokládá, že by si jeden hrnek koupili třeba dva lidé a udělali dvojnásobnou škodu, že by to bylo neslušné. Na sucho jsem polkla a vzpomněla si na několik českých turistů, které jsem přesně tohle viděla udělat. Prosím vás, nedělejte to. Ať se za vás nemusím stydět a být radši z Polska.
Víly a elfové jsou druhá věc, na které jsme se této řidičky ptali. Podle průvodce totiž 3 ze 4 Islanďanů věří v nadpřirozené bytosti, které ostrov obývají. Bylo nám vysvětleno, že Islanďané nejsou žádní posraní mystikové, ale že extrémní počasí, láva a led je běžnou součástí místní existence. A pro tyto jevy slouží elfové a víly jako personifikace, díky kterým je jednodušší se se sopkou chrlící lávu za vaší farmou smířit. Potom tu samozřejmě hraje roli i fakt, že horká láva na vzduchu chladne do dost neuvěřitelných tvarů, které opravdu vypadají jako zkamenělý troll apod. Nejspíš každý průvodce se o těchto jevech zmiňuje, protože to považuje za atraktivní téma, které dělá Island a jeho obyvatele v očích okolního světa ještě švihlejší, než doopravdy jsou.
A víte co? Když na Islandu budete, zkuste se první týden na ně vůbec neptat. Protože týden je přesně ta doba, kdy to s Islandem buď vzdáte, nebo se vám dostane pod kůži i s trollama, kafem a věčným smradem ovčího lejna. Jenom si dejte bacha. Nikdy jsem nebyla žádná mystička ani esoterička a s nějakými nadpřirozenými silami ať mi každý vleze na záda. Ale – pod Islandem to pořád vře. Vznikají tam pukliny, trhliny, sopky, zemské desky se pořád hýbají a posouvají, a to je čiročirá energie, která z té země tryská. Vzduch je jasný, řídký a neuvěřitelně čistý – fouká od moře, od hor, z lávových polí i ledovců.
Musím se přiznat, že první týden jsem měla problém. Nenáviděla jsem tu zemi. Lezla mi do očí, do uší, všude pach síry, déšť a vítr, už týden jste se nezahřáli. Sedmý den jsem uvažovala, že se na to vykašlu. Že si vezmu stopa do Reykjavíku, tam si postavím stan, zapnu se do spacáku a budu dva týdny spát, než mi poletí letadlo zpátky. Týden, je přesně ta doba, kdy vás tahle země bude jenom štvát. Potom se to zlomí – buď vy, nebo, ehm, zase jenom vy. Záleží, kam se překlopíte. Já jsem se nakonec hrozně naštvala a začala jsem na ty vysokánské lávové kopce řvát, že to jim teda nedaruju, a koukej Islande, jak to to nandám. Svlíkla jsem se do plavek a pěkně pomaloučkou chůzí jsem se šla naložit do termální jezírka. Teplota okolního vzduchu byla šest stupňů, vál ledový vítr a začínalo mžít. Přátelé, já na tu hroznou zemi byla tak nasraná, že mi to vůbec nevadilo. Krev ve mně vřela vzteky – nad tím, že už týden žeru jenom čínská nudle, který navíc ještě nejsou ani měkký, a už jsou vychladlý. Že tu mají jenom dva druhy piva, který je slabý a levný. Že už se tejden plácáme v horách s dvacetikilovýma krosnama na zádech, brodíme se lávovýma polema, sněhem, ledovcovýma řekama a lezeme po skalách, to vše po stezkách, které by u nás nebyly považovány za turistické ani zdaleka, a tady jsou označeny za trasy pro rodiny s dětmi.
Tahle země fakt není pro slabý jedince. Okolní krajina je tak dechberoucí, že se občas dusíte, cedíte krev, mrznete, a pozor, to vše na vlastní nebezpečí. Nicméně přes to utrpení je tak neuvěřitelně krásná, že vás obrátí kůži naruby, rozbije na tisíc kousíčků, smíchá zpátky, a pak ještě párkrát rozpráší. Tak abyste neřekli, že jsem vás nevarovala.
Jo a se mnou to dopadlo tak, že jsem po třech hodinách vylezla z termálního jezírka a dál jsem normálně fungovala. Nezamilovala jsem si ten kraj, protože milovat se dá jenom něžné, hezké věci. Spíš se mi zadřel pod kůži, jako ten popílek, a nešel ven. Načichla jsem jím jako sírou, rozpustila jsem se v něm jako v termálním jezírku a to všechno jsem zakonzervovala pod islandským svetrem, co už asi napořád bude vonět ovčí vlnou, lehkým pivem a střelným prachem.
Odejít z Islandu nebývá vždy snadné; a nebo to je snadné úplně, čert ví. |
Cesta jde pořád dál a dál, kupředu, pryč jde od mých vrat.