 |
Druhý a nejspíš poslední příspěveček repotrážní povahy. Dál už to bude zase o starém kamení. ;)
Ohlédnutí za Římem: Viva il Papa
Úterním ránem vyrážím z Prati, kde jsem se ubytoval, do Vatikánu, kde v půl desáté začne inaugurační mše slavnostně zahajující petrovskou službu papeže Františka. Vím, že vstupy na piazzu sv. Petra se mají otevírat půl sedmé a plánuji tedy, že bych tam měl být s předstihem. Budík sice zazvoní včas, ale spánkový deficit z předchozího cestování a obvyklá ranní lennost znamená, že z domu na asi dvacetiminutovou nebo půlhodinovou procházku k bráně sv. Anny a Berniniho kolonádě vyrážím právě tak před půl sedmou. Trochu počítám tím, že mši budu sledovat tak nanejvýš z velkoplošné obrazovky kdesi od Andělského hradu.
Vyrážím do až překvapivě prázdných ranních ulic Prati. Jedna z prvních věcí, které mi padnou do oka, je malý fiátek s poznávací značkou starou odhaduji dobrých pětatřicet let, pokud ne víc. Je to ten obrázek, který zahlédnete, usmějete se, vyfotíte si ho a jdete dál. Usmějete se proto, že z něj dýchne nostalgie, jakési starší časy a letmá myšlenka na příběh, jaký s sebou fiátek asi vozí. Když se na ten obrázek teď dívám, napadá mě ale ještě něco jiného. Možná je za tím něco jiného, ale kombinace tak typicky italského vozítka s tak nápadně starožitnou značkou zní skoro jako moderní obdoba starodávného prohlášení osobních práv a svobod: Civis Romanum sum.
Když po širokém bulváru přicházím blíž k Vatikánu, potkávám postupně hloučky a skupinky poutníků. Překvapuje mě skoro, že jich není víc. Okolí Vatikánu taky trochu vypadá, jako by nastala, nebo se blížila jakási pohroma. Nejviditelnější jsou totiž po ulicích kombinézy zdravotníků.
Sanitky připravené na vše
Policisté, strážníci a lidé od civilní obrany
Červený kříž úřady očividně požádaly o spolupráci v měřítku odpovídajícímu starému úsloví „Voják připravený není překvapený.“ Nemohou přesněji soudit, ale podle toho, co jsem v Římě po ulicích po různu viděl, italská policie a další složky zřejmě prostě věří na čísla. Když už vidíte policejní auta, policisty, strážníky nebo finanční stráž, málo kdy půjdou ve dvou nebo pojednou v jednom autě. Čím víc, tím líp. A dlužno dodat, že římské a italské mají za poslední desítky let s velkými papežskými liturgiemi své zkušenosti a v zásadě jim stačí, když ví, kdy to bude a na kolik se odhaduje účast. Nasazení a rozmístěni „sil a prostředků“ pak už nejspíš připraví téměř ze spaní. Pro poutníka-barbara ze severu je to ale na první setkání až zvláštní pohled, snad proto, že v televizi ho nevidí.
A tak se scházejí a procházejí. Ti v autech a kombinézách čekají, aby spěchali a doufají, že budou hlavně čekat. Další prochází kolem, snad do práce, snad po ranních pochůzkách a doufají, že jim tam papežská sláva moc nenabourá den. A jiní zas míří právě na tu papežskou slávu a doufají, že najdou dobré místo a vyhnou se tlačenici.
Přicházím k jednomu z hlavních obvyklých přístupů na piazzu u vatikánské brány sv. Anny. Už tu stojí menší dav. Zařazuji se nakonec a čekám. Jak už to kolem sv. Petra bývá, je vidět, že na piazze zase bude vidět církev skutečně obecná. Jak vidno, chybět nebude, zcela samozřejmě nebude, kupříkladu Indie. Když ale na konci nehybně stojícího zástupu stojím už nějakou chvíli, stoupám si na špičky, nejasně vidím, že dav není zrovna hluboký, a na druhém konci je bariéra, přes kterou nikdo neprochází.
Očividně to musím zkusit jinudy. Obracím se tedy k ulici vedoucí zpět k řece a jdu hledat, kde nechal pořadatel pro poutníka díru. Vidím, že stejný nápad má mnoho dalších lidí, možná jsou taky zkušenější nebo informovanější. Cestou vidím, že všechny boční vstupy směrem k Vatikánu, respektive teď už k Via Conzilliazzione, jsou vlastně poměrně logicky zahrazené a střežené.
Kromě zdravotníků, policistů, poutníků a duchovenstva jsou očividně na nohou už i žurnalisté – i ti bez kamer a mikrofonů v ruce, nebo na kavárenském stolku, jsou zpravidla snadno rozeznatelní podle modrých šňůrek s nápisem Santa Sede, na kterých mají kolem krku zavěšené akreditace.
A jsem, ostatně dle očekávání, na Concilliazione u Andělského hradu. Čeká mě ovšem příjemné překvapení v tom, že bulvár je, pokud jde o poutníky, zatím téměř prázdný. Spěchám tedy blíž bazilice a opět si všímám, že záchranáři, lidé od bezpečnosti a dobrovolníci zatím hrají nad účastníky bohoslužby přesilovku.
Mše začíná asi tak za tři hodiny, ale Reuters už vyrábí ilustrační záběry.
A (zřejmě) bavorská televize sbírá poutnické vox pop.
To už se dostávám ke kolonádě a k bezpečnostní kontrole. Od dobrovolníků získávám brožurku s mešními texty a zpěvy a komentářem v italštině a angličtině. Dostávám také pamětní obrázek s oficiální fotografií usmívajícího se papeže Františka (jako kardinála Bergoglia ho provázela nálepka muže, který se „nikdy nesměje“). Procházím kontrolou, rám na mně sice vříská jako na snad všechny procházející, ale vatikánský policista shledá, že to dělají nejspíš knoflíky na bundě a mávnutím ruky mě posílá dál.
Procházím kolonádou a vidím, že na piazze je ještě místa dost, hledám si proto cestu někam dopředu. Kam to půjde, tak to půjde. Klérus s pozvánkami to má očividně o něco složitější, na švýcarskou gardu se zjevně musí se správnými papírem.
Procházím kolem obelisku, jdu blíž k basilice. Prakticky první, čeho si všímám, je vysoko vlající argentinská vlajka a pak jich vidím ještě hodně.
Očividně argentinští poutníci, nebo lidé argentinského původu v Itálii a jižní Evropě moc neposlouchali, když jim František vzkazoval, ať neutrácí za cestování a raději dají peníze na něco užitečného. Inu řekl, co mu velelo svědomí, ale svoje nejspíš znal. Jak, tak stojím a rozhlížím se, vidím, že do sektorů pro hosty přichází další a další papežovi krajané. Poznávám je snadno. Tenhle má vlajku kolem ramen, tahle zase cosi modrobílého, co sice není fotbalový dres, ale daleko to k tomu nemá. A tamhle přichází děvčata málem opravdu jak na fotbal: s modrobílým malováním pod očima.
Ale samozřejmě nevlály jen argentinské vlajky. I Češi byli vidět.
Jakož i Libanon kupříkladu.
Nicméně čínská vlajka v sektorech pro hosty mi zůstává poněkud záhadou. „Tam ani v televizi neřekli, že papeže zvolili,“ utrušuje při pohledu na vlajku jedna Italka stojící v zástupu vedle mě.
Pak milá Italka zvedá fotoaparát a se zdánlivě krvelačným prohlášením „Chci jeho hlavu“ se pokouší mezi všemi kolem stojícího vyfotit švýcarského gardistu. Zkouším to taky, ale mám těch hlav nějak moc.
Do začátku mše zbývají pořád ještě asi tak dvě hodiny a jak se zdá, je to pravý čas, na dokončení připrav na sagratu kolem papežského oltáře.Mezi všelijakými monsignory, ceremonáři, preláty, hosty a delegacemi se proplétá ještě pořád docela dost dělníků.
Pak už je ale slyšet „Viva il Papa“ a František poprvé vyjíždí na piazzu v papamobilu. Pokud člověk nestojí zrovna přímo u bariéry, v lesu rukou, telefonů a fotoaparátů papeže skoro nevidí. Ale fotí jako všichni ostatní. Fotky z toho vycházejí jednoduše náhodně. Občas vznikne zajímavá kompozice…
Občas se taková fotka dá vydávat aspoň za zachycení atmosféry chvíle…
Občas se to skoro povede
A občas by se to povedlo skoro úplně, jen kdyby se Jeho Svatost ráčila častěji otáčet a žehnat na obě strany davu. Zatímco sleduji jízdu papamobilu střídavě podle vln v zástupu a vlajících vlajek a střídavě na velké obrazovce, všímám si, že auto na chvíli zastavuje a papež míří k bariérám. S úsměvem si říkám, že asi František nechtěl, aby mu všechny děti podávali a šel jim rovnou požehnat. Teprve později se dočtu, že nechal vůz zastavit, když si všiml postiženého muže a šel mu požehnat.
Po úvodních obřadech v basilice následuje působivý průvod kardinálů a dalších celebrantů na sagrato, František dostává palium a rybářský prsten. Když zahajuje bohoslužbu a obrací se k zástupu oslovením Fratteli e Sorrele, slyším kdesi za sebou v davu reakci „Buon giorno“, zjevně narážka na civilní styl, jímž papež oslovil zástup jak bezprostředně po zvolení, tak při první modlitbě Anděl Páně. Teď ale předsedá slavnostní liturgii a asi proto žádné další pozdravy nepřidává.
Bohoslužba je dosti dlouhá, ale jak se tak dívám kolem sebe, lidé ji sledují poměrně pozorně a aktivně se účastní.
Ostatně rozdávané brožury všeobecné páchání násilí na liturgické latině docela usnadňují. A lid Boží se za svůj statečný zápas nemusí stydět. Z toho, co je slyšet od oltáře, je zřejmé, že i páni preláti už mši latinsky neslouží příliš často ani pravidelně.
Františkovo kázání si posléze musím dohledat, z toho co slyším na piazze nicméně pochytím alespoň to základní, že je řeč o péči a správcovství.
Samozřejmě někteří věřící musí mít výhody a tlumočníky s sebou. ;)
Bohoslužba pomalu končí, později se dočítám, že přišlo ke dvěma stům tisícům lidí. Piazza sice nepraskala úplně ve švech, ale zaplnila se, ve všední den a při poměrně krátkém čase na organizování cest, docela slušně.
Nad davem znovu vlají všechny možné vlajky. Argentina, Nikaragua, Ukrajina, Kolumbie, o kousek dál vlála velká australská vlajka a několik angolských zástav s jejich agresivně vyhlížejícím dělnico-rolnickým nářadím. Ostatně jeden pohled na každou takovou slávu na svatopetrském náměstí člověka snadno přesvědčí o universalitě církve: polovinu vlajek, aby člověk hledal ve wikipedii.
Jak se tak dívám po vlajkách, všímám si téhle scény a uvědomuju si jeden očividný symbol, který mě do téhle chvíle ani nenapadl. Papeže z Bavor, vystřídal papež z Argentiny: jiné země, jiné jazyky, jiné kontinenty. jen ty barvy současně národní i mariánské, bílá a modrá, zůstaly stejné.
Doznívá zvučné Salve Regina i překvapivě poněkud méně zvučné Te Deum. Pomalu se sbírám k odchodu. Nad piazzou je slyšet všechny svatopetrské zvony. Ze zvonice v levé věži basilky je vidět, i rozhoupaný campanone největší a tuším nejstarší zvon basiliky. Vstříc mu hrdě vlaje dalšá z mnoha argentinských vlajek, a zrovna tady jí dělají společnost prapory Sýrie a Ukrajiny. Naposledy bylo campanone slyšet právě o týden dřív, kdy lidem moknoucím na piazze potvrdil, že to co vidí nad Sixtinskou kaplí je skutečně fumata bianca a o hodinu později vystoupil ma svatopetrský balkon “papež až ze samého konce světa”.
Poutníci ze všech konců světa se rozchází pomalu. Před vděčeným pozadím vatikánské basiliky se fotí nějaké mezinárodní mládežnické společenství….
…nikaragujští páteři…
…Mexičtí poutnící, jak jinak než s Pannou Marií Guadalupskou…
…rozjásané brazilské řeholnice..
…a kdo se nefotí, toho si zas nějaká televize odchytí na vox pop
A když už focení, tak před každou atrakcí, aneb kolumbijským poutníkům se zalíbil transparent, který zřejmě připomíná, že jistý kardinál Bergoglio býval věrným fanouškem svého místního fotbalového klubu.
Fanoušci zdraví Františka. ;) (poznámka na okraj ještě k vlajkám, vlevo za okraji záběru vedle bavorského praporu a vpravo na okraji houfce vlajek jsou vidět výše zmiňované angolské zástavy s tím jejich dělnicko rolnickým nářadím).
Z náměstí zrovna odchází i jeden z kardinálů (zatím se mi ho nepodařilo určit). Kolemstojící volají „Grazie, grazie“, zjevně mu jako jednomu z volitelů děkují za dobrou volbu papeže.
A globální Jih slaví dál, inu má proč a co. Tentokrát pokud se nemýlím Argentina, Filipíny (nahoře), Paraguay (uprostřed), Brazílie (vlevo) a Mexiko (vpravo)
Ano, slaví, mají totiž proč a co…
Jeden z týmů CNN, zjevně taky mají skoro po šichtě.
Skoro po službě už budou mít maltézští zdravotníci. Když jsem je poprvé zahlédl z dálky, přemýšlel jsem, co je to za vojsko, přijdu blíž a oni to maltézští zdravotníci.
Odcházím teď už rušnější Via Conziliazzione, po dlažbě rachotí a vržou zátarasy, městští dělníci už začali uklízet, přece jenom bulvár neslouží jen k přesunům a štosování poutníků, ale je to městská dopravní tepna.
Vidím, že žijeme v rychlé době, kamelot už nabízí zvláštní vydání listu Avennire.
A alespoň v Římě to někdy vypadá, že nežijeme ani v úplně špatné době. Římští hasiči zvou ke společné fotce pár poutníků: Sýrie, Peru, Portugalsko. Peruánského pátera (toho chlapíka v kněžském obleku s velkou červenobílou vlajku) pak trochu pobaveně pozoruji ještě o chvíli později. Jde už sám po ulici k Andělskému hradu, vlajku má pořád kolem ramen, občas ji nadzvedne a zatřepe jí. Jde svižným krokem a usmívá se skoro stejně jako polední slunko nad jarním Římem. |
Cesta jde pořád dál a dál, kupředu, pryč jde od mých vrat.