 |
Tak zas po čase jedna malá pohlednice z adventní Vídně. Inu, kdo si ještě vzpomeme, ví že mi u klávesnice často ujede ruka.
Tentorkát jsem se vydal na procházku a punč do Vídně, kde dějiny útočí – ze zálohy
Máme prosinec a Advent, tak co podniknout jiného, než skočit na vlak či autobus a vyrazit na procházku a punč do Vídně, řekl jsem si první prosincovou sobotu. Jak jsem řekl, tak jsem i udělal, dělám to ostatně poslední léta každý rok, a co se mi cestou přihodilo, o tom tu teď ztratím pár obrázků a slov. Jelikož už do sídla starého mocnářství jezdívám příležitostně vícero let, jezdívám tam skutečně naslepo a opravdu na ten punč (nebo kafe, podle sezony) a procházku. Jenže ve městě jako je Vídeň, takové plány nezůstanou často bez odezvy. Až tam tedy pojedete, dívejte se kolem sebe a poslouchejte, protože váš výlet nemusí zůstat, řekněme, bez odměny.
Krátce před devátou ráno vystupuju na téměř již zaniklém Südbanhof (z cedulí u nástupišť přibližně chápu, že někdy od 9. prosince začnou vlaky stavět na nedalekém novém Hlavním nádraží, v místní řeči Wien Hauptbanhof) a jak jsem za ta léta naučený a zvyklý zamířím přes rušnou ulici do zahrad vídeňských Belvederů. Po pár krocích si, neb není sníh, který malebnost zahrad citelně mění, všimnu trochu legrační cedulky, že se plavání v jezírku přísně zakazuje. O kousek dál nicméně celou věc pochopím, neb jiná cedule varuje, že hloubka v jezírku je až dva metry a proto, rodičové střezte dítek svých.
Je zřejmé, že všechna varování platí pouze pro lidské návštěvníky, jelikož není třeba dlouho snášet důkazů, že na rozdíl od sezonní fauny, lidi zpravidla nevědí, co činí a k jejich ukáznění jest cedulí třeba, pokud je tedy zpomalí alespoň natolik, aby si je přečetli.
Sezonní fauna naproti tomu, alespoň ta ptačí, se chová, slušně a způsobile. Nikam jsem příliš nespěchal, proto jsem se na chvíli zastavil, abych se podíval, co se na jezírku, jehož historická úloha samozřejmě spočívá v tom, aby se na hladině halící dvoumetrový sloupec vody majestátně zrcadlil Horní Belveder, vděčným národem věnovaný princi Evženu Savojskému za válku, mimo jiné, s Turkem. Jeho kolega John Churchill, první vévoda Marlborough, od podobně vděčného národa dostal Blenheim Palace u Woodstocku kousek od Oxfordu, ale tam to bylo horší, hlavně pokud jde o finanční vyjádření vděčnosti lidu v poměru k rozpočtu stavby paláce.
Majestátné zrcadlení s uvědomělosti téměř dělnicko-rolnickou narušují v sobotním ránu četní rackové. Je jim odpuštěno, protože nad jezírkem občas ladně poletují a ještě ladněji po něm plovou způsobem, který plně odpovídá jejich bílým slavnostním stejnokrojům. Z okrajů jezírka a trávníku vedle na ně dohlíží nenápadná pořádková jednotka. Nějaké kavky, vrány nebo cosi podobného v šedé ptačí uniformě s černými ozdobami na hlavě a na…pozadí tu poletují, tu poskakují mimo vodu, která patří rackům a tváří se náležitě lhostejně jak se na gardisty patří. Do vody ale ani pařátkem nepáchnou, nemají ostatně proč.
Projdu kousek dál za Horní Belveder (Ano, vděčnost panovníka a lidu vystačila princi Evženovi na Horní a Dolní Belveder. Asi neměl ten problém, který měl John Churchill, jmenoval se Sarah, a jelikož to byla pana vévody zákonitá choť dosti již o tom. )
Nevím, jak kdo jiný, ale já se francouzskými zahradami a parky, mohu-li si náhodou vybrat, procházím nejraději pozdě na podzim, hluboko v zimě, nebo hodně brzy z jara. Možná je to proto, že je mi lehký smutek a jakási nostalgie, které jsou jaksi vestavěné do anglických panských sídel a jejich zahrad a parků, bez ohledu na roční dobu, jaksi bližší, než na setinu přesně spočítaná působivost, elegance a okázalost francouzských parků a zahrad. Nebo je to proto, že jsou to jediná období v roce, kdy tyhle zámecké kulisy nechávají trochu prostoru představivosti a osobním dojmům přihlížejícího a nenařizují mu co vidět a cítit kubíky přesně sestříhaného buxusu.
Scházím tedy belvedérskou zahradou, přemýšlím, zda je vyhlídka, do níž začínají trčet pořád další mrakodrapy nebo aspoň jeřáby, ještě pořád tak krásná, jako asi bývala za časů prince Eugena. Spěchám dodat, že k pokoukání je tu, navzdory pozdnímu podzimu pořád co. Parkem v sobotním ránu již dávno nepobíhá livrejované služebnictvo, ale kondiční běžectvo. Zrovna když jsem tam kromobyčejně rekreačně, líně a pohodlně procházel, převažovaly mladé běžkyně, kterým sport zjevně šel k duhu.
Vcelku mile naladěn tak přívětivou procházkou svou osvědčenou vstupní branou do Vídně, vykročil jsem ze zahrady do města. Je to tam kousek na Schwarzenberské náměstí a pak ke Karlskirche, a pak metrem nebo po svých až do samého centra. V plánu jsem neměl nic většího, než malou procházku na adventní trhy a trochou toho punče pro zahřátí. Jenže město jako je Vídeň má pro výletníky své plány.
Tentokrát se to seběhlo takhle. Přes ulici od východu z Dolního Belvederu stojí kostel, který už drahnou dobu slouží vídeňských Polákům (a aby se to nepletlo, zase o kousek dál někde poblíž jsem onehdy natrefil na ruský pravoslavný chrám). Ten má dvě takové maličké předzahrádky ohrazené nízkými plůtky. V jedné stojí už dost let tenhle ten bl. Jan Pavel II. v nejlepších letech.
V druhém kousku půdy stával kříž na paměť nějakých velkých misií. Jenže, jak tak letos koukám, žel přibylo důvodů ke vzpomínkám. Šestadevadesát jich ten Smolensk přidal. Postojím tedy, mrtvých vzpomenu a jdu dál. Za roh a přes ulici na Schwarzenberské náměstí.
Na obrovský pomník Rudé armádě jsem si už zvykl. Pravdavěru asi si těžko budu zvykat na to, co jsem si k němu teď našel, že tam stojí od srpna pětačtyřicátého, čtyři měsíce po osvobození města, ho Rusové nechali válečnými zajatci ve Vídni zjizvené a rozbité válkou postavit.
Nu nic, s myšlenkami na běžné věci adventní návštěvy přicházím a spíš ze zvyku přemýšlím, zda a jak ten bizarní monument bolševické okázalosti částečně přioděný do hávu respektují klasické sklony Vídně, vyfotit. Zjišťuji, že stojí na jednoznačně východní straně náměstí a k focení je tedy spíš na odpoledne.
Mezitím ale něco slyším. Zastavím se a poslouchám, pak se dívám, odkud to slyším. Na obrubníku u trávníku kousek od monumentu sedí chlapík s inštrumentem v klíně a hraje. Zaposlouchám se ještě jednou a dojmy shrnu do jednoho slova: Garmoška?. Pak přijde ještě jeden a přidá se. A není pochyb, mají tahací harmoniky a ty tóny zní jak od Moskvy, nebo od Kyjeva, odkud možná jejich pradědové jeli na západ a když měli velké štěstí, dožili se operací vojsk třetího ukrajinského frontu u Vídně zjara pětačtyřicátého.
V kapse zrovna nemám ani euro, ani hloupých pár centů, protože jsem ještě nehledal bankomat, proto přemýšlím, jak tu podivnou scénku zachytit, abych pouličním muzikantům nelezl přímo pod nos, to bych se pak cítil povinen jim cosi do klobouku hodit. Obcházím tedy dál kolem, vzhledem k tomu, kde hoši sedí a jak slunko svítí, moc možností nenacházím.
Na rozlehlém prostranství mezi památníkem a na zimu prázdným jezírkem s vypnutým Hochstrahlbrunnen (vodotrysk možná ještě vyšší než krasoarmějec na pomníku a taky o dobré půl století starší) je skoro prázdno. Všimnu si ale malé skupinky, možná prarodičů s vnoučaty. Bělovlasý muž si zavolá jedno z pobíhajících dítek, myslím, že to byla dívenka ještě předškolního věku. Dává jí do něco ruky, vypadá to jako menší bankovka. Zřejmě jí říká, aby je šla dát těm muzikantům naproti. Děvče odbíhá. Mám dojem, že bělovlasý muž hovořil rusky.
Inu, jedete takhle na procházku a na punč a tohle vám Vídeň provede, jen co v ní pobudete slabou hodinku. Katyň, Smolensk, krasnoarmějec a garmoška. Vřelé díky, dvacáté století.
Ještě si všimnu, že nějaký soudobý žertéř ozvláštnil náměstí jednak černou změtí abstraktních tvarů, která tvarem i jménem Morning Line volně připomínají hromadnou bouračku na rušné křižovatce poblíž, jednak na sokl posadil bizarní postavičku Neznámého umělce - což možná má evokovat nelichotivá jména Neznámý doplň zločin, který prý Vídeňáci figuře na pomníku dali.
Prokličkuji přes přechody, křižovatky a semafory, abych se uklidnil pohledem na bujarý marcipán Karlskiche, jedním pohledem se zorientuju, kde je Opera a kde vyčuhuje špice svatoštěpánské katedrály a pokračuji dál do centra.
Cestou dojdu k závěru, že punč a jehličí chvíli počká. A že když už na mě dějiny takhle zákeřně vyskočily v parku a s muzikou, postavím se jim čelem a zaženu je pod zem. Jak jsem řekl, udělal jsem. Mám to ostatně po cestě. Když někde v půli cesty po Kärtner Strasse kouknete do leva, uvidíte typický kapucínský kostel. Pod ním je od sedmnáctého století hrobka, v níž leží, k nynějšku počítáno, přes sto čtyřicet Habsburků v čele s císaři a císařovnami.
Pokud jste zrovna zemřeli a jste vysoce urození, zastaví průvod s vaší truhlou u hlavního vchodu a požádá otce kapucíny, aby vás pustili dovnitř. Odrecitují vaše tituly a hodnosti, vousatý kapucín vás ale nezná. Vpustí až ubohého hříšníka doufajícího v milosrdenství Boží. Pokud jste ještě naživu a prostého rodu, zamíříte k bočnímu vchodu, tělnatému civilovi v pokladně zaplatíte pět euro a můžete pod zem, tedy na návštěvu.
Prý se o Vídni říká, že je morbidní, smrtí posedlá a tak vůbec všelijak podobně nezdravá. Těžko říct. Nostalgické to město skoro určitě je, bizarní umí být taky, ale císařská hrobka je z morbidity sama o sobě neusvědčí. Její prý vysoké pořadí mezi návštěvnickými atrakcemi by snad mohlo spíš něco vypovídat o návštěvnících, než o obyvatelích. Já o tom v každém případě nic nevím, za nějakých deset let po schodišti k sakrofágům scházím teprve podruhé.
Mezi více či méně zdobenými sarkofágy, které ukrývají rakve panovníků, princů, princezen, velkovévodkyň a velkovévodů, a jsou rozestaveny po zemi nebo na soklech, se připouštím, cítím nepatrně nesvůj. I když na kapucínské poměry je to ještě pořád nesmírně střídmá podívaná, která tu a tam jen zajímavostmi pro kunsthistoriky, ne lekcemi z kosterní anatomie, jak tomu někdy u nich bývá.
Jeden pohled ale stačí a vidím, že když nic jiného, tak jednu lekci hrobka dává od podívání. Ani nejvyšší tituly a nejurozenější rod nebyly a nejsou plnou zárukou dlouhověkosti. Všímám si taky, co pohřební komora vypoví o panovnících jako takových.
Tady třeba odpočívá, v tom obrovském sarkofágu v pozadí císařovna Marie Teresie s chotěm. Ta prostá rakev vepředu, pokud tomu dobře rozumím, by měla uchovávat kosti Josefa II. Jako omezený osvícenec zřejmě nemohl rozumět tomu, proč a jak lidé slaví a truchlí a že věci mohou být nesmírně důležité i když nemají empiricky zřejmý účel, ale budiž mu ke cti, že sám odešel spočinout do na císařské poměry holé a ubohé truhly.
Marie Teresie asi zase chtěla, aby byla pamatována nejen jako významná a slavná panovnice, ale také jako žena a manželka. Náhrobek to asi vystihl, dějepisy to asi nezajímá.
O něčem podobném přemýšlím, když vstupuji do posledního sálu hrobky. Člověku až zatrne, když před sebou ty tři rakve vidí a připomene si osudy těch, kdo v nich leží. Zleva císařovna Alžběta Bavorská, známá „Sisi“, císař František Josef I. a korunní princ Rudolf. Jako rodina smutný příběh, jako jednotlivci tragické osudy, před dějinami svědkové zmaru. Císařovna a choť zavražděná, syn korunní princ zřejmě zemřel vlastní rukou, otec a manžel zestárl na trůnu a zemřel v soumraku říše, jíž téměř sedmdesát let sloužil.
Vejdu dál a všímám si, že na druhém konci místnosti je ještě jedna, nedávno uložená rakev, která dojem z hrobky trochu mění. Napadá mně, že není špatné, když země, která svůj panovnický rod svrhla a oficiálně jaksi zavrhla, dovolí stále jeho nejpřednější členy pohřbívat v rodinné hrobce v centru hlavního města a není tak úplně ztracený a beznadějný rod, který po tak ničivém pádu svého trůnu, vydal takové výhonky jako byl tenhle Otto von Habsburg.
Ale dost už podzemí. Vycházím ven, přejdu o kousek dál po krátkém popocházení ve frontě (advent je Vídni hodně vysoká sezona, víme) vstupuju do svatoštěpánské katedrály. Na chvíle tu zastavím skoro pokaždé, když se po Vídni procházím. Vejdu tedy a koukám. Přesně nevím, co tím chtěli básníci ze správy katedrály vypovědět, nebo snad vymalovat. Že by chtěli usnadnit práci nepříliš zdatným uživatelům Photoshopu? Evokovat, jak za jasného letního poledne stěny a sloupy zdobilo světlo dopadající přes krásné a bohaté vitráže, které katedrála už dávno nemá? V každém případě asi ta strakatá světla nějak souvisí s tím, že je Advent, že jsme ve Vídni a do katedrály tedy chodí denně asi víc turistů, než jindy možná za týden.
Ostatně v tomhle je Vídeň zvláštní město. Všímám si třeba, že pokud Vídeňáci nemají úsloví pěšky jako za vozem, asi by se je měli brzy naučit, protože tohle se jim tam stává v centru několikrát denně. Doufejme, že jim nepřijdou radit z Prahy. Co kdyby s sebou totiž vzali strážníky, kteří onehdy uvědoměle vykázali, neb páchali žebrotu a ne umění, ony fakíry, co na ulicích hrají levitování. Jak jsem totiž zpodzima ve Vídni viděl, tamní strážníky to ještě nikdo nenaučil.
Dokud ale dělají ve Vídni věci po svém, jdu se konečně podívat na některý z adventních trhů a ochutnat ten punč. Obojí úkol plním na trhu u radnice, který je ale čím dál méně kouzelný, proto dopíjím a dosti brzy odcházím.
Ostatně, jak dlouho by trvalo vám, než byste utíkali svou tvář ubohého hříšníka skrýt před čirou září téhle andělské nádhery? (novinka letošního trhu, obávám se).
Naštěstí, jsou ještě pořád trhy, kam se dá zajít bez příliš rychlé a těžké újmy na vkusu. Jako obyčejně se v pokročilém odpoledni k nádraží vracím s dostatečným předstihem, abych stihl pobýt na trhu u Karlskirche. Mezi stánky zaslechnu zvuk nezbytného flašinetu, přijdu tedy blíž a jdu se podívat, co tu mají dětičky za kolotoč.
Nu těžko říct, v které stodole ho skládali, a na které malé vsi měl premiéru, ale dítkám se zjevně líbí, a celkem je to pořád mnohonásobně milejší a lepší než andělská křídla degradovaná na cetky z pouti. Jak se tak navíc dívám, podezírám tvůrce, že nenápadně vychovává novou generaci steampunkového čtenářstva. Začínat se musí zlehka.
Už se pomalu chystám k odchodu, když si všimnu další zvláštnosti, kterou jsem tu loni neviděl. Davem se proplétají dva lidé se dvěma lamami. Když se seběhnou děti, občas některému půjčí šnůru a nenápadě dohlíží, jak caprt, který lamě nesahá ani do kohoutku zvíře hrdě vede na procházku. A po pravdě řečeno, býváme často rychle hotoví s tím, kdo je jak velká lama. Typicky městské. Vždyť se na ni (nebo na něj podívejte). Mistrem světa v shovívavé přezíravosti vyjádřené jedním je tuším velbloud (má na to vejšku), ale lama moc nezaostává. V každém případě se dívá chytře a očividně potlačuje smích nad něčím, o čem ví, že my nevíme.
Ve „vánoční vesničce“ u Horního Belvederu si dávám ještě poslední punč a pomalu mířím k vlaku. Nad Vídní se smráká, a to je možná nejlepší čas, kdy lze zažít adventní atmosféru se silnou příchutí velkého trvání, která sice dílem klame a svádí k iluzím, ale na druhé straně probouzí fantasii, bez níž snad nemůžeme zůstat plně bdělí. A Vídeň není snad nikdy jiskřivější a víc plná fantasie i přízraků (ať je má na svědomí něčí vkus si nešťastné dějiny) než právě v adventu. Stačí přijet na procházku a na punč. Pak se stačí dívat kolem sebe. A uvidíte, co uvidíte. |
Cesta jde pořád dál a dál, kupředu, pryč jde od mých vrat.