 |
Střípky informací
 Tallin-card – průkaz, který lze zakoupit s platností od 6 hodin (12 Eur) do 3 dnů (40 Eur) a se kterým máte zdarma veškerou městskou dopravu, veškeré vstupy do muzeí a další památek i do zoo, slevy do některých restaurací a na některé kulturní akce (kocerty, divadla). (Já jsem s dvoudenní za 32 Eur ušetřila asi 15 Eur.)
Jízdenky MHD nejsou časově omezené, platí vždy na jednu jízdu, libovolně dlouhou. Je to nepříjemné, pokud musíte přestupovat nebo přejedete (viz historka níže). Cena jízdenky je 1,60 Euro u řidiče, nebo 1 Euro v trafice. Další důvod, proč je tallinkarta výhodná.
Vstupy do muzeí stály většinou mezi 2,5 a 6 Euro, výjimkou byl skanzen (neboli muzeum pod širým nebem) za 16 Eur. S výjimkou skanzenu byla muzea poměrně malá, takže ve starém městě se jich dalo zvládnout za půl dne několik a člověk nebyl přesycen informacemi. (Moje hodnocení od 1 do 5 hvězdiček)
Městské muzeum – pěkná ukázka středověkého domu. Život v hanzovním přístavu a městě je kromě exponátů přiblížen i zvukovou kulisou. V horních patrech ukázky změn životního stylu až po polovinu 20. století (středověká expozice *****, moderní *).
Muzeum estonských dějin v budově Velkého cechu – jedna místnost věnovaná mincím a šperkům z nich vyrobeným, druhá místnost věnovaná podmořským archeologickým nálezům, velký cechovní sál obsahuje vitríny s různými artefakty bez nějakého patrného systému a k tomu spoustu poučných tabulí na téma „Kdo jsou Estonci“, „Estonský jazyk“ apod. Zajímavější byly sklepní místnosti, kde vedle sbírky zbraní a dalších poučných tabulí na téma „Jak probíhaly cechovní hostiny a svatby“, bylo možné se podívat na zbytky středověkého podlahového a stěnového vytápění (velký sál *, zbytek ***/****).
Námořní muzeum v „Tlusté Markétě“, nejširší věži hradebního systému (foto 1) – exponáty pokrývají období od člunů vydlabaných z jednoho kmene před naším letopočtem, po smutné ztroskotání trajektu Estonia. Přestože logo muzea tvoří vikinská loď, tohle období je ve sbírkách muzea zcela opominuto. První dvě patra mají popisky objektů v estonštině a angličtině, horní dvě patra v estonštině a ruštině (zřejmě je ještě nestihli dodělat, nebo jim v půlce došly peníze :-)). (***)
Věž u kostela sv. Olafa původně - původně měřila 159m, po požáru byla snížena na 120m, vyhlídkový ochoz je přibližně v polovině, ale přesto je to výstup jen pro otrlé. Nejen kvůli své výšce. Schodiště je sice až na posledních pár metrů točité ve zdi místo dřevěných schodů, kde by bylo vidět dolů až na zem, jako v některých věžích, ale po úzkých schodech chodí lidé zároveň nahoru a dolů, takže se osoba na vnitřní straně schodiště se křečovitě drží provazu a balancuje na schůdku 5cm širokém, než ji protijdoucí minou. (cesta nahoru **, výhled *****)
Dobrodružná výprava do Kadriorgu
 Přiletěli jsme s Daxem do Tallinnu ve čtvrtek kolem poledne a po ubytování v hotelu na okraji centra jsme hned vyrazili na první orientační procházku starým městem. Druhý den dopoledne jsme obešli některá muzea, odpoledne jsme šli projít se po pláži.
Třetí den D. usoudil, že má chození po památkách dost, a tak jsem ke dvěma vzdálenějším vyrazila sama. Mým prvním cílem byl Kadriorg, tj. Kateřinské údolí, pojmenované podle zámečku, který nechal postavit Petr Veliký a pak ho daroval své ženě, budoucí carevně Kateřině I. Před jeho postavením bydlel car při svých dřívějších návštěvách Tallinnu ve skromném třípokojovém domě, který se rovněž opodál zachoval. Blízkost carského letního sídla udělala z Kateřinského údolí vyhledávanou lokalitu pro stavbu šlechtických vil, po Říjnové revoluci zůstal výlučný charakter letoviska zachován, i když šlechtice vystřídali komunističtí papaláši.
Protože podle jízdního řádu MHD byl Kadriorg konečnou stanicí tramvaje, věnovala jsem zastávkám jen polovičatou pozornost, bavila se nad tím, jak se další mladá turistka snažila koupit lístek u rusky nevrlé, anglicky nemluvící a drobné nemající řidičky, a dívala se po okolí, když jsem si najednou všimla, že blikající nápis nad kabinou řidiče, který střídavě hlásil konečnou a příští stanici, místo Kadriorgu hlásí jiné jméno. Zeptala jsem se na to jedné místní cestující, a bylo mi řečeno, že jsem Kadriorg přejela. Poslední tři stanice totiž tvořily jednosměrnou smyčku, kde se tramvaj otočila a bez pauzy pokračovala v jízdě opačným směrem. Zatímco jsem sbírala informace, viděla jsem, že ta neúspěšná nakupovačka lístků a její společník po zaslechnutí slova Kadriorg našpicovali uši. Tak jsem jim anglicky vysvětlila situaci (s místní paní jsem se bavila rusky) a všichni tři jsme na nejbližší stanici vystoupili, abychom tam chytli novou tramvaj směr Kadriorg.
Moji noví známí byli finská studentka Lina, cestující trajektem na konferenci do Stockolmu (s dvoudenní zastávkou v Tallinu to prý byla nejlevnější cesta) a Daniel, Američan z Nového Mexika, momentálně studující v Dánsku a o prázdninách trochu cestující po Evropě. Setkali se včera večer v hostelu, a když zjistili, že mají stejný cíl cesty, tak vyrazili do Kadriorgu spolu. Jejich jména jsem se ale dověděla až mnohem později, až poté, co jsme si přes hodinu povídali o tom, odkud jsme, a o našich předchozích cestovatelských zkušenostech.
Poté, co si Lina koupila v trafice lístek (jak jsem byla vděčná za svou tallinkartu!), jsme znovu nasedli na tramvaj, tentokrát pečlivě sledujíce zastávky, a podařilo se nám vystoupit na správné stanici. Jenže zatímco centrum bylo tourist-friendly popsané, tady jsme neviděli žádnou orientační směrovku, pouze jedním směrem se od zastávky otvíral úhledný park s fontánami. Usoudili jsme, že nás nejspíš dovede k zámku a vyrazili tím směrem. Měla jsem s sebou knihu-průvodce, ale oproti podrobné mapce centra v ní byla oblast Kadriorgu znázorněná na mrňavém plánku spolu s širším okolím. Linina mapa byla podobně nepřesná a Daniel nevlastnil mapu vůbec. Měl údaje jenom předem načtené, ale informoval nás podle nich, že by Kateřinin zámek měl být zavřený. Zřejmě si tím ale nebyl jistý, protože se nás nesnažil odradit a šel s námi. Francouzský parčík však nekončil u zámku, ale u vilové čtvrti. Po chvíli luštění jmen ulic v našich mapkách jsme si zvolili nový směr a po dalších 15 minutách chůze jsme za rozhovoru o cestování zámek přece jen našli. Přímo čarou byl od zastávky vzdálen ani ne 5 minut. A Daniel měl pravdu. Galerie starého umění umístěná v zámku byla zavřená. Ale i samotná zahrada byla pěkná (foto 2).
 Od paní v přilehlé malé knihovně spojené s malou výstavní síní a informačním střediskem jsem vyzvěděla, kde je „dača“ Petra Velikého a pokračovali jsme dál. Cestou jsme minuli prezidentský palác. Nejen u nás znamená vlající vlajka přítomnost hlavy státu, protože Lina při jejím spatření hned komentovala, že prezident je doma.
Dům Petra Velikého byl překvapivý svou nenápadností a malými rozměry. Petrovi Velikému očividně stačilo málo. To není zas tak překvapující. Mluvíme o panovníkovi, který inkognito procestoval celou Evropu a v holandských loděnicích se učil stavět lodě.
Po prohlídce carova domu se od nás Daniel odpojil, protože chtěl ještě v Kadriorgu navštívit galerii moderního umění (Kumu) a amfiteátr, hudební scénu pod širým nebem, kde si Estonci v r. 1988 vyzpívali nezávislost na SSSR. (Obdobou naší Sametové revoluce byla v Estonsku Zpívající revoluce.) Mně moderní umění ani dějiny moc nezajímají a Lina spěchala zpátky do centra, protože v poledne (nepochopila jsem, jestli každý den nebo jenom o víkendu) začínala pravidelná procházka starým městem s průvodcem vykládajícím v angličtině. Zdarma! Chvíli jsem si pohrávala s myšlenkou, že se také připojím, proto jsem Linu doprovodila do na místo srazu (po dvou dnech jsem se ve starém městě vyznala už docela dobře). Když jsem ale viděla, jaký dav zájemců o vycházku se tam shromáždil, usoudila jsem, že jsem většinu toho, co by nám průvodce ukazoval, stejně už v předchozích dnech viděla, a tak jsme se s Linou rozloučily.
Navštívila jsem v rychlosti kostel sv. Mikuláše (foto 3), který byl předchozího dne kvůli varhannímu koncertu zavřený a pak jsem zamířila opačným směrem od Kadriorgu, na západní předměstí Tallinnu, kde se nacházelo muzeum pod širým nebem – skanzen estonské lidové architektury. Ale o tom až zítra. |
Cesta jde pořád dál a dál, kupředu, pryč jde od mých vrat.