 |
TAk tady dávám necenzurovaný deníček!! Není to zkorigované, tak to berte s rezervou
Čtvrtek 26.4.2012 – Den velkého bloudění
Původní plán sejít se ve čtvrt na devět se ještě ve středu večer změnil... Srazit jsme se měli s babičkou, kterou vezl táta v autě, na Dejvické, v osm. Nakonec jsme se tam sešli už v půl. A tedy před devátou na letišti, tedy fakt ty dvě předepsané hodiny před odletem. Sice jsem strašně plánovala, jak už týden předem budu mít fakt připravenou trasu, naplánovaný program a všechno zařízené... Chá chá! Ve středu jsem ještě dopracovávala data na bakalářku, večer jsem jen tak orientačně vymyslela, co že budeme podnikat ve čtvrtek. No, a tak jsme vyrazily. Na letišti dvě hodiny bloumáme a koukáme na předražené kafe, nakonec se dostavujeme ke gate a kupodivu prochází veškerá kontrola bez problémů. Do Londýna přilétáme, jenže z pražskéh slunečného krásného jara je zašedlá obloha a trochu lezavo. A strašnej vítr. S babičkou se celou dobu přetahujeme o její kufr. Ona ho chce vézt, já taky. Vždycky vyhraju! Na letišti hledáme směr k vlaku, posílají nás na nějaký schuttle, který nás odveze na vlakové nádraží. Ještě na letišti se zastavujeme v Costa Coffee a dáváme si napůl jedno obří latté. Musím si pamatovat, že když babička říká, že má trochu chuť na kávu, ale že to vlastně vůbec nechpěchá a není to důležité, tak že touhou po kofeinu už skoro šilhá. Obávám se, že toto bude rys, který nás bude provázet celou dobu. Kafe si užíváme, pak nasedáme na schutle, který nás veze na Gatwick North a odtamtud předem zaplaceným vlakem na Victoria Station. Mimochodem zaplacený vlak potřebuje přeci jen jízdenky. A ty se natisknou v automatu na nádraží na základě platební karty a rezervačního kodu... Pro dvě osoby na dvě cesty mi vypadlo celkem 11 jízdenek.
Na Victoria station se snažím koupit travelcard, neomezené jízdné na týden. Jo, to se daří, ale musím stát půlhodinovou frontu. Prakticky až u přepážek je obrazovka, která ukazuje okénko o pár metrů dál, které je až zoufale opuštěné. Mohla jsem si to čekání odpustit. Z Viktorky se snažíme dostat se na zastávku Holborn, abychom si u Daniela vyzvedly klíč. Daří se. A pak hledáme Lincoln’s Inn Field. A to už se tolik nedaří. Přecházíme potřebnou odbočku, ale to nevadí, protože milí londýňané pomohou. A pán nás posílá na úžasné „new square“, kde je knihovna National Treasure. Sice je nedobytná, ale i z dálky vypadá fakt dobře. A tam nás zastihuje první přeháňka. O kousek dál už je ten Lincolns inn field, kde nacházíme centrum pro výzkum rakoviny a v něm i Daniela, který předává klíč od domu. Já ještě proběhnu laboratoří napustit si lahvičky vodou.
A dál míříme do British muzea. Ještě se stavujeme cestou ve Starbucks na další kafe. V muzeu dáváme kufry do úschovny, babička prochází egyptskou expozici, já nám běžím vyzvednout London pass. Jsou tři odpoledne, domlouváme se, že se na lavičce sejdeme ve čtyři. K London passu to bylo sakra daleko. Půl hodiny ostrou chůzí tam, půl zpátky. A to jsem to nemohla vůbec najít, dokonce jsem přešla až na Trafalgar square. Cestou jsem procházela uličkou, kde byl jeden hudební krámek vedle druhého. Co výloha, to jiné nástroje. Cestou jsem objevila ohromné množství divadel, která lákala na muzikály. Vůbec to tu žije strašně kulturně. To už svítilo sluníčko, ale vichr byl tedy pořádný. London pass jsem vyzvedla a hurá zpátky, ale trochu jinou cestou. Je neuvěřitelné, jak je tu možné přejít od malinkatých cihlových baráčků k moderním budovám. Co blok, to jiná architektura. S babičkou se scházíme v ty čtyři a jdeme ještě do osvícenecké expozice. Ale babi toho má plné kecky, takže už to obracíme k domovu. Musíme se dostat pěšky na Tottenham, odkud jedeme na Kenninton a chceme zamířit na zastávku, odkud nám jede autobus „domů“, na Elefant and Castle, jenže se dozvídáme, že Elefant and Castle je zavřený. No, takže zas z Kenningtonu vystupujeme (mimochodem, výstup z metra je jen přes výtahy) a jedeme autobusem na Elefant.. Nakupujeme tam v Tescu na večeři a snídani a já si ještě v Jenny’s restaurant dávám hamburger. U jednoho stánkaře kupujeme zeleninu. Mají tu báječný systém. Věci mají v mističkách a každá stojí jednu libru, takže si jen vybereme, co chceme, a sypeme to do tašky. Žádné vážení... A dá se smlouvat. A pak se snažíme najít ten autobus, ale všichni nás posílají blbě, až nás konečně nasměruje jeden úžasný zaměstnanec dopravního podniku. 343 ještě akorát dobíháme. Průšvih je, že nemám napsaný seznam zastávek, takže vlastně netuším, kdy máme vystupovat. Ale trefíme to! I dům najdeme a odemkneme bez problémů, okamžitě obsazujeme kuchyň, já vařím špagety a krájím zeleninu na salát. Daniel přichází akorát na večeři. Pak nějak brzy jdeme spát...
Ještě jsem zapomněla rozdílné pohledy na svět. Zatímco babička říká „to je hrozný, kolik je tady lidí“, já se raduju, jak je tu báječně živo.
Ještě zkouška zpětného napsání, kolik co stálo.
Costa coffe letiště 2,70, Starbucks 2,80, úschovna v British Muzeu 3 libry, mapka British muzea 1 libru, zelenina u trhovce 2,80, kartou 34 a 34 za Travel card a cca 10 liber v tescu na večeři, dál pak 2 libry za cheeseburger.
Pátek 27.4.2012 – Den záludného bloudění
Dnešní původní plán:
Bermondsey antique market
Tower of London a Tower bridge
South bank
Globe teatre
St. Pauls cathedrale
A já s hrdostí hlásím, že plán selhal! Ráno se probouzíme brzy, asi v šest. Já ještě usínám, babička už ne, ale prý se ráda ráno válí. V sedm už rozlepuju oči definitivně, ale dole se chystá Daniel a nám se nechce ho rušit, tak si povídáme v pokoji a dolů scházíme asi v půl osmé, chystáme se a kolem půl deváté vyrážíme. Jedeme tím „naším“ autobusem 343 na zastávku Elephant a Castle, kde nasedáme do metra a posouváme se jednu zastávku na Borough. Tam vylézáme a zjišťujeme, že ten „náš“ autobus tam jezdí taky, takže jsme do metra jely úplně zbytečně. Potom ten náš bus potkáváme během dne ještě několikrát například u stanice London Bridge nebo kousek od Tower Bridge. Ano, rodí se mi v hlavě ďábelský plán – uhnat to někde po cestě cestou domů. Zásadní informace – dá se chytit ještě před elephantem. Bohužel to vypadá, že se tady v těch zatracených autobusech neorientuje prakticky nikdo, natož cizinci nebo tištění průvodci... No, nevadí. Z Borough jedeme pár zastávek autobusem na antique market. Tady prodávají vetešníci báječné věci (hromady stříbrného nádobí a šperků), bohužel začíná dost pršet, tak se schováváme pod deštníky. Já koukám na nějaké kompasy, ale nejsou dost staré, takže nekupuji. Trh procházíme poměrně rychle a chytáme autobus k Toweru. Ten obcházíme a lezeme dovnitř. Prší. Dost. Obcházíme komnaty Jindřicha (kolikátého-že?) a pak se dostáváme ke korunovačním klenotům. Dlužno přiznat, že paráda. Jo, asi bych se nebránila, kdyby mi něco takového cpali. Babička už se začíná zdráhat před každými schody. Musím si dát pozor, abych jí moc neničila. Kvůli schodům vynecháváme „královský zvěřinec“. Krkavce vidíme jen z dálky, radši, aby neodlétli, je zavřeli do klecí. Ještě navštěvujeme povinné suvenýry (ale nic nekupujeme) a jdeme pryč. No, od Toweru jsem si slibovala, že si sednu na zadek, což se nějak nepodařilo. Jo, mají to zajímavé a hezké, ale obávám se, že to prostě je na moc velkém prostoru nebo tak něco. Babička zase připouští, že by si dala kafe... A mně začala blikat kontrolka, takže jsem nás zanavigovala k blízkému Starbucks, kde jsem koupila Caffe Latte wet (to je latte bez pěny) v obrovském kelímku, poprosila jsem ještě o jeden kelímek a kafe jsme si rozdělily. Stálo to asi 2,8, takže cca 45 korun na jednu, což se docela dá, no... Babička se strachuje, jestli to někomu nevadí, tak jsem jí ujistitla, že ne, protože jsme u nich ty prachy utratily a že ten jeden stolek by zabíral jeden člověk úplně stejně. Tak snad se mi podařilo jí uklidnit. Odtamtud se snažíme najít Doky svaté Kateřiny, jenže nás vedu totálně blbě (jsem na to expert, jak se později ukáže), takže nacházíme Památník obětem války na moři. Prý 24 000 jmen, o čemž pochybuji, ale bylo jich hodně. Zeď vystavená do oválu a na ní jména lidí, kteří padli za svou vlast a skončili v moři. Odtamtud jsme opět obešli tower a prošli jsme k St. Catherine’s Dock, tam jsme to prošli, podívaly jsme se na místní obdobu farmářských trhů (zaměřeno na tradiční jídla různých zemí) a pokračovaly k Tower Bridge. A tedy všechna čest! Výtah nás vyvezl do horního patra – spojnice mezi jednotlivými věžemi. Nejdřív jsme se podívaly na video o myšlence, že je třeba postavit most, pak jsme šli jednou spojnicí na jih a prohlížely jsme výstavu, opět další video, tentokrát o architektuře mostu (v téhle místnosti jsme si povídaly s Češkou, která tu žije už 12 let a pracuje tu jako průvodce), pak druhou spojinicí na sever (fotky slavných mostů světa) a zase zpět. Výtahem (kvůli babiččiným kolenům) do prostředního patra, kde bylo pár obrázků, ale pak dolů a kousek dál po mostě do strojovny. A tam to stálo za to. Obrovské mašiny, které pohánějí zvedání mostů. A pak i interaktivní fyzikální zákony, které mají přiblížit, jak to všechno funguje. Ještě jsme se chvilku courly podél Temže a pak jsme už hledaly místo na oběd. Já jsem měla vysněné Fish and Chips, ale nějak jsme je nemohly objevit, takže jsme šly dál, až babička začala říkat, že už je unavená. Tak jsme zapadly na nějaké asijské „expres“ jídlo, kde nám naservírovali talíř, který jsme si s babi rozdělily. Původní plán – tedy Globe a St. Pauls už byl jasně zabitý, takže improvizace... Autobus k Monumentu, který byl vystaven na památku velkého požáru v 1666. Monument je monumentální. Vysoký přes 60 metrů. A vede do něj 311 schodů, babička se do toho pustila fakt s odhodláním a nahoru jsme se vydrápaly. Koukaly jsme okolo, ale zas lilo. Schodiště uvnitř je skvělé v tom, že nemá žádný středový sloup, je to nejvyšší schodiště, kde nejsou schody ukotveny na obou stranách. Takže jsem se snažila fotit toho „šneka“. A to i cestou dolů. Slečna na pokladně nám dala certifikát, že jsme to zvládly, já jsem jí řekla, že babičce je 82 a ona mi nevěřila. Od monumentu jsem zavelela k Bank of England. Před ní stojí socho Lorda of Wellington (fakt je podobný, jako ten z filmů o Sharpeovi) Tam jsme vlezly do banky, nikam daleko nás nepustili, ale to nevadí. Nicméně v úvodním sále mají kasičku na charitu – a na různé měny. To mi přišlo skvělé. Pak jsme obešly banku, z boku je tam totiž muzeum. A to je zadarmo. Tak jsme toho využily a zjistili, že banka byla založena 1694 a že až do 18. Století tiskla bankovky v nějaké tiskárně mimo. A v muzeu byla 13ti kilová cihla zlata, která má hodnotu 400 000 liber. A lidi si jí tam mohou zkusit potěžkat. Zlato je zatraceně těžká věc ☺ Obávám se, že tak drahou věc hned tak mít v ruce nebudu. Zároveň jsme viděly portréty královny Alžběty, co se tiskly na různé mince. Z Bank of England jsme se pokusily dostat na Covent Garden. Nejdřív jsme zuřivě hledaly autobus, pak jsme k výstupu zavelela předčasně (ale aspoň jsme se podívaly do dvorany Somerset house (galerie) a pak i došly ke Covent Garden. To je taková „čtvrt umělců“. Bohužel babička už byla fakt unavená. No, přišly jsme tam a babička si koupila čaj, já čokoládové cookie. Babička mne štve, odmítá jíst, prý nemá hlad. No, i s čajem jsme nás „posunula“ o kus vedle, kde se něco chystalo. Byl tam automat.... A když jste zmáčli tlačítko, tak vypadly žvýačky zdarma. Tak jsem zmáčka. A pak se začalo mačkat hromadně a z automatu začali vycházet hudebníci a hrát nějakou živou hudbu. Dobré to bylo. A natáčela se tam reklama na ty žvejky, pak nás s babi zastavili a nechali si podepsat, že souhlasíme s případným použitím do reklamy (a kdyby nás použili, tak nás kontaktují a dají nám 250 liber). Bylo to fakt moc fajn. Pak jsme viděli ještě nějaké hudebníky, kteří hráli na smyčce. A ti byli taky dobří. No, a cestou na metro Covent garden ještě mládence, co po sobě nechával „plavat“ skleněnou kouli. Já bych to sledovala, ale babička už toho měla fakt plné kecky, tak jsme jely domů. Aspoň jsme se pokusily. A se třema přestupama jsme se na ten Elephant dostaly. Koupily jsme si v tescu čaj (a já jogurt), venku u trhovce ještě cukrový meloun a jely jsme domů. Tady jsme uvařily čaj, nakrájely meloun a já ještě rajče, umyly se zalezly do postele (asi v půl desáté). Pustila jsem nám Tři mušketýry, ale vypla jsem je po půl hodině. Babička už chrupe, já dopisuju deník. Plán na zítra je asi ráno St. Pauls Cathedrale a pak cesta lodí na Greenwich, kam půjdeme do parku, do observatoře a do muzea vějířů. Vzhledem k tomu, že se babička na to, zda opravdu pojedeme lodí, ptala dnes asi 6x, tak radši pojedem už zítra, aby měla jistotu, že to fakt bude ☺
Starbucks 2,80, oběd asijské jídlo 5,5, čaj a sušenka na covent garden 1,5 a 1,45, Tesco 1,5 a vodní meloun 1.
Sobota 28.4.2012 – Den selhávající dopravy
Oproti původnímu plánu, že Daniel odjíždí na loď, se nám ráno zdá, že tu je. Později se to potvrzuje. Snídáme ovšem samy a vyrážíme do města autobusem s tím, že ráno začneme na St. Pauls Cathedrale. Snažila jsem se cestu naplánovat tak, abychom se vyhnuly metru. Jenže vzhledem k výluce na stanici London Bridge vzdáváme čekání na původně vybraný navazující autobus a lezeme dolů do metra, které nás veze přímo ke katedrále. Před vstupem ještě navštívíme obchod topshop a snažíme se pro babičku koupit čepici, žádnou ale nemají. Pak už vstupujeme do katedrály. Ta je zevnitř snad ještě větší než zvenku. Zdobená je fakt moc. Stropy jsou vykládané zlatem. No, dělá to dojem. Kvůli množství (asi 540) schodů vynecháváme výstup do kopule, ale do krypty už slezáme. Tam koukáme na hroby admirála Nelsona a Lorda Wellingtona. Já se snažím simultálně tlumočit audioguide, ale moc mi to nejde. Pak už vycházíme ven a v blízké Costa Coffee si zase dáváme velké latté napůl. Babičku nechávám čekat v kavárně a jdu zjišťovat, jestli bychom nemohly chytit nějaký autobus k Toweru, odkud jezdí lodě do Greenwich. Nacházím autobus číslo 15. Jdeme čekat na zastávku, asi po dvaceti minuách čekání nás nějaký dobrák posílá na předchozí zastávku – opět výluka. Jdeme za roh, kde čekáme, zatím se připojuju mobilem na wifi ze starbucks a posílám přes internet smsky o tom, že jsme v pořádku. Jedna patnáctka projíždí, ovšem nemá se k zastavení, tak na řidiče zoufale máváme, takže staví a pouští nás dovnitř. K Toweru dojedeme, v přístavišti vyzvedneme palubní lístky a akorát to vychází, loď vyplouvá za 3 minuty. Podplouváme Tower bridge (kvůli nám ho nezvednou) a jedeme po Temži ke Greenwichi. Prší. Celou dobu a dost vytrvale. Je to dost otravné. U přístaviště, kde vystupujeme, je Naval College – námořnická vysoká škola. Navštěvujeme tam kapli a pak hledáme oběd. První restaurace mi přijde drahá, druhá už je skutečně drahá (ale mávají z ní na nás češky, které jsme potkaly včera). Nicméně pokračujeme ještě o kousek dál a dáváme si klobásy z jehněčího masa s dušenou mrkví, bramborovou kaší a zelím. A pak už vzhůru do parku. Tím procházíme nahoru k observatoři. Cestou setkání s mnoha veverkami, některé se i chytnou na naše buráky a přijdou si je vzít z ruky. U observatoře zjišťujeme, že vstup bychom musely platit, což se nám nechtělo, takže se u poledníku fotíme o kousek dál. Ano, i my máme fotku – každou nohou na jiné polokouli. A sestupujeme za stálého deště a lezavého větru z kopce dolů. Tam je námořní muzeum, jehož první místnost bleskově probíháme a pokračujeme do muzea vějířů. Babičku to nijak dramaticky nezaujme, ale já jsem nadšená. Snažím se fotit, ale je tma. Od muzea už to stáčíme opět k přístavu, cestou potkáváme kostel, do kterého se jdeme podívat. Na chvíli si sedáme a pak zas pokračujeme dál. Nějakým zázrakem objevujeme tržiště, takže ho procházíme. Je tu spousta stánků s rukodělnými výrobky (kabelky, klobouky, pásky, trička, šperky) a také stánky s jídly z různých koutů světa. Na tržišti jsme byly tak dobrou půlhodinu. Z tržiště pak už opravdu k lodi, nastoupíme a čekáme na vyplutí. Projíždíme Londýnem po Temži a oběma se nám chce spát. Vystupujeme u Westimsterského opatství, kde odkládáme původní čajový plán na neurčito, lezeme do metra a s jedním přestupem jedeme na Elephant, kde pak ještě blbě naviguju k autobusu, čekáme, ten nejede, tak nás posouvám o jednu stanici dál, abychom se aspoň na chvíli zahřály, v tu chvíli nás míjí ten bus, na který jsme čekaly. Naštěstí v závěsu jede další, takže asi v půl deváté konečně dorážíme domů. Tady ještě probírám možné plány na zítra, v tuhle chvíli máme celkem 5 favoritů... Tak uvidíme, pro co se rozhodneme ráno.
1 libra v kostele, 14,5 oběd (kartou), 0,5 tips na oběd, 2,8 Costa coffee
Neděle 29.4.2012 – den zavřených dveří
Poslední den Londonpassu jsme chtěly náležitě využít, takže ještě po cestě rozměňuji drobné a snažím se dovolat do národního divadla a objednat se na prohlídku zákulisí, ovšem nikdo to nezvedá. Nicméně ráno jsme jely k lodi HMS Belfast, válečného křižníku. Jenže je, až do vytvoření nové přístupové cesty, zavřený. No, tak se, za stálého deště, vydáváme k Shakespearově divadlu Globe, kde vyzvedáváme vstupenky, posílám babičku na výstavu a běžím ven k telefonu zkoušet volat do národního divadla, zase nezvedají. Výstavu probíhám, babičku nacházím. Výstavu prošla, ale jak si to nemůže přečíst, tak jí to až tak moc nechytá, ale některé zajímavé věci viděla. Vydáváme se se skupinou na prohlídku, po pár schodech nás vracejí, že tohle má být soukromá skupina, takže jsme holt ještě čekaly. Vyzvedl si nás takový sympatický průvodce, Gerard. Byl skvělý. Dělal fóry a dělal si ze všeho legraci. Ptal se mne, jestli tlumočím, řekla jsem, že se snažím, tak mne požádal, ať šeptám. A pak mne chválil, že mi to jde skvěle. No, snažila jsem se, doufám, že z toho babička něco měla, já rozhodně ano. Globe je vlastně replika původního Shakespearovského vyhořelého divadla. Je otevřené a prý je to lepší, protože ty vášnivé hry mají dost prostoru. A navíc herci vidí na diváky, tak s nimi mohou lépe komunikovat. Babičce se prý prohlídka líbila, prý se jí líbil výklad (krásně živelně deklamovaný, a dokonce prý i můj překlad). Divadlo je zajímavě a skvěle zpracované... Dnes večer tam prý bude stát v dešti 700 lidí, ale divadlo bude tak skvělé, že si deště ani nevšimnou.... Ted mají festival, že hrají 37 her v jazycích zemí, do kterých jsou ty hry umístěny. Po Globe se opět marně snažím telefonovat. A za stálého deště přecházíme ulici a sedáme přímo do Starbucks! Opět jedno latté napůl! Já se připojuju na net a rozesílám stížnosti, že babička skoro nejí. Po asi půl hodině opouštíme teplo kavárny a ještě jednou zkoušíme volat do divadla. Tentokrát to zvedají, ale to jen proto, aby mi řekli, že už dnes žádná prohlídka nebude. No, takže máme smůlu. Ach jo. Nicméně kráčíme od Globe k metru, ale trvá to dlouho, tak naskakujeme na autobus. Aspoň máme čas dát si něco k jídlu. Jakmile vystoupíme z busu, zapadneme do „fried chicken“, kde si od nějakých arabů necháme dát hranolky a smažené kuře. A to je první jídlo, co tu babičce chutná. Místo cocacoly nám domlouvám horký čaj, dostáváme anglický čaj s mlékem. Mno, proč ne, že. Ten už babičce nejede, mně docela jo. Platíme 7,48 a já jsem vykulená, že si nenechají spropitné, ani když jim ho prakticky nutím. Pak nacházíme cestu k metru (jedeme výtahem jednou dolů – špatně, tak zas nahoru) a procházíme nádražím až do metra, posunujeme se na Charing Cross, odkud je to pár kroků na Trafalgar Square. Takže koukáme na náměstí a na Nelsonův památník. A pak po Whitehallu dolů k Jízdní gardě, kde jdeme do muzea na prohlídku historie téhle královniny osobní stráže. Dozvídáme se, že zítra v jedenáct tam bude přehlídka koní, což zní jako skvělý plán. Přehodnocujeme zítřek.... Tady musíme být. Teď tedy projdeme parkem St. James‘ Park, kde krmíme veverky... Ty mrchy jsou přežraný a tak se moc nekamarádí... A jdeme k Bucinghamskému paláci. Původně jsme tam chtěly jít zítra na střídání stráží, ale tou dobou budeme tak jako tak u Horse Guard, tak to uvidíme alespoň takhle. Od paláce vystoupáme přes Green Park k Piccadilly, po které jdeme k Piccadilly Circus. Cestou lezeme do jednoho luxusního obchodu podívat se na čepice pro babičku, pak do obchodu s pochutinami, kde očmucháme různé čaje, já v jiné cukrárně kupuju Makronku (kterou babička odmítá) a nakonec další prohlídka čepic. Amorek na Piccadilly je vcelku fajn, ale nic převratného. Jedeme na Elephant and Castle, kde chceme v Tescu nakoupit, jenže Tesco má zavřeno. No, aspoň zjišťuji, že obchod s obuví, co chci navštívit, má zítra od devíti. Jedeme tím naším autobusem do černošské čtvrti, kde se zastavujeme v obchodě se zeleninou. Kupujeme okurku a toastový chleba, zjišťujeme, že podivná „řepa“, na kterou je babička od začátku zvědavá, je podivný „africký brambor“, co se prostě oloupe, uvaří a jí s nějakou omáčkou.... Docela jsem koketovala s myšlenkou, že bych to koupila, ale babička se asi trochu bojí. Doma vysávám aspoň přesdíň, babička Danielovi nabízí, že mu zašije svetr a večer koukáme na Třetího prince. Dobrou noc
Za dnešek jsme vlastně stihly celý plán na zítra....
7,48 oběd, 0,8 makronka, 2,8 Starbucks kafe, 2,2okurka a toastový chleba, 1,55 druhý toastový chleba
Pondělí 30.4.2012 – Přívětivý den
Ráno vstáváme a jedeme na Charring Cross, odkud vystupujeme na Trafalgar Square, postupujeme po whitehallu k Horse guard, kde už od půl jedenácté čekáme na jedenáctou – kdy má začít přehlídka. Nejdřív přijede 7 koní, nastoupí do řady. Jejich jezdci jsou oblečeni do černých kabátců. O pár minut později přichází ještě směrem od Buckinghamského paláce dalších 12 koní, jezdci v červených kabátcích. 7 z těchhle 12 couvá a pak nějak odjíždí do stájí. A všichni stojí a nic se neděje. O asi 15 minut později, kdy už to vzdáváme a odcházíme, se dalších 7 jezdců, opět v černém, vrací do prostoru, přidávají se k původně nastoupeným 7mi, jedou k Buckinghamskému paláci a zbylí červení do stájí. Co to mělo znamenat, netušíme. Vydáváme se do St. James’s park a konečně zhodnocujeme ty koupené buráky. Krmíme tu totiž veverky a dokonce jedna hladová kachna (nebo co to bylo) sežrala taky celý burák. Veverky už žraly z ruky, ale ještě nelezly po nohou nebo na ruku... A některé byly vážně docela plaché (což je ale v zásadě asi dobře). Hned v parku jsme si daly kávu a šly dál, prošly jsme k Westminsterskému opatství, kde byly obrovské, fakt strašné fronty. Škoda, že jsem prošvihla ten London pass. Na opatství jsme se podívaly jen zvenku, pak hurá k House of Parliament, kde se dozvídám, že je možné koukat se na jednání, ale nakonec této možnosti nevyužíváme. Jedeme na Oxford street, kde si dáváme Fish and chips, dáváme si napůl. Mimochodem, první den, co máme krásné počasí. Z Oxford street, kde nakoukneme do pár obchodů a já kupuju makronku, kterou si ale babička nedává. A pak nakoupit na Elephant and castle a domů, kde děláme rizoto, dokoukáváme třetího prince, já se snažím nahrát si hudbu do ipodu. Petr mne zabije, nějak se vše vymazalo. Já se pak jedu potkat se Šílenkou, scházíme se na London Bridge, hledáme Starbucks, ale nakonec k němu musíme až na Oxford street. Dozvídám se neuvěřitelné informace o současném stavu dopravy v Londýně. Zlatá, zlatá praha. Domů se vracím kolem půl dvanácté, babička ještě nespí, protože se o mne bojí.
4,4 kafe a cookie v parku, 14 fish and chips a čaj, 6,8 – schůzka s Janou (starbucks, hranolky)
Úterý 1.5. -
Tak... Poslední den máme před sebou. Ráno se loučíme s Danielem, klíč házíme do schránky a naposledy ohmatáváme u chodníku rostoucí rozmarýnu a nasedáme na autobus. První cesta nás vede na nádraží Victoria, kde se snažím nechat bagáž v úschovně, ale dlouhá fronta a 8,5 liber za jeden kufr mne odrazuje a rozhoduju se, že kufry s sebou ponesu. Vyzvedávám čekající babičku a jdeme na střídání stráží u Buckinghamského paláce. Cestou se stavujeme na kafe, pak se prodíráme k plotu. Jsme tu o půl hodiny dřív, ale evidentně tu spousta lidí byla ještě dřív. Takže koukáme, ale nějak nás to brzy přestalo bavit, protože je to v zásadě skoro stejné. Jo, mají to parádní, jsou tu našňoření panáci a dvě kapely. Vydáváme se směrem k Hyde parku, cestou procházíme pod Wellingtonovou archou. Hyde park je obrovský a krásný. Krmíme další veverky, teď už jsou trochu přívětivější. Ale viděly jsme dramatickou situaci... Havran, který se snažil veverku ulovit. Ale vylekala jsem ho, tak jí nedostal... I když to teda mohlo být asi dost zajímavé... Veverky jsme pak i nadále krmily. A u kanálu Serpentine jsme zbylý toastový chleba naházely labutím. Posunujeme se k autobusu, který nás odváží na Victoria station, kde babičku nechávám s kufry a jdu vrátit Oyester Card, abychom dostaly zpátky depozitních 5 liber za každou. Jenže se musí vystát obrovská fronta, abych se dostala k okýnku. A snažila jsem se nabídnout karty k prodeji (ještě s jízdenkami na úterý a středu), ale nikdo nechtěl. Když mám peníze, vyzvedávám babičku a jdeme na oběd tam, kde jsme si dávaly kafe. Babička má hranolky s kuřecím řízkem, já pečenou bramboru se sýrem Cottage. Vracíme se k Victoria, kde babička ještě čeká, já obíhám doplňky, abych si koupila aspoň něco. Škoda, nádraží je úžasné, měly jsme jíst tady. Bylo by to levnější, bližší a asi lepší. Dostávám zadarmo malý dortík v rámci reklamní akce. Nasedáme na vlak a jedeme na letiště, kde si dáváme poslední Costa kávu, já si kupuju aspoň trumbler (alespoň něco si vezu domů!!) a nasedáme na letadlo. To má zpoždění. Po cestě posloucháme každá z jednoho sluchátka Tři mušketýry. Máme krásné počasí, takže je báječně vidět do hloubky, koukáme na La Manche a babička si všímá obrovské větrné elektrárny v hloubce. Přilétáme do Prahy. Rozsvícené město vypadá jak rozsypané zlaté korálky. Nika nás vyzvedává na letišti, trochu mne zapomene vyhodit na Dejvické, tak mne pak dováží na Anděla, odkud jedu domů. |
Cesta jde pořád dál a dál, kupředu, pryč jde od mých vrat.