 |
Vaše vyprávění mi připomnělo moje dva "největší zážitky" z cestování vlakem. Shodou okolností jsou oba z jižních Čech.
Ještě na gymplu jsme jeli s botanickým kroužkem na víkendový výlet (vedoucí měla půjčené klíče od výzkumné stanice na Rudě, kde jsme měli přespat z pátku na sobotu, pro noc ze soboty na neděli jsme si s sebou vezli stany). Tím, že jsme byli šestičlenná skupina, tak jsme se vesele bavili a zpočátku nás neznepokojovalo, proč vlak někde za Táborem stojí tak dlouho v polích. Po asi hodinovém čekání prošel vlakem průvodčí a oznámil nám, že naše lokomotiva narazila do náklaďáku, kterému na přejezdu chcípl motor. Po další hodině přijela lokomotiva z druhé strany, která nás odvlekla zpátky do nejbližší stanice, kde byly přistaveny autobusy. Vzhledem k tomu, že se jedna z holek zdržela na záchodě, jsme nastoupili až do posledního z nich a následně jsme se už nemohli vejít do náhradního vlaku, který byl o vagón nebo víc kratší. Naštěstí se průvodčí nad naší šesticí s velkými batohy slitoval a pustil nás do nákladního(poštovního?) vozu. Vinou těchhle zdržení jsme do Veselí nad Lužnicí dorazili až za tmy a vedoucí nemohla najít pěšinu, která odbočovala z hlavní silnice k Rudě. Když jsme se nakonec po nějaké cestičce vydali, začalo mrholit. Po nějaké době vedoucí usoudila, že asi jdeme špatně, a tak nařídila rozložit stany, které jsme měli s sebou pro druhou noc a uložili jsme se ke spánku. Ráno jsme zjistili, že jsme byli asi 50m od hledané výzkumné stanice.
Tenhle výlet byl zajímavý nejen na vlakové, ale i jiné cestovatelské zážitky. Po dopolední prohlídce okolí Rudy jsme se vraceli do Veselí, abychom se vlakem přesunuli na další lokalitu. Protože jsme museli šlapat dost velký kus po silnici, rozhodlo se, že zkusíme, jestli nám někdo nezastaví na stopa. Rozdělili jsme se do dvojic, protože ty měly větší šanci na stopnutí. Nakonec nás VŠECHNY postupně nabral jeden pán s přívěsem. Krosny šly do přívěsu a nás šest se nějak naskládalo dovnitř do auta. :-)
Aby toho nebylo málo, tak cestou zpátky jsme nastoupili do špatného vlaku. Už jsme se zabydleli v kupé, když najednou hlášení, že vlak do Prahy přijíždí na sousední kolej. Tak jsme popadli napůl rozbalené věci a frr z vagónu a klusem do protějšího vlaku (naštěstí stály na stejném nástupišti). V novém kupé jsme všichni dostali neuvěřitelný záchvat smíchu při vzpomínce, jak jsme asi museli vypadat. Paní, k níž do kupé jsme přistoupili, na nás nevěřícně koukala a když jsme se po několika minutách stále nedokázali zklidnit, odešla si najít klidnější kupé.
Druhá pamětihodná cesta byla na výroční algologickou konferenci na Rožmberk. Obvykle jezdívala celá naše pracovní skupina z PřF najednou, ale jeden rok jsem vedla v den odjezdu dopoledene praktika, a proto jsem jela sama pozdějším vlakem. U Tábora se opět přesedalo na autobus - tentokrát plánovaně kvůli objížďce. přesto tím došlo ke zdržení a mně ujel přípoj v Budějovicích. Protože v Rožmberku je nádraží asi 5km od městečka, byli jsme domluveni, že pro mě někdo z Budějovičáků, kteří tam jeli autem, přijede na nádraží. Tak jsem poslala sms, že dorazím později a hodinu si četla v čekárně. Konečně se ozvalo hlášení, že můj vlak byl přistaven. Nasedla jsem, znovu jsem se začetla, až když po 10 minutách jízdy přišel průvodčí, zjistila jsem, že sedím ve špatném vlaku. (To bylo poprvé, kdy jsem se setkala s nástupištěm rozděleným na jižní a severní část - kde jako na potvoru byly ve stejnou dobu (!) přistaveny vlaky jedoucí opačným směrem. Průvodčí mě uklidnil, že když vystoupím v nejbližší stanici (tuším, že to byla Hluboká), chytnu během 5 minut vlak jedoucí zpátky do Budějovic. Ok, vystoupila jsem a čekala - místo 5 minut hodinu a půl! protože na trati spadla trolej a nejezdily žádné vlaky. V Budějovicích jsem znovu čekala na přípoj, tentokrát už jsem nasedla správně, nicméně do Rožmberka jsem dojela s šestihodinovým zpožděním. |
Cesta jde pořád dál a dál, kupředu, pryč jde od mých vrat.