 |
LIDI: Dominikánci jsou genetická směska přistěhovalců z Evropy (hlavně Španělů) a afrických otroků, které tam začali kolonizátoři v masivní míře dovážet v 16. a 17. století. Původní obyvatelé, Tainové, nebyli totiž na těžkou práci ve zlatých dolech a plantážích dost odolní a začali „docházet“. Jsou to hezcí lidé v široké barevné škále od úplně černé přes různé odstíny kakaové až po bílou. Těch je ale jen několik procent a jde skoro výhradně o smetánku, staré rodiny. Průvodce uvádějí, že 50% obyvatel je mladších než 18 let – a naše pozorování z projíždění městečky a vesnicemi to potvrzuje. Hejna dětí (byly školní prázdniny) a dospívající mladíci postávající v okolí hotelů s motorkami. Co kdyby někdo potřeboval někam odvézt! Podle poměrů znalé delegátky je tu sice školní docházka povinná, nikdo to ale moc nehrotí, zvlášť v chudém vnitrozemí. Když dítě pár dnů nepřijde, nic se neděje. Občas ostatně nepřijde ani učitel :-)
Jakýmsi životním cílem a viditelným znakem úspěchu je tu prý vlastnictví džípu (normální auto moc neužijou, slušné silnice zdaleka nejsou všude. Kdo si může koupit džíp – i když otlučený – je prostě někdo, žádný lůzr :-)
Mezi běžné Dominikánce, kteří nemají nic společného s cestovním ruchem, jsme se prakticky nedostali, stejně bychom se ale s nimi nedomluvili. Jednoho si ale člověk všimne všude – jsou v pohodě. Je z nich cítit jakási latinská životní lehkost, což je nejspíš dané geny i podnebím. Je to země, kdy není nikdy zima; sice nic nemají, ale taky skoro nic nepotřebujou. Všude roste něco k jídlu. A proč si dělat starosti, když můžeme tančit?
Personál v hotelích se samozřejmě chová standardně vychovaně, ale stejně – stačí se pokusit o pár španělských slovíček, něco pochválit nebo se zavlnit v rytmu všudypřítomného merengue, a hned se celí rozzáří, bílé zuby zasvítí a životní energie vytryskne, jako když mezi mraky pronikne paprsek slunce. |
Cesta jde pořád dál a dál, kupředu, pryč jde od mých vrat.