 |
Úterý: Setkání s Pánem koní
Kvůli zákeřným asfaltérům vstáváme brzy. A skutečně, opět nastupují už během snídaně. Můžeme je oknem pozorovat při práci takřka z bezprostřední blízkosti. „Oni se při té práci smějí!“ - diví Tinne. „No jak by ne, vždyť je to sranda,“ kontruje Verlit. „Každej kluk by chtěl sbíječku. Já jsem ji taky chtěla.“ „A všichni mají takové krásné kulaté hlavy...“ rozněžňuje se Tinne. (všichni tři dělníci jsou plešatí)
Je před devátou, takže cestou k autu potkáváme děti v tmavomodrých školních uniformách (škola je přímo v naší uličce, stejně jako školka, kostel a hospoda :-) Vypadají úžasně, všechny si nesou kytarky ve stejných obalech, jen jeden chlapeček si nese meč. Že by nějaká školní slavnost?
V devět už sedíme v autě a vyrážíme směrem na Bodmin Moor. Určitá část cesty vede místy, kde se větví a proplétá spousta malých silniček. Trošku v nich bloudíme, brzy se ale ukazuje, jak moc je to dobře – můžeme si totiž užít potěšení z naprosto kouzelných zelených tunelů, které tady vydávají za silnice. Jsou široké tak na jedno auto, případné střety se řeší pomocí couvání a občasných vyhýbacích místeček, to vše s úsměvem a zamáváním. Všudypřítomný živý plot, oživený zvonky a dalšími kvítky, plynule přechází v šťavnatě zelenou stěnu, která se nad vozovkou dokulata zavírá. Umytá, čisťounká, různorodá zeleň, jako všude v Kraj... tedy téhle krásné zemi. Tunely jsou pečlivě udržované a stříhané, potkaly jsme v nich i několik náklaďáků, takže to prostě funguje! Se stopou smutku vzpomínáme na naše zaprášené příkopy a stromy, které je lepší pokácet než udržovat...
Další odměnou za malé bloudění je návštěva kostela sv Nonny v Alternonu. Každá lavice je ozdobena jinou dřevořezbou, chrámová klenba s dřevěným žebrovím vypadá jako lodní kýl. Kolem kamenné stavby se rozkládá typicky anglický hřbitůvek, jednoduché náhrobky z břidlicových desek vykukují z vysoké trávy plné květin. Na takovém by se mi docela líbilo...
Konečně jsme v Minion, srdci Bodmin Mooru. Protože je skoro poledne, zastavujeme se na něco k snědku v místním podničku, který vedena neomylným instinktem vybrala z několik dalších Verlit. Nevypadá nic moc – bouda s prodejním pultíkem, třemi poškrábanými dřevěnými stoly a stojanem s pohledy. Vlídná manželská dvojice nám ale připravila mňamózní čerstvé cornish pasties s cibulí, sýrem a čatní. A samozřejmě, k „tea for 4“ domácí mléko v konvičce. Zlatým hřebem je ale kouzelná knížka výstřižků, obrázků i ručně psaných svědectví místních lidí, týkajících se výskytu „Bodmin Beast“, místní obdoby Baskervillského psa z Dartmooru. Skoro to vypadá, že tam vážně nějaká velká černá kočka žije – místní farmáři by se přece těžko spletli...!
Hned za vesnicí začíná moor. Svrbí nás nohy, už už se vydat na pláně... Ještě předtím ale musíme navštívit starobyle vypadající hranatou kamennou budovu. Není to hradní ani kostelní věž... je to bývalý důl na měď, svědek „měděné horečky“, která v tomto kraji zuřila zhruba v období 1830 až 1910. V té době pocházely z Cornwallu dvě třetiny světové produkce mědi! Jak jsme se dozvěděly v informačním centru, vytvořeném z bývalé těžní věže, musely se tady v té době dít šílené věci, nikoli nepodobné Vymetení Kraje. Do zapadlého poklidné krajiny vtrhly desetitisíce námezdních dělníků s rodinami, zpustošily ho, rozryly a znečistily. Jaký to mělo vliv na místní způsob života, na přírodu, na sociální vztahy i na skladbu obyvatel je možné si aspoň trochu představit z dobových fotografií...
Konečně na blatech. Nizoučko spasená tráva, která pod nohama pruží jako hustý koberec, sem tam větrem pokřivený hloh nebo hlodaš, fičící vítr... a kamenné kruhy menhirů, kterým se od nepaměti říká „Hurlers“, tedy hráči házené. Jak nám vyložila Verlit (která to má všechno nastudované :-), zkameněli, protože si ve vzrušení ze hry nevšimli, že se přehoupla půlnoc a hrají tak v neděli. Hurlers ovšem nebyli sami, měli společnost. Stádečko divokých koní se nenuceně popásalo mezi paleolitickými šutráky a bez ostychu se nechali pozorovat, ba dokonce fotit. Nejúžasnější byl jejich šéf, velký sebevědomý černý hřebec s dlouhou patkou a jizvou na boku. „Mmmm, to kdyby byl chlap...“ mumlá si Tinne. Dlouho okouzleně pozorujeme koně a jen nerady se vydáváme dál. Občas potkáváme zbytky starého kamenného valu nebo jiné známky lidské přítomnosti; zkoumáme také prohlubně, naplněné podezřelým bahnem (netušíme, jestli by v nich zmizel kůň, kámen ale s vlhkým „plop“ rozhodně zmizí).
Po asi půlhodince pochodu, skoro přímo pod torem, přicházíme k jezírku – napajedlu. Díváme se na něj z malého návrší a Verlit jen tak mimochodem povídá: „To musí být krása, když se sem tak večer přiběhnou napít všichni ti koně...“ Pak se stalo něco, čemu asi neuvěříte, ale přísahám na zdraví svých dětí i na Tolkienovu památku, že nekecám, dokonce ani nepřibarvuju. Asi dvacet vteřin na to, co tohle Verlit řekla, se na obzoru objevili první koně. Přibíhali jeden za druhým, s vlajícími hřívami, postupně celé stádo. Když už byli u napajedla všichni, jako poslední se objevil Šéf, vůdce stáda. Ležérně naklusal a rozdal pár výchovných pohlavků, tedy kousanců. My čtyři zatím jen nevěřícně lapáme po dechu a nevíme, jestli dřív fotit nebo koukat nebo žasnout. „No chápete to? Tady jsou přímo před náma divoký koně a pijou...“ vrtí hlavou Qeril.
Seděly jsme tam v měkké trávě, dokud tohle krásné divadlo trvalo. Pak se stádo začalo trousit pryč, zpátky na pastvu. My se mátožně zvedáme a pokračujeme výstupem na tor, dominantu širého okolí.
Pokud dole foukalo, nahoře je vichřice. Zdá se skoro neuvěřitelné, že to žulové balvany, navršené vratce na sobě, nesfoukne. Ovšem vzhledem k tomu, že už tady jsou několik tisíc let, dá se předpokládat, že to ještě chvilku vydrží. Když stojíme úplně nahoře, je síla živlu hmatatelná. Drsné a silné místo!
Ošlehané, utahané a naprosto spokojené se vracíme do vesnice. Máme čas, takže se rozhodujeme navštívit ještě jednu místní zajímavost – jeskyně v St. Neot. Je to ve skutečnosti bývalý lom na břidlici. Ohromná podzemní prostora je velmi působivá. Často se tam pořádají i koncerty nebo svatby; naštěstí ne právě teď, jsme tam skoro samy. Hladké desky břidlice tvoří nad našimi hlavami lesklý tmavý strop, břidlice nám zvoní i pod nohama. Sympatický materiál, i když práce tady musela být příšerná.
Stojíme úplně samy u podzemního jezera, osvětleného jen jedním reflektorem ze dna. Voda je naprosto průzračná, hladina je vidět jen díky tomu, že ze stropu občas s jasným zazvoněním spadne kapka vody a rozčeří drobné vlnky. Kromě kap – kap je naprosté ticho. Vzduch je chladný a vlhký, dobře se dýchá. Navzdory temnotě a chladu tohoto místa se nám odsud vůbec nechce...
Posledním zážitkem je procházkový lesně-pohádkový okruh po okolí jeskyně. Pěkná cesta cesmínovým hájkem, všude spousta už mírně odkvétajících, ale pořád hezkých modrých zvonků. Ve vhodných zákoutích jsou umístěné sošky elfů a víliček s křidélky, místy i jejich domečky. Bereme to s nadhledem. Když ale přicházíme k nefalšované hobití noře, je toho na nás už skoro dost. Uvnitř je obraz Gandalfa v nadživotní velikosti! Na stolečku leží upřímné dopisy psané většinou dětskou rukou, přání a pozdravy. Nechybí ale ani lístek s nápisem: „Keep it secret! Keep it safe!“
I my necháváme Gandalfovi dopis: „Mnoho pozdravů od elfů, hobitů a trpaslíků keltských Čech a Moravy.“ |
Cesta jde pořád dál a dál, kupředu, pryč jde od mých vrat.