 |
no, já si po Silent Hillu 2 už na nic strašidelnějšího a depresivnějšího nikdy nevzpomenu:-)
Asi jako na Bellatrix u TLJ:-) na mě dolehly depky všech postav, takže jsem se cítil celkem smutně když jsem ubíjel svou plačící manželku a když jsem s nožem v ruce věděl(a), že je to moje chyba, že mě mě otec znásilňoval...zahrajte si něco pořádnýho:-))
ne, co se týče šoků, tak tam by asi vedl Aliens vs Predator to plížení se po blikajících chodbách a to nesnesitelné pípání:-)
a co se týče depresí, to byla v tom SH2 asi scéna, kdy hráč jde chodbou a slyší/vzpomíná si na ty hnusné věci, jaké mu jeho smrtelně nemocná žena říkala, jak ho ponižovala, jak mu svou nemocí zničila, znechutila a otrávila celý život a že jsem docela chápal, co se pak stalo.
Tak nějak těžce a hodně silně a realisticky na mě padal ten fakt,že lidé umírající na smrtelnou nemoc v nemocnici nejsou vždycky žádní statečně trpící a klidní lidé, co Vám říkají, že Vás mají rádi, že se člověk musí se smrtí smířit a že jsou rádi, že při nich stojíte. Ne, z vašich milovaných se mohou stát zahořklí, sprostí, nechutní, nevděční, jenom vás srážet a nenávidět, vysávat z vás všechnu radost, jakkékoli štěsti, duševně vás rozložit a nechat z Vás jenom trosku...
Myslím, že je to silná scéna a takhle to na mě působilo. |
