|
Pro mě byl hlavní problém v tom nekonečném chození - jistě, chození k adventurám patří, ale v Siberii 2 to, alespoň podle mě, výrazně přehnali.
Když je hra vytvořená tak, že se člověk MUSÍ několikrát vracet ze vzdálené lokace, protože není možné najít indicii předem, tak snad alespoň není nutné cestu rozkouskovat na jednotlivé obrazovky tak, že si člověk zmrtví klikací prst.
Schválně jsem počítala - mezi městečkem a klášterem je nutné kliknout 12x na cestě tam a 12x zpátky - to je 24 kliků. To vše kvůli jednomu rozhovoru, který není možné spustit dřív, než člověk tuhle zbytečnou cestu odcourá.
A tak je to v celé hře. Otravovalo mě to tak strašně, že mě postupně míň a míň zajímalo, k čemu se to nakonec proklikám :-)))
Navíc, jelikož jsem nehrála jedničku, mi byl celý Hans krajně nesympatický a nechápala jsem, proč se s ním ta holka někam vleče, proč jí na něm záleží a k čemu je to celé vůbec dobré.
S ničím nesouvisející a nikam nesměřující průhledy do právnické kanceláře nebo kam, které neměly pro děj žádný význam, to taky moc nevylepšily.
K tomu zbytečnosti - proč jsou v telefonu vložená čísla, když kromě jednoho na žádné z nich nemá smysl volat?
...no prostě mě to neoslovilo. Ale mamuti byli hezký, to jo. |