 |
opět něco z mé kuchyně (co jsem psal pro FB)
Noor Inayat Khan - příběh první britské agentky nasazené ve Francii
Po nějakém čase opět přináším životní příběh jedné z agentek, vysazených britskou tajnou službou do Francie, aby tam pomáhaly zkoordinovat odboj s vojenskými akcemi spojenců. Těchto agentek bylo nasazeno celkem dost a bohužel, část z nich ve válce různým způsobem i zahynula. Přitom to byly civilistky, které do války vůbec nemusely, jednaly jen z vlastního přesvědčení že pomůžou zvítězit spojencům nad nacistickým režimem. Jednou z těchto agentek byla i Noora Inayat Khan (někdy nesprávně psaná jako Nora Inayat-Khan) a její životní příběh je opravdu zamotaný.
Narodila se totiž v Moskvě v carském Rusku, 1. ledna roku 1914. Měla postupně tři mladší sourozence - pro zajímavost jeden její bratr (později učitel Súfizmu) se dožil 88 let a zemřel v roce 2004, druhý bratr (známý hudební skladatel a dirigent) se doži 99 let a zemřel v roce 2016, nejmladší sestra pak 92 let. Její otec byl z významné a bohaté rodiny indických muslimů, kde muži vynikali hudebním nadáním a často působili i jako učitelé súfizmu. Její matka byla Američanka, za svobodna Ora Ray Barker, byla básnířka a s manželem se seznámili v New Yorku. Poté se přestěhovali do Londýna kde se vzali (po svatbě si změnila jméno na Pirani Ameena Begum) a následně do Moskvy, kde se jim narodila dcera Noor. Těsně před začátkem první světové války se přestěhovali opět do Londýna a v roce 1920 pak do Paříže. Rodina měla vždy dostatek peněz na život ve výborných podmínkách. Noor, která byla vždy stydlivým a zasněným dítětem tak ve Francii později mohla vystudovat dětskou psychologii na univerzitě Sorbona a také hudební konzervatoř v oboru harfa a klavír. Rodiči byla vychovávána v muslimské víře, ale hodně se věnovala i budhismu. Po vystudování začala psát příběhy pro děti (vycházely časopisecky ve Francii i v Anglii) a také dětskou poezii, vyšla jí i knížka 'Twenty Jataka Tales' s budhistickými příběhy. Poté, co byla Francie v roce 1940 napadena, se rodina (matka a sourozenci, otec zemřel v roce 1927) přestěhovala nejprve do Bordeaux, odkud se na poslední chvíli dne 22. června dostali do Británie. Tam se usídlili v Southamptonu.
Přestože byli celá rodina pacifisté, tak se spolu s jedním bratrem rozhodli pomoci k porážce nacismu. Prohlásila tehdy "Přeji si, aby nějaký Ind získal vysokou vojenskou hodnost v této válce. A pokud by jeden nebo dva Indové provedli něco mimořádně statečného, co by si zasloužilo pozornost široké veřejnosti, tak by to mohlo napomoci sbližování národů Indie a Anglie." V listopadu 1940 vstoupila do Women's Auxiliary Air Force (WAAF), kde ji zařadili jako letušku druhé třídy a poslali ji k radiotelegrafickému výcviku so školy pro posádky bombardérů. Později si ji díky její skvělé znalosti francouzštiny vyhlédla tajná služba Special Operations Executive (SOE) a nabídla jí členství v jejich sekci F (tj. Francie). Poslala ji v únoru 1943 na pokročilý kurz pro radiotelegrafisty v terénu a zařadila ji do krycí organizace First Aid Nursing Yeomanry (FANY), která sdružovala civilní agentky. Pro práci s vysílačkami měla mimořádný talent. Poté ji poslali do školy pro agenty v terénu, kde ji naučili jak se skrývat, mást stopy, hledat v cizím městě vhodná místa k vysílání atd. Součástí výcviku byl i fingovaný výslech gestapem. Tady ovšem narazili na její vyloženě holubičí povahu, byla obdivovatelkou Ghándího stylu nenásili. A ač byla jinak statečná, tak se dala snadno zlomit tvrdým zacházením. Byla také malá, fyzicky málo zdatná a zbraní se vyloženě bála. Uznali, že není schopná seskoku padákem. V té době se u ní také začaly projevovat silné obavy, věřila že v akci zemře, přesto vytrvala a od svého poslání neustoupila. Proto všechno SOE zvažovalo, jestli je vůbec vhodná k vysazení v terénu. Jenže se připravovalo přenesení války opět na území Francie a Noor (která měla u SOE kódové jméno Madeleine, u FANY volací znak Nurse a ve výcviku byla zapsána jako Nora Baker) byla natolik brilantní telegrafistkou (k čemuž jí pomohlo její hudební vzdělání, měla mimořádně hbité prsty), že bylo rozhodnuto to risknout a vysadit ji tam.
Radiotelegrafisté to na obsazeném území nikdy neměli lehké. Museli se často přesouvat, německé zaměřování vysílaček bylo hodně úspěšné, jak víme z vlastní historie. Anténní dráty vysílaček byly často maskovány jako šňůry na prádlo. Při přesunu na nové místo bývala vysílačka ukryta například v dřevě na topení, ale pokud byl s ní agent dopaden, tak se neměl na co vymluvit. Životnost agenta s vysílačkou se počítala na maximálně šest týdnů. Noor byla vysazena jako první ženská telegrafistka, společně s dalšími dvěma agentkami (které měly působit jako kurýrky) do Francie již v červnu 1943. Konkrétně v noci z 15. na 16. a to pomocí kurýrního letounu Westland Lysander, na místě je vyzvedl agent SOE a bývalý francouzský bojový pilot Henri Déricourt. Přesunula se do Paříže, kde s pomocí odboje získala krycí povolání jakožto dětská sestra a novou identitu jako "Jeanne-Marie Renier". Stala se součástí velké sítě odboje nazvané 'Prosper'. Jenže v té době už začala nad sítí pomalu utahovat smyčku německá SD (Sicherheitsdienst - rozvědka SS). Postupně začala zatýkat jak francouzské, tak i britské členy odboje. Po válce vyšlo najevo, že je udával dvojitý agent, kterým byl podle mnoha náznaků Henri Déricourt. Noor zatkli 13. října 1943 a byla odvezena na velitelství SD na adrese 84 Avenue Foch, kde ji začali vyslýchat. Kupodivu se podle německého velitele nenechala zlomit, neustále jim lhala a také se pokusila dvakrát o útěk - neúspěšně. Jenže, sice z ní nevymlátili vysílací kódy, ale podařilo se jim najít její sešit, kde si psala odeslané zprávy. Z nich pak kódy rozluštili a nějaký čas pak do Londýna vysílali falešné zprávy, což vedlo k vysazení dalších několika agentů a agentek a jejich okamžitému odhalení. Teprve mladičká francouzská agentka Sonia Olschanezky (popravená v červenci 1944 fenolovou injekcí v koncentráku) zajistila informování Londýna, že se jejich síť v Paříži zcela rozpadla a Noor je už nějaký čas vězněna.
Po druhém pokusu o útěk, který se málem podařil, ale byl přerušen leteckým náletem, byla Noor 27. listopadu poslána do věznice ve městě Pforzheim v Německu. Tam byla deset měsíců vězněna na samotce, s pouty na rukách i na nohách, jen občas ji vodili k dalším výslechům - ale nic neprozradila. Byla vedena jako mimořádně nebezpečný vězeň. Podle dalších vězňů na patře ji v noci slýchávali plakat. Dne 12. září 1944 ji s dalšími třemi agentkami - byly to Yolande Beekman (33 let), Madeleine Damerment (26 let) a Eliane Plewman (26 let) - převezli do koncentračního tábora Dachau. Ubytovaly je na baráku. Druhý den ráno je vyvedly ven, ke zdi krematoria. Tam jim německy přečetli rozsudek smrti, který jim přeložila Beekman. Ta se ještě zeptala na kněze, ale bylo jí řečeno, že v táboře žádný není. Poté byly ženy přinuceny pokleknout, vždy dvě a dvě se přitom držely za ruce. Následně byly jedna po druhé popraveny střelou do týla... Těla byla následně spálena v peci krematoria. Ještě předtím byly okradeny o šperky.
Protože se o jejich smrti zatím přesně nevědělo a do roku 1946 byla vedena jako nezvěstná, tak nemohla být Noor Inayat Khan udělena medaile Řád britského impéria. Ale hned na to jí byl posmrtně udělen Jiřího Kříž, který král Jiří VI. dával civilistům, kteří se něčím mimořádně zasloužili ve válce. Obdržela též Válečný kříž 1939-45 a francouzský Croix de Guerre. Od roku 2012 má pamětní bustu v parku Gordon Square v Bloomsbury v Londýně (kde v dětství žila) a její portrét vyšel i na známce.
 |