 |
Arenga: A ještě jsem se chtěla zeptat - na otázku (nevím čí), jestli bys změnil jednu velkou věc nebo pět malých, jsi odpověděl, že bys změnil pět lidských osudů - myslel jsi to obecně, nebo jsi měl na mysli někoho konkrétního? Případně koho, jestli to není příliš soukromé.
Bylo to podmíněno neomezenou mocí, která by mě umožnila vrátit se do minulosti, tak jsem si vzpomněl na své dětské přátele, se kterými to špatně dopadlo. Prostě bych se vrátil a nastrojil to jinak, aby k těm událostem (sebevražda, autonehoda, domácí násilí, teroristický útok a rasové násilí) nedošlo.
Quadrix: A obecně - kdyby ses mohl vypravit do minulosti a jednu věc tam změnit, co by to bylo?
Viz odpověď na předešlou Arenžinu otázku.
Quadrix: Pokud bys věděl to, co víš teď, a mohl/měl bys změnit jedno své rozhodnutí v minulosti, jak by ses rozhodl? (Vím, že tu už něco takového bylo a psal jsi něco ve smyslu, že ničeho nelituješ, ale přece jen...)
Důležité životní situace se vyvíjejí postupně, nejsou důsledkem jednoho rozhodnutí, ale zpravidla celého řetězu. Z toho důvodu (až na výjimky, jako je např. zavinění autonehody apod.) nemá smysl měnit jedno rozhodnutí, dopadlo by to stejně.
Quadrix: Jakou radu bys dal sám sobě v minulosti? (to jsou dvě odlišné otázky)
Žádnou, protože jak se znám, tak bych se stejně neposlechl.
Quadrix: Kdy jsi byl ve svém životě nejvíce šťastný?
Štěstí je, jak známo, jen muška zlatá. Je to okřídlené rčení, ale říká, že chvíle intezivního štěstí jsou vzácné a velmi, velmi krátké. Např. když poprvé držíš na rukou své dítě a ono voní, k tvému překvapení, jemně po meruňkách. Když se k tobě přitulí tvoje žena a řekne ti, že jsi její nejlepší kamarádka. Když přežiješ ošklivou nehodu.
Pak je druhá podoba štěstí, které přijde a setrvává s tebou nějakou dobu. Není intenzivní, je takové obyčejné a někdy i trochu ušmudlané. Je to jen určité období života, kdy už jsi vyrovnán sám se sebou a v ostatních životních oblastech nemáš žádné problémy. Neff to období nazval "hedvábné starosti". Radím ti, když to na tebe spadne, važ si toho, netrvá to dlouho a nepadá to často. Věřím, že jsou lidé, kteří, když to na ně padne, si toho ani nevšimnou a chudák štěstí pak za nimi musí pobíhat jako pejsek, aby je vůbec dohonilo.
Quadrix: Máš sourozence, případně jaké (mladší/starší, bratr/sestra)? Myslíš, že nějak zásadně (aktivně či jen pasivně svou prostou existencí) ovlivnili Tvou osobnost?
Mám dva mladší braty. Jeden je historikem, druhý byl spojovým mechanikem, lodníkem, lodním kapitánem, novinářem, šéfredaktorem deníku, tiskovým mluvčím a teď se stará o azilanty, uprchlíky a podobné nešťastníky.
Můj život ovlivnili stejně jako já jejich. Když od nás otec odešel, dělal jsem jim, přesto, že jsem byl jen o pár let starší, stínového tátu, zrovna když přišli do puberty. Velká sranda, ještě ti není šestnáct a už máš dva pubertální synátory a je mezi vámi generační bariéra. Tak nějak jsem musel rychle dospět a musel jsem být zodpovědný dříve, než bych si sám přál. Člověka to dost ovlivní.
Klair: OK, plyšák nebyl dobrý příklad. Ale co třeba nějakou hračku z dětství? Nostalgickou vzpomínku?
Jen svůj portrét - obraz od táty, jednu drobnost po mámě a album fotek z dětství.
Klair: Čte paní Lampářová Tvoje zprávy na Taverně? Ukazuješ jí Tavernu?
Čte. Neukazuji, je to už velká holka, našla si ji sama.
Vzpomínková fotka z Nové Olešky (1961)
Velký kluk vzadu a dvě blond děcka patří sousedům, jejichž jméno si už nepamatuji. Dívka vpravo nahoře je moje první dětská láska Tamara F. Mě určitě poznáte, mám nejsvětlejší čelo. Cigánsky vypadající kluk po mé pravici s čupřinou a bundou se světlým límcem je můj brácha Franta, budoucí majitel mnoha povolání. Ostatní děti patří Libišovým, českým usedlým cikánům, kteří jako jedni z mála přežili holocaust. Starý Libiš byl okresním inseminátorem okresu Děčín a jezdil na služební motorce, kterou jsme ukořistili Němcům, kteří ji za války ukořistili Anglánům. Tachometr měla v mílích, nádrž od Jawy. Stará Libišová byla jedním z nejmoudřejších lidí, které jsem kdy poznal. Velela celé rozšířené rodině (včetně nás tří a naší mámy) a věřím, že by bokem utáhla i generální štáb. Nejstarší z jejich dětí byla Milena (drží v náručí psa). Z Libišových dětí chybí na fotce Ruda, určitě někde za kůlnou kouří. V obraze je ještě kozička Zuzanka, společnice obecního kozla Barnabáše (v obraze není) a pes Cikán, dvakrát přejetý autobusem a přesto urputný ochránce silnice v pozadí a krávy Květy (ta v taky obraze není). Za chvíli přijede starý Libiš na své motorce, zapálí si a založí si, jak měl ve zvyku, ruce za záda. Odzadu se k němu připlíží Zuzanka a hořící cigaretu mu šikovně sežere.
 |