 |
Nefrit: Nějaké handicapy co tě provází od dětství – dysfunkce, výrazněji špatný zrak, rovnátka – popř měl sis s tím problémy, protože by se ti děti smály?
Ptóza pravého horního očního víčka (spadlé víčko). Mám ji od půl roku, kdy jsem ji "koupil" po horečnatém onemocnění. V jejím důsledku se mi nevyvinuly všechny světločivné body na sítnici, takže na pravé oko vidím odjakživa tak sotva na 30 procent. Operace ve 14 letech pomohla pokud jde o vzhled, ale pokud jde o vývoj zraku, bylo už pozdě, protože čípky pro barevné a tyčinky pro ČB vidění se na sítnici vyvíjení od 3-5 let věku.
Kromě toho mám na obou očích vrozený astigmatismus, který se věkem zhoršuje. Někdy, asi dost brzy, mě čeká operace šedého zákalu, pak se uvidí (nebo taky neuvidí :-))
S ptózou souvisejí i moje první zkušenosti s hlupáky. Pro spadlé víčko se mi posmívali (pidlovokej aj.). Časem mi to přestalo vadit, měl jsem aspoň záminku jim nabančit.
Nefrit: Jak důležité je pro tebe vzdělání u tvé rodiny, přátel?
Babička paní Lampářové Julinka patřila k lidem, které jsem měl nejradši a kterých jsem si velmi vážil. Neměla prakticky žádné vzdělání, vyrostla na vesnici a v mladém věku přišla do města "sloužit" a přesto to byla "šťastná to žena", protože byla přirozeně moudrá.
V životě, zejména v pracovním, jsem poznal i mnoho hlupáků s VŠ vzděláním. Řadím k nim i jednoho akademika, s nímž jsem měl kdysi cosi do činění.
Vzdělání je důležité, pokud rozvíjí a doplňuje žádoucí lidské vlastnosti. Pokud vede jen k navýšení takových vlastností, jako je arogance, vlezdoprdelismus apod., jsou to zbytečně vyhozené peníze.
Nefrit: potrat?
Dokud je na ženě/ženě+muži, aby dítě porodila/i a vychovala/i, měla/i by mít právo rozhodnout o tom, zda se chce/chtějí a může/mohou na tolik let zavázat. Odpůrci potratů by měly mít právo po ženě požadovat, aby dítě donosila, jen tehdy, pokud se před porodem právně zavážou k tomu, že budou na dítě do dospělosti významně přispívat nebo že dítě převezmou do své výchovy. V případě zdravotních následků (jako nedávno v případě Polky, které po porodu hrozilo oslepnutí) nemám vůbec žádné pochybnosti, rozhodnutí je na ženě, ledaže by jí některý z odpůrců věnoval po porodu své oči k implantaci.
Nefrit: euthanasie?
Být neschopný postarat se sám o sebe a žít neustále v bolestech, to není žádný život, to je živořící smrt.
Nefrit: trest smrti?
Šoa, popravy/vraždění neviných z ideologických/teroristických důvodů, rasové násilí, kmenové násilí, ukamenování žen, které se provinily tím, že je někdo znásilnil a příliš mnoho justičním omylem popravených hovoří výrazně proti trestu smrti.
Na druhou stranu co s prokazatelnými hromadnými vrahy, válečnými zločinci, zločinci proti lidskosti apod.? Kdyby existovala možnost zavírat je celosvětově na jedno místo, ze kterého by nemohli uniknout, zavíral bych je tam, ať se navzájem povraždí. Nebo je nechat žít, ale s nevratně implantovým vědomím viny, které by jim nějak bránilo takové jednání opakovat. Vím, je to sci-fi, ale třeba se jednou dočkáme něčeho podobného, a potom pominou myšlenky na "užitečnost" trestu smrti. Jestli k tomu jednou dojde, přimlouval bych se za to, aby takové tresty potvrzoval nějaký mezinárodní tribunál, něco jako soud v Haagu, rozhodně bych taková práva nesvěřil soudům jednoho
státu, byť sebevyspělejšího.
Nefrit: psal si že věřící respektuješ, takže - výhrada svědomí?
Ano, v plném rozsahu. Současně by ale měla platit obrácená výhrada svědomí. Jestliže souhlasím s tím, aby někdo neměl povinnost dopustit se z náboženských nebo jiných důvodů nějakého skutku, očekávám, že mně ten někdo nebude z týchž důvodů bránit, abych onen skutek udělal, jestliže sám takovou výhradu svědomí necítím.
Jakub: Rozhodující!
Děkuji, již si vzpomínám!
Arenga: Zaujala mě ta házená. Můj táta ji totiž taky hrál závodně a jelikož je jen o rok a půl mladší než ty, je dost možné, že jste se potkali - asi ne v jednom oddíle, protože on hrál tuším za Bohemku na Vinohradech, což je do Bubenče trochu z ruky /ale to bych se musela zeptat/, ale třeba při nějakém zápase. Mimochodem, máš z házené nějaký zážitek, na který rád vzpomínáš? První branka, nějaký nervyberoucí vyhraný zápas nebo prostě jen něco, co se ti vrylo do paměti a na co rád vzpomínáš? A naopak - nějaký negativní zážitek?
Hrál jsem vždy rozehrávače a v útoku na brankovišti spojku. Nestřílel jsem sice trvdě, ale "chytře", tak abych soupeře/brankáře překvapil. Také jsem jako jedni z prvních zaváděli do hry dnes už běžné "signály", tj. předem nacvičené a přesně a rychle provedené útoky.
Do pražské ligy jsem se jako družstvo dostali náhodou. Když se jedno družstvo nemohlo soutěže dále zúčastnit, přihlásil nás náš tělocvikář p. Mahor, který byl současně trenérem na Dukle, do soutěže "mimo soutěž". Nevedli jsme si špatně a asi třetina z nás pak skončila v dorostu Dukly. Hráli jsem na Julisce, což bylo z Bubenče coby házenkářským míčem dohodil.
Vzpomínek mám spoustu, od těch bolavých (vyběhnout 12 krát za sebou schody na Julisku a zpátky opravdu docela bolelo), po ty hezké (nejčastěji to byly dobře provedené kombinace, ale radši jsem měl ty improvizované než signály) až po tu poslední. To na mě po výskoku a následném pádu na brankovišti dopadl 105 kg soupeř. Výsledkem byl úraz na páteři a bylo po házené. Od té doby se také nerad schýbám, protože první roky po úraze to docela bolelo. Tehdy vojenský klub Dukla mi nabídl, jestli nechci hrát za jiný vojenský klub ÚDA (Ústřední dům armády) šachy, což jsem přijal a nelitoval jsem toho. Působení v Dukle a ÚDĚ byla také to jediné, co jsem kdy s vojáky měl v životě společného (tedy kromě jedné drobné epizody, kdy jsem ve 4 letech pomáhal jeden den stavět vojákům hotel International, ale to je z jiného soudku).
Arenga: A jak to bylo v té době ve škole a v tebou zmiňovaných partách? Byl jsi spíš vůdčí typ nebo ten, kdo je spíš v pozadí?
Základkou jsem procházel celkem bez problémů, pokud jde o učení i o vztahy. Stál jsem trochu mimo "třídní" skupinky. Byl jsem velký a předčasně vyspělý kluk, měl jsem jiné zájmy než moji spolužáci, hrál jsem dobře fotbal a měl dobře prořízlou hubu. Pár posměváčkům jsem zpočátku nabančil, aby bylo jasno, a pak už jsem měl klid. Vlastně si vzpomínám jen na konflikty s jednou mladou, krásnou a hloupou učitelkou (byla to opravdová "blondýna"), která si na mě chodila stěžovat do ředitelny, protože jsem jí v mé tehdy oblíbené biologii opravoval vždy, když tvrdila nějaký nesmysl.
Klukovské party, to byl tehdy v Bubenči svět sám pro sebe. Vyplňovaly mi život každý den od chvíle, když jsem přišel domů ze školy a mrsknul taškou do kouta až do pozdního večera. Hlavní náplní byly různé formy fotbalu, hry, honičky, rvačky a další klukovské příjemnosti. Postavení v partě jsem měl vždy trochu zvláštní. Byl jsem ten, kdo vymýšlel nové hry, kdo promyslel strategii k bitce s jinou partou, kdo do rvaček uvnitř party zavedl zápasnická a boxerská pravidla, ale nikdy jsem partu nevedl, protože to mě nebavilo. Měl jsem respektované postavení, a to mně stačilo a současně mně to umožňovalo vyklouznout, když jsem zrovna chtěl být sám nebo mimo partu.
Jako úplně malí jsme bojovali s jinými partami o lepší rokli na sáňkování (měli jsme tam dvě a jedna měla prudší svahy) nebo o právo očesat dozrávající hrušky ve starém sadu (hrozně mně připomínal Trnkovu Zahradu), kde dnes stojí budovy Patentového úřadu. Později jsem bojovali o právo hrát v Hanspaulské lize, která se tehdy ještě nejmenovala Hanspaulská a hrála se na Lotyšáku. Ještě později jsme bojovali o holky. Prostě, bylo toho moc a nebudu o tom psát, protože bych se rozkecal úplně mimo možnosti této rozpravy.
Co mi todalo:
- pocit, že někam náležím, zázemí, které jsem doma postrádal
- fyzičku. To co jsem tehdy naběhal, mi vydrželo dlouho přes třicítku
- stát si za svým, někdy i dost brutálně
- detailní znalost Bubenče a jeho širšího okolí - Podbaby, Baby, Matěje, Lysolají, Dejvic, Stromovky, Pecky, Císařského ostrova a Troji.
Arenga: A ještě jedna otázka - moc se mi líbí, jak tady na taverně mluvíš o své ženě. Čeho si na paní Lampářové vážíš?
Docela rád bych ti odpověděl, ale právě to mně paní Lampářová v Křesle pro hosta přísně zakázala! Tete-a-tete? |