 |
Přepracovaná a hodně rozšířená verze článku, který jsem snad už kdysi pro Tavernu sepisoval... Minulý týden jsem ho několik hodin psal znovu pro Facebookovou skupinu Historie válek
"Tokijská růže" - Iva Toguri D'Aquino
Každý stát má ve své historii události, na které s odstupem času nemůže být hrdý. V případě Spojených států to je například chování k vlastnímu obyvatelstvu japonské národnosti v době druhé světové války. Ale také jak vidno i po ní, což vám teď dokážu.
Ikuko Toguri se narodila v Los Angeles na Den nezávislosti, 4. července 1916. Rodiče, japonští imigranti, měli obchod s importovaným asijským zbožím. Ikuko si po čase změnila jméno na Iva, aby se to lépe vyslovovalo spolužákům. Jinak to byla typická americká dívka. Chodila do Dívčího Skautu, hrála na klavír, byla ve školním tenisovém týmu, ráda tančila swing a jakožto metodistka byla i členkou YWCA. Chtěla se stát lékařkou a rodiče střádali peníze na její studium, nakonec ale na Kalifornské univerzitě (UCLA) vystudovala zoologii. Po dostudování nějaký čas pracovala v rodinném obchodě, ale brzy ji rodiče poslali do Japonska, kde se měla postarat o svou vážně nemocnou tetu (Šizuko Hattori). Bylo jí 25 let a psal se červenec roku 1941. Byla to její první cesta mimo USA a v Japonsku se cítila doslova jako mimozemšťan. Místní kultura jí byla zcela cizí, dokonce ani neuměla správně používat jídelní hůlky a ani pořádně neuměla jazyk. Problém nastal ve chvíli, kdy se chtěla vrátit zpět do Ameriky. Ona totiž do Japonska vycestovala pouze na Potvrzení o původu (Certificate of Identification), které jí vydal Imigrační úřad. Nevěděla nic o zhoršující se mezinárodní situaci (nečetla noviny) a koupila si lístky na loď odplouvající 2. prosince. Ale v tu chvíli po ní začali požadovat pas. Požádala tedy konzulát, aby jí ho vydal. Jenže úředníci pracovali pomalu, loď odplula bez ní a najednou přišel Pearl Harbor.
Iva Toguri se ocitla v pasti. Navíc ji začala obtěžovat Kempetai, která ji nutila do toho, aby se vzdala amerického občanství. Což ale ona prudce odmítla a požádala o internaci s ostatními cizinci (zamítnuto s odůvodněním, že je žena). Odmítnutí přijetí japonského občanství ovšem mělo své následky. Spadla tím pádem do kategorie cizinců ze znepřátelené země, což v přídělovém systému lístků na potraviny znamenalo tu nejnižší příčku. Navíc ji stále obtěžovala tajná policie, která ji měla pod dohledem. V Jokohamě, kde žila u tety jí nenávist dávali najevo i sousedé, osočující ji jako americkou špionku, takže se přestěhovala do Tokia. Měla jakožto cizinka problémy získat práci, ale nakonec získala místo přepisovatelky cizích rozhlasových zpráv z angličtiny do japonštiny (tu se mezitím zvládla doučit) v tiskové agentuře. Zde se seznámila se svým kolegou portugalsko-japonského původu jménem Filippe di D'Aquino do kterého se zamilovala. Ten jí začal vypomáhat finančně, zejména ve chvíli, kdy byla hospitalizována v nemocnici s kurdějemi a podvýživou (tak nízké potravinové dávky dostávala). Nakonec v srpnu 1943 našla práci sekretářky v Rádiu Tokio. Tam si jí všimnul Charles Cousens, major australské armády, zajatý v Singapuru, před válkou úspěšný rozhlasový reportér v Sydney, kterého úřad pro propagandu donutil aby vytvořil tým, který bude vysílat pořad v angličtině. Zamlouval se mu hluboký hlas slečny Toguri a ta nakonec souhlasila, znamenalo to totiž pro ni malé přilepšení v přídělovém systému, ale i tak doslova živořila. Pořad se jmenoval "Zero Hour" a byl samozřejmě úkolován a dozorován Japonci, ale jeho tvůrci měli při psaní textů jistou svobodu. Byl to ve skutečnosti zábavný pořad. Skládal se jak z mluveného slova (zpravodajství dodávaném Japonci), tak i z hudby. Jeho tvůrcům se dařilo ho soustavně sabotovat, když ho schválně četli sarkastickým tónem. Iva Toguri v něm vystupovala pod přezdívkou "Orphane Anne". Podle zachovalých záznamů z vysílání a přepisů scénářů dalších dílů nikdy nevyhrožovala americkým vojákům že zemřou, pokud budou pokračovat v boji, ani jim neříkala, že je doma jejich partnerky podvádí, což byly nejčastější způsoby psychologického ovlivňování. To dělaly jiné hlasatelky z jiných rádií, kde se podobná propaganda také vysílala. Američané ale pro všechny měly jednotnou přezdívku - Tokyo Rose. Toguri ji sama nikdy nepoužila. Jí se naopak mnohokrát podařilo do vysílání dostat oznámení, že se jedná o propagandu. V dubnu 1945 se s Felippem oženila na portugalském konzulátu. Přitom přijala katolickou víru, ale opět se nevzdala amerického občanství (při svatbě mohla získat portugalské, které by ji asi zbavilo mnoha pozdějších problémů). Mezitím v USA rodičům zavřeli obchod a deportovali je do internačního tábora, kde její matka na sklonku války zemřela.
Válka skončila a do Japonska se přivalila okupační armáda. A s ní také novináři. Dva reportéři z bulvárního nakladatelství patřícího magnátu Hearstovi začali pátrat po mystické "Tokijské růži" a nabídli peníze každému, kdo jim ji udá. Což vzápětí udělal jeden její japonský kolega z rádia. Ivě nabídli neskutečnou částku 2 000 dolarů, pokud jim poskytne exkluzivní rozhovor. Manžel ji od toho odrazoval, ale nakonec souhlasil s tím, že to snad odradí další novináře. Reportéři po ní chtěli ještě podpis pod prohlášení, že byla Tokijskou růží. Peníze nedostala, protože se rozhodla jinak. Uspořádala v Jokohamě tiskovou konferenci, kde asi stovce novinářů odpovídala na dotazy. Jenže v té době už v USA probíhala v (zejména bulvárním) tisku kampaň, která ji vykreslovala jako zrádce národa. V říjnu 1945 si pro ni do jejího bytu přišli tři důstojníci CIC a odvedli ji do vězení. O něco později byla převezena do věznice Sugamo v Tokiu, kde byli vězněni váleční zločinci. Podmínky věznění měla drsné, umístili ji do miniaturní cely. Často ji chodili okukovat různí představitelé nové samosprávy. Když byla v Tokiu delegace amerických kongresmanů a chtěli vidět i legendární hlasatelku, tak je přivedli do místnosti, kde se zrovna sprchovala nahá. Mezitím probíhalo důkladné vyšetřování jejích aktivit v rádiu, včetně poslouchání záznamů vysílání a vyslíchání svědků. Po více jak půl roce věznění vydala právní sekce Osmé armády verdikt, že neexistují absolutně žádné důkazy o její protiamerické činnosti, takže byla propuštěna, ale až po dalších pár měsících. Snažila se ze všech sil dostat domů, do států, ke své rodině. Úřady jí v tom ale bránily. Otěhotněla s Felippem, porodila chlapečka, ten ale následující ráno zemřel. Psychicky se zhroutila.
Ve Státech mezitím ale stále probíhala kampaň proti ní, dokonce ještě více eskalovala a měnila se v davovou hysterii. Navíc se toho chopil i Walter Winchell, nechvalně známý novinář a hlavně rozhlasový reportér, který zničil kariéru mnoha známým lidem. Později se stal hlásnou troubou senátora McCarthyho. Nakonec si znepřátelil tolik lidí, že jeho televizní pořad zrušili po pár dílech, protože měl mizernou sledovanost a na jeho pohřeb přišla pouze jeho dcera... Bohužel, kampaň vyvolala obrovský nátlak veřejnosti na FBI (její ředitel Hoower se o případ zajímal a chtěl si na něm získat body popularity) a ta poslala do Japonska své agenty, aby Ivu Toguri dovlekli do Ameriky v poutech a aby byla souzena za svá vysílání. To se již psal podzim roku 1948. Příprava soudu nějakou dobu trvala, začal až 5. července 1949. Trval celé tři měsíce a stál 700 tisíc dolarů - doba i cena byly v tu chvíli rekordní v americkém soudnictví. Z Japonska byli dovezeni svědci, kteří tvrdili že slyšeli její štvavá prohlášení v rádiu. Iva Toguri naštěstí měla dobrého právníka, její otec se zadlužil aby ho zaplatil. Na své náklady přiletěl major Cousens, aby svědčil v její prospěch, stejně tak její manžel. Přestože tisk i veřejnost stály proti ní, tak se soud vyvíjel tak, že 9 z 10 reportérů kteří o tom psali odhadovalo, že bude zproštěna viny. Nakonec ji ale porota shledala vinou z protiamerické činnosti, byť jen v jednom z osmi bodů obžaloby. Konkrétně to bylo za slova “Orphans of the Pacific, you are really orphans now. How will you get home now that your ships are sunk?”, pronesená během bitvy v Leytském zálivu. Soudce jí napařil 10 let vězení, pokutu 10 tisíc dolarů a navíc jí bylo odebráno americké občanství. V ženské věznici pravidelně získávala nejvyšší hodnocení za pracovitost a přátelskost k ostatním, zapojovala se dobrovolně do všech možných aktivit. Tehdy se vězňům dělaly IQ testy a jí naměřili 130 bodů. Díky doporučením od vězeňské služby ji propustili v nejkratší právně možné době, po šesti letech a dvou měsících. Bohužel, během věznění ochladl její vztah s Felippem, kterému úřady znemožňovaly vstup do USA a již se nikdy poté neviděli. Rozvedli se formálně ale až v roce 1980. Otec po válce obnovil svůj obchod, ale ne v Los Angeles, přesunul se do Chicaga. Tam za ním přijela i Iva a pomáhala mu, po jeho smrti obchod převzala. V sedmdesátých letech se o její případ začal znovu zajímat tisk. Doba byla zcela jiná a investigativní novináři začali pátrat po pravdě, jak to tehdy bylo a začaly vycházet články. Přineslo to ovoce. Dva klíčoví svědci soudu s ní přiznali, že podali falešné svědectví, tvrdili že byli k tomu nuceni pod nátlakem americkou samosprávou v Japonsku, bylo jm vyhrožováno a byli dva měsíce školeni, jak přesně mají vypovídat. Předseda poroty která ji odsudila prohlásil, že si také mysleli že je neviná, ale soudce případu za nimi opakovaně chodil a naléhal na ně, že musí být odsouzena, aby se veřejné mínění uklidnilo. O 14 let později však napsal prezidentovi Johnsonovi, aby jí občanství vrátili. Jeho syn pak v roce 1976 zorganizoval petici, která požadovala totéž. A tentokrát se úspěch dostavil. Prezident Gerald Ford jí jako jeden z posledních činů v úřadě udělil oficiální plné a bezpodmínečné omilostnění, což jí občanství navrátilo.
15. ledna roku 2006 jí Sdružení veteránů 2. světové války (World War II Veterans Committee) udělilo jejich výroční "Edward J. Herlihy Citizenship Award" s citací "za jejího nezkrotného ducha, lásku k zemi a příkladnou odvahu kterou ukazovala svým spoluobčanům". To pro ni bylo největším zadostiučiněním. 29. srpna téhož roku zemřela Iva Toguri v Chicagu z přirozených příčin ve věku 90 let.
 |