 |
Beneš? Muž, který prohrál svoje zásadní a osudové bitvy. Užitečný byl nejspíš v diplomacii, jako hlava státu si zasloží leda tak pietní okamžik ticha (obtížně skrývakjící znechucení nad větším dílem jeho odkazu) a ne pitomý a ubohoučce účelový zákon, že se zasloužil o stát.
Tak dlouho odčiňoval Mnichov (a degenroval přitom v mstivého pidižvíka) až se dočkal Února. Tomu přispěl i aktivním podílem na zmrzačení československého politického života v osudném mezidobí mezi obnovením státní suverenity a bolševickým pučem - bezesporu parlamentní kultura a politický život měly své mouchy a slabiny už za první republiky, ale žádná koaliční pětka, trojka či jiné paraústvní mechanismy nebyly takové odporné zlo jako Národní fronta, zmrzačení politické soutěže a likvidace agrárníků. O promoření klíčových míst veřejné správy pučechtivýmni bolševiky ani nemluvě. Beneš spadl do profesorské pasti, byl sociolog a myslel si, že se společnost a její politický život dají věděcky organisovat - nebyl tedy přítelem svobody, ani politické soutěže.
Rudý koberec komunistům koneckonců představovalo i "vylikvidování" českých Němců, a do jisté míry forma a rozsah retribučních procesů. V obojím nastupuovali bolševici do šturmu a cvičili se. A v obojím projevil Beneš to nejhorší ze své, nijak skvělé, osobnosti.
A ano Beneš a Klaus jsou si tak podobní až z toho jde trochu hrůza. A pro Klause to není ani trochu lichotka (ani to přirozeně ne, že je v něm i kus Husáka).
K Mnichovu jen jedno - podle všeho to bylo tehdy, kdy jsme začali vypadávat z Evropy, přinejmenšm té západní. Ne však studeným a z našeho pohledu surovým rozhodnutím či nečinností "Francie sladké, hrdého Albionu", ale ale našimi vlastními volbami. Ubližíli jsme tehdy sami sobě i celé Evropě a Němcům dvojnásob usnadnili válku - bezprostředně posilováním přesvědčením o osudovém a nezastavitelném marši zpět k velikosti a poté samozřejmě i velice důležitým ziskem československéh vojenského arsenálu především českého vojenského průmyslu.
Kapitulace a skrčenectví se pak poprvné zpětně projevily v divoké fázi vyhánění Němců a projevují se dodnes v hnusné, směšné a škodlivé pštrosí politice českého špatného svědomí. Možná si Poláci svým udatným vojenským odporem a odbojem nepomohli, ale vedle bolesti mohou cítit hrdost. Nám zbyla bolest a vztek. To je kombinace, která může lidi vést ke zvířeckému jednání a celkově z ní nic dobrého nekouká.
Edvarda Beneše nám nezbývá než s pietou vzpomínat jako muže, který vystoupal na vrchol, aby se mýlil a prohrával. Nebyl to lehký úděl a vedl k hořkému konci. Nejen pro druhého presidenta Republiky československé. |