Místnost

Křeslo pro hosta

NÁSLEDUJÍCÍHO HOSTA VYBÍRÁ VŽDY HOST AKTUÁLNÍ. BEZ VÝJIMEK! Místnost má od 16:50:20  24. 06. 2003 pronajatou Lampar. Spolusprávce: Nimitz. Klair. Teo.

Pokud se chcete zapojit do diskuze, musíte se do Taverny nejdříve zaregistrovat nebo přihlásit

Aes Sedai, vloženo 19:47:41  21. 11. 2007
	Nakonec, kdo má chuť, může sem "pozvat" další postavy z této knihy... a napsat, proč. Třeba by to nějaký čas mohlo takhle fungovat, někdo by představil postavy své oblíbené knihy nebo filmu atd. a jiný, kdo by to znal, by mohl něco přidat... Samozřejmě starý systém by mohl fungovat souběžně s tím.

Aes Sedai, vloženo 19:42:40  21. 11. 2007
	Tak ju pozvi ;)

verlit, vloženo 19:28:12  21. 11. 2007
	Jen mě mrzí, že chybí zase moje nejoblíbenější postava.

verlit, vloženo 19:27:40  21. 11. 2007
	Moc krásné, opravdu promluvili, každý podle svého.

Silmarien, vloženo 11:25:22  21. 11. 2007
	Veľmi pekné:)

Aes Sedai, vloženo 22:34:56  20. 11. 2007

Dlouho se tu nic neděje, tak snad nebude vadit, když si pozvu trochu zvláštní hosty – a to hned čtyři. Když jsem poslouchala starou desku s Bídníky, napadlo mě pozvat sem některé postavy, aby nám o sobě něco řekly… trochu se rozpovídaly, ale snad se proto na mě nebudete zlobit, bylo mi líto přerušit jejich povídání… Jmenuji se Thenardier. Ženat, otec několika dětí, i té bláznivé Eponiny, ale o ty tu neběží. Jeden z těch, co se vyznají a jsem za to na sebe náležitě hrdý. Dělám práci, na kterou jiní nemají. Prý okrádá mrtvé… kdepak, jen uklízím. Mazaný, šizunk a intrikán, říkají o mně. Mazaný, to jo. Šikula. Dovedl jsem se všude zorientovat a něco vyzískat: jako majitel hostince, člen galérky, dokonce i v kanále mě neskolila beznaděj a nakonec jsem se vlísal mezi bohaté… Říkáte si, proč si mě sem vlastně pozvala? Že by mě obdivovala? Kdepak! Já se sem vetřel sám. To víte, lidé jako my jsou všude. Potkáváte je dnes a denně. Milé slovo, na obličeji maska, vědoucí úsměv. A v hlavě plán, jak vás využít. Co je doma, to se počítá. Nikdy se nás nezbavíte, jsme nezničitelní. Věční jako sám svět… Zase špína. Kam přijdu, všude o ni zakopávám. Šlapky, galejníci, zlodějíčci, chátra. Tam ten první kecka je jedním z nich, však už jsem mu párkrát zkřížil plány. Ale není tím, po kom pasu. Ten vyvrhel, zlo všeho zla, mi stále uniká… Jako že se Javert jmenuju, dostanu ho! To jsem si sliboval, celé roky jsem byl slepý. Poctivě jsem plnil všechny povinnosti policejního komisaře. Bojoval s větrnými mlýny zla. Jenom jsem na něco důležitého zapomněl… na soucit, lásku a odpuštění… „Zlo všeho zla“ mi otevřelo oči. Světlo toho muže, kterému jsem vytrvale ničil život, mě zahanbilo. Byl to on, mnou pronásledovaný světec Jean Valjean, kdo mě vyléčil z mé tvrdosti. Zlomilo mě to. Zemřel jsem dobrovolně ve vlnách řeky. Proč jsem byl pozván sem? Asi ze soucitu. Jádro nebylo zlé, jen se ho nedotkla láska. A člověka, který umírá v zoufalství nad sebou samým, člověka bez víry v odpuštění, člověka, který nevěří, že si zaslouží být milován, je nutno litovat celým srdcem… Světec… ne, to určitě nejsem. Neudělal jsem nic hrdinského. Jsem přece bývalý galejník, Jean Valjean. Takoví nejsou světci. Ukradl jsem chleba pro hladovějícího. Když mě odsoudili, ztratil jsem víru ve spravedlnost. Galeje zničí lidskost, kdo chce přežít, musí se naučit žít jako zvíře. Po propuštění jsem měl naději, že najdu svou lidskost, ale tam ti venku ji znovu a znovu šlapali. Až jeden biskup ji našel, zvedl z prachu a oprášil. Pak jsem žil, jak se dalo. Stal jsem se starostou, poté znovu uprchlíkem… Celý život jsem utíkal, vlastní jméno jsem musel zapřít. Nalezl jsem dceru v sirotkovi Cosettě a i tu jsem málem ztratil kvůli své minulosti… Opravdu nevím, proč hostitelka trvá na mém pozvání sem. Prý obdivuje moji statečnost, sílu, s jakou jsem se vzepřel zlému osudu. Obdivuje, jak jsem dokázal od základu změnit svůj život. Obdivuje mou obětavost pro druhé. Obdivuje to, že jsem nezanevřel na svět, který kdysi zanevřel na mě. Obdivuje můj soucit: to, jak jsem zachránil člověka pod vozem i prodejnou Fantinu, jak jsem dokázal dát lásku Cosettě, cizímu děcku, obdivuje velkorysost, s jakou jsem se zachoval k úhlavnímu nepříteli Javertovi i tomu mladíčkovi Mariusovi. Ale popravdě, to by přece udělal každý, nebo ne? Vždyť i ta ubohá Eponina… Ubohá? Já, Eponina? Ne, to si nemyslím… Vždyť kdo položí život za milovaného člověka, není ubohý. Vím, v dětství jsem byla pyšná, rozmazlená holka, která pohrdala prosťoučkou Cosettou… Jenže osud mě naučil. Vyrůstala jsem ve špíně a sama se občas umazala. Ale kdyby ne, nepřežila bych v té pařížské stoce, kde žije nejbídnější chudina. Můj život byl bojem o přežití. Nemít peníze, přesto chtít jíst, nedát se chytit, vidět dennodenně zločiny, ke kterým ponouká zoufalá chudoba… Pak jsem potkala Jeho. Student, který ve mně viděl víc než špinavou žebrotu. Viděl ve mně člověka, mladou zasněnou dívku. A měl mě rád, jenže jinak, než já jeho. Zamilovala jsem se. On se však zakoukal do té, jíž jsem dříve opovrhovala. Ztratila jsem naději, že mě bude milovat. Bolest ze všech nejhorší protknula mi srdce. Přesto jsem překonala sama sebe a nestála jejich lásce v cestě. Ba co víc: přes svou bolest jsem jejich lásku chránila… žila jsem ve stoce zla, možná si umazala tělo, ale ne srdce. To zůstalo čisté a plné lásky. Možná proto mě má hostitelka tak obdivuje, nazývá mě nejmilejší postavou a dokonce mě pozvala sem… Mě, prostou, chudou, nevzdělanou holku z ulice.

Nimitz, vloženo 21:56:45  03. 10. 2007

Nimitz, vloženo 21:43:52  03. 10. 2007

James Tiptree, Jr. 14.8.1915 - 19.5.1987 - podle mého osobního názoru nejlepší autorka science fiction povídek Alice Bradley se narodila do rodiny spisovatelky a právníka, který se ale živil spíše jako cestovatel průzkumník. S nimi strávila malá Alice většinu svého dětství na cestách, zejména po Africe, Indii a jihovýchodní Asii. Později si začala budovat kariéru jako profesionální kreslířka. V roce 1934 se vdala za kritika umění, ale po sedmi letech se s ním rozvedla. V roce 1942 se dobrovolně přihlásila do armády. Tehdy to ale samozřejmě nešlo přímo a tak vstoupila do pomocných ženských sborů, a přes ty se dostala k fotorozvědce - interpretování leteckých snímků nepřítelských základen. A byla v tom tak dobrá, že válku končila v hodnosti majora. V této profesi si také ve svém nadřízeném našla svého druhého a doživotního partnera, Huntingtona Sheldona. Po válce oba demobilizovali, a pokoušeli se vést obchod. V roce 1952 však oba vstoupili do nově vznikající CIA. Dva roky pak pracovala jako její tajný agent na Dálném východě. V roce 1956 však z organizace vystoupila (manžel v ní zůstal) a začala na univerzitě studovat experimentální psychologii. Tento obor následně vyučovala jako odborná asistentka a v roce 1967 z něj získala doktorát. V roce 1968 začala psát své první povídky. Aby usnadnila jejich přijetí, tak si zvolila mužský pseudonym James Tiptree, Jr. (pomohl jí manžel a etiketa na sklenici džemu). Stala se uznávaným autorem, který se uměl dobře vžít do ženských postav, ale její skutečné jméno a pohlaví zůstalo po deset let utajeno. Za tu dobu jí vyšla spousta vynikajících povídek (a dva romány), třikrát získala cenu Nebula a dvakrát cenu Hugo (první uděluje sdružení autorů, druhou fanoušci a vyhlašuje se na Worldconu). U nás její povídky také vycházejí, loni dokonce i sborník povídek Teplé světy (vydalo nakl. Triton). V roce 1973 začala u některých svých děl používat pseudonym Racoona Sheldon, ale nikdo zatím nevěděl že je to zároveň James Tiptree, Jr. Celkem pod oběma pseudonymy vydala cca. sedmdesát povídek. V osmdesátých letech psala a publikovala nadále, ale její osobní život byl poznamenán tím, že stárnoucí manžel oslepnul a ochrnul, byl upoután na vozík. Alice několikrát před svými přáteli prohlásila, že pro ně má smysl jen důstojný život, a že jsou připraveni společně zemřit, protože ona by nedokázala žít bez svého manžela. 19. května 1987 spolu se svým 84 letým manželem ulehli do postele, a nejprve střelila do spánku jeho, poté obrátila zbraň proti sobě. Našli je jak leží ruku v ruce...

Nimitz, vloženo 20:50:34  03. 10. 2007
	chtěl jsem si dát opět tak týden či dva pauzu, než se dokopu k sepsání dalšího profilu a hlavně než někoho zajímavého vymyslím. Chtěl jsem aby to byla prozměnu zase nějaká žena, jenže to je v mém případě na přemýšlení horší. Nakonec jsem dostal vnuknutí, a možná to sepíšu ještě dnes. Docela šalamounské řešení. Dalším hostem bude tedy: James Tiptree, Jr.

Nimitz, vloženo 14:46:03  30. 09. 2007

Dominik Hašek Dominik se narodil v Pardubicích dne 29.1. 1965 jako Dominik Kaštánek, a takto se jmenoval až do svých deseti let, než jeho matka převzala jméno po druhém manželovi. Už jako šestiletý začal hrát hokej, a brzy ze vypracoval ve skvělého brankáře. K tomu mu pomohla i jeho impulzivní povaha - vrhal se do střel, pokoušel se i o nemožné zákroky, nic nevzdával. Už jako šestnáctiletý nastoupil v roce 1981 do branky prvoligového týmu Tesla Pardubice. A o dva roky později, v roce 1983 odchytal osmnáctiletý Hašek první reprezentační zápas za ČSSR (jako nejmladší brankář v naší historii). Další rok byl náhradníkem na MS, ale v roce 1985, ve kterém jsme získali titul mistrů světa dělal Králíkovi náhradníka Šindel, a Dominikovi tak mezi všemi úspěchy chybí zlatá z MS. Za tým Tesla Pardubice odchytal osm sezón (1981-1989) a získal s ním dva ligové tituly, přičemž čtyřikrát byl vyhlášen nejlepším brankářem ligy. Tím byl i v sezóně 1989-1990, kdy vojnoval v Dukle Jihlava. Poté už však přestoupil do nejlepší hokejové soutěž, do NHL. Draftoval ho slavný klub Chicago BlackHawks, za který začal pozvolna nastupovat. Tam se ale příliš neprosadil a klub ho vyměnil do týmu Buffalo Sabres. Tam zpočátku dělal náhradníka slavnému brankáři tmavé pleti Grantu Fuhrovi, který v průběhu první sezóny Haška do branky moc nepouštěl. Teprve když se Fuhr těžce zranil, tak mohl Hašek naplno prokázat své kvality. Důvodem proč zpočátku nehrál tolik zápasů bylo také to, že měl pro američany naprosto extravagantní způsob chytání, který se zpočátku v konzervativní severoamerické lize nikomu nelíbil. Tam totiž platilo pravidlo, že brankář musel všechny zákroky ustát na bruslích, a spadl jen když už se na nich neudržel. Zatímco Hašek předváděl v brance akrobatické zákroky, lehal si na led, vyhazoval nohy i ruce do vzduchu, útočníky na to nezvyklé přiváděl ke vzteku, protože ho bylo strašně těžké překonat. Dokoce vyjížděl často úplně pryč z brankoviště, vrhal se útočníkům pod nohy. Jedinou jeho slabinou byla zpočátku rozehrávka, občas přihrál útočícímu protivníkovi. Od sezóny 1993-94 se stal respektovaným brankářem, který mnoha útočníkům naháněl hrůzu. I někteří ostřílení mazáci přiznávali, že před Haškem často nevědí jak zakončit akci. Za tuto sezónu získal svoji první Vezina Trophy, cenu pro nejlepšího brankáře ligy, kterou v hlasování určují generální manažeři klubů. Za svoji kariéru těchto cen doposud získal šest. Podprůměrný tým Buffala dokonce dovedl do finále Stanley Cupu, kde však nestačili na Dallas. Mezitím v letech 1997 a 1998 získal dvě nejcennější ocenění - Hart Trophy pro nejužitečnějšího hráče celé ligy (volí akreditovaní novináři) a Lester B. Pearson Trophy (udělují sami hráči). V roce 1998 reprezentoval český národní tým na olympiádě v Naganu a výrazně přispěl k zisku zlaté medaile. V roce 2001 přestoupil do týmu Detroit Red Wings, se kterým ihned zístal Stanley Cup. V jeho kariéře se mu nevyhýbala ani zranění, zejména třísel. Kvůli nim musel vynechat polovinu sezóny 1999-2000 a téměř celou sezonu 2003-2004. V té měl pobírat plat 6 miliónů dolarů, ale teprve nedávno se generální manager Detroitu prořekl, že za ním tenkrát Hašek přišel a dobrovolně se vzdal poloviny platu. Hašek také už několikrát vyhlásil konec své aktivní kariéry, ale chuť k hokeji a jeho stálá dobrá forma se ho i nadále drží. Dominik Hašek také není žádný svatoušek. Může za to jeho prudká povaha, pokud ho někdo nebo něco rozčílí, tak se nekontroluje. V Buffalu měl rozepře s trenérem, mimo led napadl sportovního novináře, také byl zatčen za jízdu v opilosti. Občas má zkrat i na ledě, v době výluky NHL pak zákeřně napadl protihráče v in-line hokeji. Na druhou stranu ale už spoustu let podporuje různé charitativní organizace, a v Buffalu založil svoji vlastní. Jmenuje se "Hasek's Heroes" a poskytuje malým klukům z nemajetných rodin hokejovou výstroj a možnost tréninku. Kromě pravidelných každoročních částek na činnost vložil do jejího vzniku celý milion dolarů. Haškovi je nyní 42 let, ale příští týden naskočí opět do kolotoče další sezóny zápasů NHL...

Kroc, vloženo 10:31:48  17. 09. 2007
	Ty dámy z lehce před a válečných let měly takový šarm a kouzlo...to je až neuvěřitelný.

Eržika, vloženo 15:49:21  16. 09. 2007
	Eržikovskými slovy: to je moc krásná frajerka :-))

Nimitz, vloženo 15:15:06  16. 09. 2007

Pomalu se probouzím z letní letargie a dnes jsem se dokonce dokopal k sepsání alespoň jednoho stručného profilu... Vera Lynn britský symbol 2. světové války Pokud se zeptáte kohokoliv, kdo prožil 2. světovou válku ve Velké Británii na co si z té doby nejvíce vzpomíná, tak vám bezesporu mezi první věcmi řekne jméno zpěvačky Very Lynn. Narodila se v roce 1917 jako Vera Margaret Welch, ale brzy přijala příjmení po své babičce. Zpívat začala jako sedmiletá, a v osmnácti (roku 1935) měla první vystoupení v rádiu. Už o rok později jí vyšel první singl. V roce 1939 se vdala za známého klarinetistu a saxofonistu Harryho Lewise. Začala však druhá světová válka, a Vera v roce 1940 dostala možnost mít vlastní rozhlasový pořad, který pojmenovala "Sincerly Yours". V tomto pořadu předávala zprávy britským vojákům bojujícím na všech frontách, povzbuzovala jejich morálku a prokládala to písněmi. Mezitím hojně navštěvovala vojenské nemocnice, a také porodnice kde dělala rozhovory s novopečenými matkami. Odletěla dokonce do Barmy, kde koncertovala pro zde bojující vojáky. Získala si od britského národa přezdívku the 'Forces Sweetheart'. V roce 1942 nahrála pro film nostalgickou píseň We'll Meet Again, ve které všem slibuje, že se opět setkají. Tato píseň sice vznikla už v roce 1939, ale teprve se stejnojmenným filmem se z ní stal hit, nejznámější britský song z druhé svétové války. Tato píseň se později stala součástí mnoha filmů a dokumentů o této válce. Ve stejném roce nazpívala také svůj druhý velký hit - The White Cliffs of Dover. V letech 1942 - 1944 také učinkovala ve třech filmech. Po válce ještě působila jako aktivní zpěvačka, ale postupně vystupování omezovala, a své síly začala věnovavat různým organizacím starajícím se o veterány, výzkumem rakoviny a dalším. Získala dvě význačná britská ocenění . V roce 1995, při příležitosti padesátého výročí od konce druhé světové války zpívala před Buckinghamským palácem. Bylo jí 78 let a bylo to její poslední veřejné vystoupení. Stalé však žije, v březnu jí bylo 90 let. Text písně We'll Meet Again: We'll meet again, Don't know where, Don't know when, But I know We'll meet again Some sunny day. Keep smiling through Just like you Always do Till the blue skies Drive the dark clouds Far away. So will you please Say hello To the folks That I know Tell them, I won't be long. They'll be happy to know That as you saw me go I was singing this song.

Aes Sedai, vloženo 09:38:11  24. 07. 2007
	Dá se říci, že jak byla děvčica šikovná, tak při výběru následovníka už tak šikovnou ruku neměla...

Meridion, vloženo 09:02:49  24. 07. 2007

Když jsme v souvislosti s Eleonorou Akvitánskou hledali další politicky významné ženy středověku, hodím sem shrnutí o Markétě Dánské. Pro uvědomění si její výjimečnosti zahrnuje i stručné povídání o jejích předchůdcích a nástupci. Markéta I. (1353-1412) byla dcera Valdemara IV. Dánského a jeho ženy Helvigy. Jako 10-letá byla provdána za dědice norského trůnu Haakona (později krále Haakona VI.) syna norského a švédského krále Magnuse Ericssona. Magnus byl velice neoblíbený v obou zemích. Zatímco norská šlechta přiměla krále, aby ještě za svého života jmenoval svého syna Haakona spolukrálem (a po jeho plnoletsti mu zcela předal vládu, jesrli jsem dobře pochopila), švédská šlechta se obrátila zcela proti Magnusovi a prohlásila králem Alberta Meklenburského, kterž v bitvě u Enkörpingu (1365) Magnuse zajal. Haakonovi se podařilo vyjednat otcovo propuštění a starý král pak dožil pod vládou svého syna v Norsku. Až do smrti se však on a po něm i Haakon titulovali švédskými králi. Vzhledem k tomu, že ani Albert neměl plnou švédskou podporu, bylo švédské území de facto rozděleno. Mezitím v r. 1375 zemřel Valdemar IV. a Markéta obhájila nároky svého syna proti nárokům syna své starší sestry a vládla za něj jako regentka. Když v r. 1380 zeměřel i Haakon, Markéta se ujala jménem svého nezletilého syna, Olafa III. Dánského, IV. Norského vlády v obou zemích. V r. 1387 Olaf zemřel ve věku 17 let. Markéta v té době už prokázala své politické schopnosti, když získala Šlesvicko, jablko sváru mezi dánskými králi a holštýnskými hrabaty, a tak zůstala s podporou šlechty u vlády nadále. V r. 1388 se na ni obrátili i Švédové, a i když ji nepřijali za královnu, sklonili se před její vládou a slíbili přijmout panovníka, kterého jim Markéta vybere. Albertovi Meklenburskému se to pochopitelně nelíbilo, ale v r. 1389 byl v bitvě u Aasle poražen a zajat. (Situace se obrátila.) Markéta se stala vládkyní téměř celého Švédska s výjimkou Stockholmu, bašty německých obchodníků podporujících Alberta. V r. 1395 se hansovním městům podařilo vyjednat Albertova propuštění s tím, že do tří let buďto zaplatí 60 000 marek nebo vydá Stockholm. (Došlo k druhé variantě.) Za svého nástupce Markéta vybrala svého prasynovce Erika Pomořanského (1382-1459, králem 1396-1439), krterému kolovala v žilách krev Valdemara IV. Dánského, Magnuse I. Švédského a Haakona V. Norského. V r. 1396 byl Erik v Kalmaru korunován králem všech tří království, ale skutečnou vládkyní zůstala Markéta až do své smrti v r. 1412. Spojení tří skandinávským zemí pod vládou jediného panovníka (tzv. Kalmarská unie), o které se Markéta zasloužila, vydrželo až do r. 1523, kdy se švédského trůnu zmocnil Gustav Vasa. Markéta se vyhýbala zahraničním konfliktům a místo toho úspěšně upevňovala královskou moc uvnitř státu. Erik Pomořanský ztratil vše, co vybudovala. V novém konfliktu s hoštýnskými hrabaty zvolil narozdíl od Markéty místo diplomatické cesty válku a po dlouhých bojích přišel nejen o Šlesvicko, ale i o část Jutského poloostrova. Zatímco Markéta se při jednání s hansovními městy kvůli Albertu Meklenburskému dohodla a ponechala jim jejich obchodní výhody, Erik se snažil jejich moc oslabit a vybudovat z Dánska námořní velmoc, což vedlo k další válce s Hansou. Když se proti němu obrátila švédská i dánská šlechta podporující Kryštofa Bavorského, utekl na Gotland. Přestože jeho soupeř zemřel v r. 1448, Erik se nepokusil o znovuzískání moci. Naopak, Kryštofovu nástupci a svému příbuznému Kristiánovi I. předal i Gotland a poslední roky života dožil v Pomořanech.

Nimitz, vloženo 22:14:43  23. 07. 2007

Tady to opět umírá, a přiznám se že za to můžu i já. Mám čas na psaní, mám seznam hned několika osobností které chci zpracovat, ale nemám chuť a energii na psaní.... Třeba se mi poštěstí o dovolené, ale nic předem neslibuji. Zatím sem vložím odkaz na životopis jednoho z byzantských císařů, což by mohlo zaujmout zejména Silmarien. Basil (Basileios) II. Bulharobijec – byzanský cisár v rokoch 976-1025

Dara, vloženo 14:47:22  13. 07. 2007
	já se na jeho knížky pořád chytsám. Jen znám něco málo co nám na střední četla učitelka fyziky, dost mě to zaujalo

Isanan, vloženo 20:34:53  12. 07. 2007
	Dara, jé Feynmana miluju, jeho "To snad nemyslíte vážně, pane Feynmane" jsem četla několikrát, jeho neotřelý přístup k řešení problémů, mi je hrozně blízký.

Elaine, vloženo 16:13:50  28. 06. 2007
	Něco k tématu Milady Horákové....Snad to nebude vadit.. http://www.tyden.cz/tema/vrazda-milady-horakove-dodnes-neuzavreny-pripad_14652.html

Dara, vloženo 10:24:52  26. 06. 2007
	Aha, tak to je mi pak jasné. (i když pořád si myslím, že takoví politici by to byli dřív nebo později stejně..a všichni...asi nám moc nevěřím :-/)

Zpět