 |
(KNĚŽNA) VÉVODKYNĚ KATEŘINA BEDŘIŠKA VILEMÍNA BENIGNA ZAHÁŇSKÁ
(paní kněžna z Babičky)
Takto na ní vzpomínají Lucie a Petra Lukačovičovy:
Dostáváme se na přelom 18. a 19. století. Byla to doba mocných a silných mužů, ale to by ženy nesměly mít dar umět být zápornými hrdinkami, aby se i za těchto ztížených podmínek neprosadily.
Příkladem tentokrát budiž vévodkyně Kateřina Vilemína Zaháňská. Poslyšme, co o ní napsal Clemens Bruehl na základě svědectví jejích současníků:
„Vilemína… krásná tělem i duchem, pyšná a plná důstojnosti, okouzlující laskavostí, s drobnými ženskými slabůstkami, trochu trpitelská, trochu náladová a svévolně nedochvilná – což půvab mnohých žen ještě zvyšuje. Je bohatá a nezávislá… plná zkušeností, veskrze politická… S rozumem čirým jako sklo, s duchem břitkým jako ocel.“ Co dodat.
Vilemína byla svobodomyslná, v soukromí střídmá, na veřejnosti okázalá. Často na sebe nechávala druhé čekat, její účast kdekoliv nebyla nikdy jistá, ale když už vévodkyně přišla, dokázala být natolik okouzlující, že jí všechno prošlo.
Svou úlohu v jejím životě sehrálo – v literatuře i filmu velmi oblíbené – těžké dětství. Byla nejstarší ze čtyř dcer Petra Birona (Bürona), vévody Kuronského, který však byl donucen své panství opustit a Kuronsko se stalo součástí Ruska. Manželství Vilemíniných rodičů se rozpadlo vinou matky. Všechny čtyři dívenky přebývaly po nějaký čas s otcem na zaháňském zámku. Po smrti vévody roku 1800 se o hezké a chytré sestry opět začala starat jejich matka – tedy, ve skutečnosti se starala především o sebe a různé svoje milence. Jedním z nich byl švédský generál Gustav Armfelt, který pečoval o vévodkyniny dcery, když ona byla na cestách. Ač byl Armfelt o čtyřiadvacet let starší než Vilemína a zpočátku jí byl otcem a moudrým učitelem, vyvinul se mezi nimi vášnivý vztah. Oba věděli, že si zahrávají s ohněm – nemluvě o tom, že Armfelt měl ve Švédsku ženu a čtyři syny. Na základě vzájemné dohody a spolupráce obou milenců se podařilo zařídit Vilemínin sňatek s francouzským šlechticem Louisem Rohanem- Guémenée. Svatba se konala právě včas, aby nevyšlo najevo, že Vilemína čeká s Armfeltem dítě.
Svou první a jedinou dceru porodila tajně v Hamburku. Holčička dostala jméno Gustava a byla svěřena do péče ženě Armfeltova bratrance. Vilemína se svého dítěte vzdala, aby je už nikdy nespatřila.
Armfelt byl švédským dvorem vyslán do Vídně a s tím zmizel z Vilemínina života. Svému dobrému příteli o ní v dopise napsal:
„Má některé velké a ušlechtilé ctnosti, ale vedle toho i nectnosti, které jsem sám dobře poznal. Avšak je to ještě dítě a jako takové pro mne znamenala vždy více než milenku. Nejsem tak slepý, abych neviděl velký věkový rozdíl mezi námi, nebo to, že mladší muž může spíš uspokojit potřeby její duše než já, starý a plný zármutku.“ (No, já bych možná ani nemluvila o potřebách duše.)
Mladinká vévodkyně se brzy rozvedla, aby se vzápětí znovu vdala za ruského knížete. S nímž se o rok později stejně lehce zase rozvedla.
Později se usadila ve Vídni, kde se u ní scházelo mnoho vznešených hostí. Na jaře roku 1810 onemocněl kníže Alfred Windischgraetz – a ze zápalu plic se zotavoval na ratibořickém panství u půvabné Vilemíny. I tento vztah byl bouřlivý a kolísavý a neměl mít dlouhé trvání.
Když vládci Ruska, Pruska a Rakouska jednali o možném spojenectví proti Napoleonovi, nejedno důležité politické setkání se odehrálo právě v Ratibořicích. Vilemína byla silně proti Napoleonovi, a tak vyjednávání mocných ochotně podporovala. Na zámek se začaly sjíždět nejrůznější významné osobnosti. Například ruský car Alexandr, ale i Klemens Metternich, jehož oslnila důvtipnost, bystrost, jasnozřivost a skvělý odhad politické situace, které byly vlastní vévodkyni Kateřině Zaháňské. Metternich se do půvabné hostitelky šíleně zamiloval. Ona si však dávala na čas, odmítala a kličkovala, na rozdíl od ostatních žen, které hned padaly charismatickému rakouskému kancléři do náruče – a do postele (jemu samotnému samozřejmě ani v nejmenším nevadilo, že má manželku a děti).
Měla-li být naděje na Napoleonovu porážku, bylo potřeba účasti doposud neutrálního Rakouska. A Vilemína držela v hrsti nejdůležitější figuru rozehrané šachové partie – Metternicha. Vzhledem ke svým protinapoleonským názorům, prosbám a slibům ze všech stran a nemalým výhodám, které mohla získat, se vévodkyně příliš nerozpakovala svůj vliv využít. Když kancléř podepisoval vyhlášení války Francii, učinil tak perem, které mu podala Vilemína.
Díky ní Rakousko vstoupilo do války a v krvavé řeži u Lipska, v Bitvě národů, byl „ten netvor“ Napoleon poražen.
Taková byla krásná záporačka klasicismu, žena, která porazila Napoleona – přes postel.
***
Tolik sestry Lukačovičovy. Na této stránce jsem našel jednu z pošahaných teorií o příbuznosti Kateřiny Zaháňské, Kateřiny Veliké a Boženy Němcové. Čtěte poslední odstavec.
Kontrolní otázky:
1. Kde je Kuronsko? Jaký je jeho německý a současný název?
2. Kde je Zaháň? Jaký je její současný název?
3. Jak souvisí paní kněžna s Pomologickým ústavem, který býval v pražské Troji v usedlosti Popelářka? |