 |
Obávám se, že musím příběh o hodném dědečkovi Svobodovi poněkud zproblematizovat.
Ludvík Svoboda byl ministrem obrany od dubna 1945 (košická vláda) do dubna 1950. Nakolik je realisticky udržitelné tvrzení, že byl do listopadu 1948 vojákem-netraníkem? Mějme na zřeteli na dobový kontext a ústavní i mimoústavní způsoby, jimiž si komunisté v době omezené svobody mezi koncem války a převratem v únoru 1948 zajišťovali kontrolu či vliv nejen na státní správu a úřady, ale i veřejný život. Objektivní fakt je, že armáda byla nejdříve neutralizována a pak brutálně zbolševizována. Generál Svoboda - oficiálně- vstoupil do strany v závěru roku 48, z funkce byl vyhozen od půldruhého roku později. Stál tedy v čele resortu a byl členem strany v době, kdy československá armáda aktivně a nelístostně vymetla ze svých řad značnou část své válkou prověřené a vycvičené velitelské generace: vězení, popravy, exil nebo politická perzekuce stíhaly veterány ze západu, ovšem i z východu. Koneckonců i minulost španělského interbrigadisty bývala přitěžující okolností.
To, že perzekuční mašinerie Svobodu pomlela též, ho nezbavuje určité odpovědnosti - mimochodem přísně vzato vyvázl ve srovnání poměrně lehce... byl šikanován a stíhán a zatlačen do ústraní, nicméně celých dvacet let do roku 1968 byl, třebaže řadovým, poslanecem Národního shromáždění.
Druhý problém se týká roku 1968. Ano, Ludvíku Svobodovi je nutné přiznat vliv na to, jak okupace začala a probíhala. Má velký podíl na tom, že okupační moc nemohla rychle ustanovit sbor primitivních kolaborantských loutek zvaný dělnicko-rolnická vláda (v niž měli zasedat mj. Indra, Bilak, Kolder a jim podobní) a zřejmě napomohl rychlému návratu unesených politiků.
Nicméně už tady se začíná jasný obrázek opět kalit. Návratu z Moskvy přecházel podpis takzvaných moskevských protokolů - zpětně legalizujících vstup armád a vlastně započínající zpočátku plíživou demontáž obrodného procesu a nastolování normalizace. Jak víme, protokol odmítl podepsat jediný muž - František Kriegel. On, spolu s poslancem Františkem Vodlsloněm a poslankyněmi Sekaninovou-Čakrtovou a Fukovou, hlasoval v říjnu také proti smlouvě o dočasném (bližší lhůtou ovšem nevymezeném) "pobytu" okupačních vojsk v zemi. Říká se, že Svobodův nijak vynikají předchůdce Antotnín Novotný později tvrdíval "Ať jsem byl jakej jsem byl, Rusy jsem tady neměl".
Ludvík Svoboda nebyl ve svém aktivním podílu na likvidaci a pohřbívání pokusu o reformu v osmašedesátém sám. Vydržel ovšem ve funkci patrně nejdéle. Premiéra Černíka, prvního tajemníka Dubčeka, předesedu NS Smrkovského a další funkcionáře a osobnosti svrhla nastupující generace ničemů ještě dřív.
Svobodu nechal zbavit funkce nový vládce země -někdejší stoupenec reforem- Gustáv Husák, až po pěti letech od pádu pražského jara. Jako hlava státu nicméně předsedal úplnému potlačení pokusů o změny i nestvůrně rozsáhlým čistkám. Mimochodem v této souvislosti stojí za drobnou zmínku, že hlavou mašinerie prověrek nebyl nikdo jiný než Milouš Jakeš - jak vidno nebyl to vždy jen ten bambula co neuměl dát dohromady dvě věty.
Ludvík Svoboda coby president republiky je proto osobou velmi rozpornou a patrně je o něm nutné rozvažovat do jisté míry podobě jako o nešťastném Emilu Háchovi. Pokud chceme a máme důvody mít pochopení pro Háchu, měli bychom chít a mít důvody vnímat osobnost Ludvíka Svobody v její rozpornosti.
Pokud mu jeho krajané v Kroměříži chtějí postavit pomník je to věc lidí v Kroměříži, zda spojení významého československého velitele v druhé světové válce a komunistického prominenta s nádechem reformátora považují za hodné takového zvěčnění. Zjevně k městu a tamnímu kraji vazbu má. Místní iniciativy takového typu nemá valný smysl komentovat zdálky.
Naštěstí nemají podobné nápady jako jacísi fanoušci presidenta Beneše, kteří se zejména ve významnějších pohraničních městech snaží podněcovat radnice, aby po tom nešťastníkovi pojmenovávali parky a podobbná veřejná prostranství a vztyčovali tam jeho sochy. Podnětům pokud vím naštěstí schází požadavek, který by učinil celou maškarádu plně srozumitelnou. Totiž aby státník v bronzu stál čelem k Rakousku (či Německu) a s čelem chmurně mračným v gestu věčné výstrahy a zápovědi k hranici ukazoval v pravici sevřený svazek Dekretů. Takové politické troušení soch v rámci určité politické agendy je myslím mnohem kontroverznější než vztyčení sochy prakticky místnímu rozporuplnému vojákovi a politikovi. |