 |
Ludvík Svoboda
(25.11. 1895 - 20.9. 1979)
Stručný životopis v datech
Podrobný životopis (napsaný jeho dcerou Zoe, bez politického zabarvení - DOPORUČUJI)
Pro ty kteří nemají čas to číst je zde mé stručné shrnutí:
Ludvík Svoboda se narodil v malé vesničce na Vysočině, v selské rodině s vlastním hospodářstvím jako třetí syn. Zemědělství ho bavilo, a tak jej také studoval, měl v plánu se stát agronomem. Začala však světová válka, a tak byl Ludvík spolu se svým starším bratrem Josefem )dědicem gruntu) povolán do Rakouskouherské armády, a v roce 1915, sotva tři měsíce co byl jeho pluk povolán na frontu se mu s dalšími vojáky podařilo přejít do ruského zajetí. Jeho bratr , který sloužil jinde však válku nepřežil, byl umučen v Srbsku za neuposlechnutí rozkazu.
V Rusku byl nejprve v zajateckém táboře, ale záhy se přihlásil jako dobrovolník do tehdy vznikajících legií. S nimi se zůčastnil mnoha bojů, jako velitel čety byl dvakrát vyznamenán medailí za statečnost. Potom, co Rusko přestalo válčit se naše jednotky začaly přesouvat do Vladivostoku, přičemž ale musely prakticky dobít a ovládnout Transsibiřskou magistrálu, v mnoha bojích proti Rudé armádě. Později, ve druhé světové před sověty nijak neskrýval, že byl jako velitel zodpovědný za zabití velkého počtu bolševiků.
Po návratu z války (až v roce 1920) opustil armádu a ujal se gruntu, byl však brzy znovu mobilizován v hodnosti kapitána a přiřazen k posádce v Kroměříži, kde se také seznámil se svojí ženou. S tou měl brzy syna Miroslava a dceru Zoe.
V roce 1923 byl přeřazen na Zakarpatskou Ukrajinu do Užhorodu, kde strávil celých 8 let, postupoval v hodnostech a naučil se výborně maďarsky. To se mu vyplatilo po návratu zpět, kdy byl jmenován profesorem maďarštiny na vojenské akademii v Hranicích. Učitelstvím strávil další tři roky, poté byl opět převelen do Kroměříže a tam působil v hodnosti podplukovníka do roku 1938.
Po Mnichově odešel na vlastní žádost k pohraniční jednotce, ale po obsazení němci byl penzionován. Okamžitě se pustil do odbojové činnosti, ale jakožto bývalý voják byl příliš podezdřelý, proto se rozhodl odejít do Polska a připojit se k tamním československým jednotkám. Rodinu bohužel musel nechat doma.
Po přepadení Polska německými vojsky jeho jednotka bojovala na frontě, ale když byla situace vážná, tak se rozhodli přejít raději do sovětského zajetí, kde jim nehrozila okamžitá poprava ale jen internace. Spolu s dalšími, a se svolením londýnské exilové vlády začal připravovat půdu pro vznik československých jednotek, ale umožněno to bylo teprve po napadení SSSR německem.
Protože situace na frontě byla kritická, umožnili sověti aby do československých jednotek vstoupili i lidé české národnosti věznění v gulazích, a také bývalí občané Podkarpatské Rusi (která v tu dobu už patřila Maďarsku). Jednotka sestavovaná v Sokolově utěšeně rostla, pilně cvičila, dostala kvalitní výzbroj a anglické uniformy. To bylo v roce 1942, ale až příští rok se konečně dostala do bojového nasazení. Postupně prošla náročnými boji, zejména při pechodu Karpat na Slovensko, bojovou činnost ukončila na Moravě.
Jednotka se zvětšovala až na velikost armádního sboru, Ludvík Svoboda se postupně vypracoval až na post nejvyššího velitele.
Mezitím byl však už v roce 1942 za spolupráci s parašutisty zatčen, odsouzen a popraven jeho syn Miroslav, manželka s dcerou unikly a díky pomoci lidí se do konce války skrývaly.
-
Po válce byl Ludvík Svoboda jmenován velitelem naší armády. V roce 1948 však po komunistickém puči nad ní přestal mít kontrolu, a ikdyž vstoupil do KSČ aby nebyl tak bezmocný, tak se ho rychle zbavili. Začal tedy se svojí manželkou v rodné vesnici pomáhat s budováním JZD, tak aby co nejméně poškodil bývalé vlastníky půdy (což byl vlastně i on sám a jeho příbuzní).
V roce 1952 však byl zatčen, vyslýchán STB, a byl proti němu připravován proces kde by byl obviněn z plánování vojenského převratu. Obvinění naštěstí zabránili jeho přátelé v SSSR, a tak se Svoboda mohl vráti na vesnici, kde ho přijali zpět do JZD, odkud ho také vyhodili.
Když v roce 1954 přijel na státní návštěvu Nikita Chrusčov, tak se ptal po svém příteli, a komunistické vedení ani nevědělo kde se nachází. Tato návštěva však způsobila, že Antonín Zápotocký chtěl dát Svobodovi nějakou vysokou funkci, ten mu to však odmítl. Nakonec se stal náčelníkem Vojenské akademie. V roce 1958 však odešel do důchodu.
Na jaře 1968 byl svazem bojovníků proti fašismu navržen na prezidenta a následně do funkce zvolen. Podporoval reformní socialismus. Po 21. srpnu se mu podařilo vyjednat propuštění v SSSR vězněných politiků kolem Dubčeka a snažil se i o co nejrychlejší stažení okupačních vojsk. V roce 1973 byl zvolen prezidentem podruhé, ale záhy onemocněl a chtěl se své funkce vzdát, což ale neumožňovala ústava, podařilo se to teprve v roce 1975 po přijetí patřičného zákona. Ludvík Svoboda zemřel 20.9. 1979. |