03:54:16
08. 07. 2025

Místnost
Křeslo pro hosta

NÁSLEDUJÍCÍHO HOSTA VYBÍRÁ VŽDY HOST AKTUÁLNÍ. BEZ VÝJIMEK!

Místnost má od 16:50:20  24. 06. 2003 pronajatou Lampar. Spolusprávce: Nimitz. Klair. Teo.

Pokud se chcete zapojit do diskuze, musíte se do Taverny nejdříve zaregistrovat nebo přihlásit



« ««   182   »» »

Nimitz, vloženo 08:17:40  01. 05. 2007

Nechám hádat ještě pár lidí, tři je málo

Tinne, vloženo 07:59:21  01. 05. 2007

Nimitz: F

Iwo Olorin, vloženo 00:09:55  01. 05. 2007

Phodle khlobůku shůdím, že... nevím :-)
Pokouším se hádat, fixlovat, googlit (v tomhle pořadí), ale k ničemu to nevede...
Nápovědu, prosííím :-)
ale kdybych musel typovat, tak za á

Bellatrix, vloženo 23:53:14  30. 04. 2007

Nimitz: tipuju za dé

Nimitz, vloženo 13:19:40  30. 04. 2007


Tady to opět umírá, takže sem hodím menší hádanku.
Kdo je na fotografii:
a) Alexandr, nástupce trůnu Romanovců
b) Bedřich II.
c) arcivévoda František Ferdinand
d) Karel Schwarzenberg
e) Václav Havel
f) Julius Fučík

Kroc, vloženo 13:12:20  20. 04. 2007

"divadelní proces" vyloženě
Tady ještě upřesnění: Podle § 29 trestního zákona č. 86 Sb. z 12. července 1950 byl trest smrti vykonáván oběšením a v době zvýšeného ohrožení státu zastřelením.Poprava se v první polovině padesátých let, kdy naprostou většinu popravených tvořili potenciální političtí protivníci komunistické moci, jichž se vládnoucí režim tímto způsobem zbavoval, vykonávala oběšením na oprátce, jež byla zavěšena na kladce připevněné na vztyčeném prkně. Tento způsob oběšení byl obzvláště krutý a nelidský. Odsouzený k smrti si při pověšení nestrhl vaz, nýbrž se pouze pověsil.Z ohledacích listů je zřejmé, že všichni lidé popravení na tomto zařízení zemřeli na „následky udušení“ Tak je formulována i příčina jejich úmrtí. Předsmrtná agónie odsouzených trvala osm až čtrnáct minut.

Silmarien, vloženo 13:56:11  15. 04. 2007

Adhil áno, Milada Horáková zomierala dlhšie. Aspoň tak som to čítala.

Adhil, vloženo 14:06:05  13. 04. 2007

Souhlasím s Nimitzem, myslím, že byla jednou z těch "nutných" obětí, aby režim ukázal, kam je schopen zajít. Nemluvě o tom, že mám dojem, že během procesu M.H. přiznala, že "připravovala spolu se západními centrálami protistátní puč." Samozřejmě jde o přiznání vynucené (vlastně vyloženě "vymlácené") i přesto ale provaz dostala. Mimochodem, je to trochu cynické, ale bojím se, že umírala velmi nepěkně - z toho co vím o praxi trestu smrti u nás se v 50. letech nepopravovalo oběšením ale pověšením - to znamená téměř dvacet minut agónie.

Nimitz, vloženo 10:28:05  13. 04. 2007

Já si myslím, že s trestem smrti pro ni se počítalo už od přípravy celého obvinění, takže žádné výpovědi jí nemohly ulehčit.

Agáve, vloženo 07:19:06  13. 04. 2007

Sakra, já nestíhám a minimálně ještě týden na tom budu stejně, ne-li hůř.
Zajímalo by mě, jestli by se MH zachránila, kdyby se přiznala a nebo zda-li si myslíte, že na ni byl připraven provaz tak nebo tak.

Lampar, vloženo 13:51:21  09. 04. 2007

Nikdo se nemá k úvodu k Miladě Horákové, i když jste se na ni tak těšili. Takže - místo úvodu:




Milada Horáková (1902 - 1950) - životopis
Vražda Dr. Milady Horákové – zločin komunismu
Milada Horáková (od Terezy Černé)
Milada Horáková na Na Wikipedii
Milada Horáková v datech
Milada Horáková v datech
Milada Horáková - rozsudek
Milada Horáková na valka.cz
Milada Horáková byla v USA oceněna medailí svobody
Milada Horáková - jedna z velkých obětí komunismu
Milada Horáková - hrob

Lampar, vloženo 15:37:50  04. 04. 2007

Tak, a pryč se svobodou, vlastně se Svobodou. Další na řadě je Milada Horáková. Má někdo zájem ji uvést?

Agáve, vloženo 17:56:53  02. 04. 2007

Nevím, ale za minulého režimu bylo spousta vtipů na různé představitele naší moci, strany a vlády. Ale jak vzpomínám, tak vzpomínám, tak na Svobodu si nepamatuji ani na jeden.

Nimitz, vloženo 14:33:39  01. 04. 2007

Po únorovém puči byl dosazen do velení gen. B. Reicin, který začal armádu bolševizovat a zbavovat se nepohodlných lidí. Právě proto Svoboda vstoupil do KSČ, aby získal na průběh věcí alespoň nějaký vliv, jenže byl naopak vypoklonkován.
-
V osmašedesátém a v tom období po něm byl pak loutkou, která neměla vliv na politiku KSČ (nebyl vůbec v jejím stranickém vedení). Lze mu tedy zazlívat jen to, že ze své funkce neodešel dobrovolně hned po vstupu vojsk, ale podle mně si myslel, že z té pozice může zmírnit spoustu křivd.

-
PS: jak se jmenoval tehdejší protikandidát na prezidenta - byl to Čestmír Císař?

Marcus m, vloženo 13:50:39  01. 04. 2007

Obávám se, že musím příběh o hodném dědečkovi Svobodovi poněkud zproblematizovat.

Ludvík Svoboda byl ministrem obrany od dubna 1945 (košická vláda) do dubna 1950. Nakolik je realisticky udržitelné tvrzení, že byl do listopadu 1948 vojákem-netraníkem? Mějme na zřeteli na dobový kontext a ústavní i mimoústavní způsoby, jimiž si komunisté v době omezené svobody mezi koncem války a převratem v únoru 1948 zajišťovali kontrolu či vliv nejen na státní správu a úřady, ale i veřejný život. Objektivní fakt je, že armáda byla nejdříve neutralizována a pak brutálně zbolševizována. Generál Svoboda - oficiálně- vstoupil do strany v závěru roku 48, z funkce byl vyhozen od půldruhého roku později. Stál tedy v čele resortu a byl členem strany v době, kdy československá armáda aktivně a nelístostně vymetla ze svých řad značnou část své válkou prověřené a vycvičené velitelské generace: vězení, popravy, exil nebo politická perzekuce stíhaly veterány ze západu, ovšem i z východu. Koneckonců i minulost španělského interbrigadisty bývala přitěžující okolností.

To, že perzekuční mašinerie Svobodu pomlela též, ho nezbavuje určité odpovědnosti - mimochodem přísně vzato vyvázl ve srovnání poměrně lehce... byl šikanován a stíhán a zatlačen do ústraní, nicméně celých dvacet let do roku 1968 byl, třebaže řadovým, poslanecem Národního shromáždění.


Druhý problém se týká roku 1968. Ano, Ludvíku Svobodovi je nutné přiznat vliv na to, jak okupace začala a probíhala. Má velký podíl na tom, že okupační moc nemohla rychle ustanovit sbor primitivních kolaborantských loutek zvaný dělnicko-rolnická vláda (v niž měli zasedat mj. Indra, Bilak, Kolder a jim podobní) a zřejmě napomohl rychlému návratu unesených politiků.

Nicméně už tady se začíná jasný obrázek opět kalit. Návratu z Moskvy přecházel podpis takzvaných moskevských protokolů - zpětně legalizujících vstup armád a vlastně započínající zpočátku plíživou demontáž obrodného procesu a nastolování normalizace. Jak víme, protokol odmítl podepsat jediný muž - František Kriegel. On, spolu s poslancem Františkem Vodlsloněm a poslankyněmi Sekaninovou-Čakrtovou a Fukovou, hlasoval v říjnu také proti smlouvě o dočasném (bližší lhůtou ovšem nevymezeném) "pobytu" okupačních vojsk v zemi. Říká se, že Svobodův nijak vynikají předchůdce Antotnín Novotný později tvrdíval "Ať jsem byl jakej jsem byl, Rusy jsem tady neměl".

Ludvík Svoboda nebyl ve svém aktivním podílu na likvidaci a pohřbívání pokusu o reformu v osmašedesátém sám. Vydržel ovšem ve funkci patrně nejdéle. Premiéra Černíka, prvního tajemníka Dubčeka, předesedu NS Smrkovského a další funkcionáře a osobnosti svrhla nastupující generace ničemů ještě dřív.

Svobodu nechal zbavit funkce nový vládce země -někdejší stoupenec reforem- Gustáv Husák, až po pěti letech od pádu pražského jara. Jako hlava státu nicméně předsedal úplnému potlačení pokusů o změny i nestvůrně rozsáhlým čistkám. Mimochodem v této souvislosti stojí za drobnou zmínku, že hlavou mašinerie prověrek nebyl nikdo jiný než Milouš Jakeš - jak vidno nebyl to vždy jen ten bambula co neuměl dát dohromady dvě věty.

Ludvík Svoboda coby president republiky je proto osobou velmi rozpornou a patrně je o něm nutné rozvažovat do jisté míry podobě jako o nešťastném Emilu Háchovi. Pokud chceme a máme důvody mít pochopení pro Háchu, měli bychom chít a mít důvody vnímat osobnost Ludvíka Svobody v její rozpornosti.

Pokud mu jeho krajané v Kroměříži chtějí postavit pomník je to věc lidí v Kroměříži, zda spojení významého československého velitele v druhé světové válce a komunistického prominenta s nádechem reformátora považují za hodné takového zvěčnění. Zjevně k městu a tamnímu kraji vazbu má. Místní iniciativy takového typu nemá valný smysl komentovat zdálky.

Naštěstí nemají podobné nápady jako jacísi fanoušci presidenta Beneše, kteří se zejména ve významnějších pohraničních městech snaží podněcovat radnice, aby po tom nešťastníkovi pojmenovávali parky a podobbná veřejná prostranství a vztyčovali tam jeho sochy. Podnětům pokud vím naštěstí schází požadavek, který by učinil celou maškarádu plně srozumitelnou. Totiž aby státník v bronzu stál čelem k Rakousku (či Německu) a s čelem chmurně mračným v gestu věčné výstrahy a zápovědi k hranici ukazoval v pravici sevřený svazek Dekretů. Takové politické troušení soch v rámci určité politické agendy je myslím mnohem kontroverznější než vztyčení sochy prakticky místnímu rozporuplnému vojákovi a politikovi.

Nimitz, vloženo 21:58:46  31. 03. 2007

Pro některé lidi vše, co bylo v letech 1948-1989 zaslouží opovržení. Většinou to jsou ti, kteří proti režimu nijak nebojovali...
-
Svoboda si pomník zaslouží. Nevím o ničem, co by udělal špatného.

Aes Sedai, vloženo 20:33:07  31. 03. 2007

Hmm.. to jsem netušila, že měl tak bohatý život! Je pohřbený v Kroměříži.
Někdo přišel s nápadem postavit mu pomník. A vedou se kolem toho hlasité spory. Má právo na pomník,nebo ne?
Jedni připomínají jeho zásluhy, které nelze přehlédnout, druzí poukazují na dobu prezidentování a komunismus.

Nimitz, vloženo 10:44:29  31. 03. 2007

Snad jsem na nic důležitého nezapoměl.
O Svobodově vztahu s KSČ pak můžeme rozpoutat debatu.

Nimitz, vloženo 10:43:09  31. 03. 2007

Ludvík Svoboda
(25.11. 1895 - 20.9. 1979)

Stručný životopis v datech
Podrobný životopis (napsaný jeho dcerou Zoe, bez politického zabarvení - DOPORUČUJI)

Pro ty kteří nemají čas to číst je zde mé stručné shrnutí:
Ludvík Svoboda se narodil v malé vesničce na Vysočině, v selské rodině s vlastním hospodářstvím jako třetí syn. Zemědělství ho bavilo, a tak jej také studoval, měl v plánu se stát agronomem. Začala však světová válka, a tak byl Ludvík spolu se svým starším bratrem Josefem )dědicem gruntu) povolán do Rakouskouherské armády, a v roce 1915, sotva tři měsíce co byl jeho pluk povolán na frontu se mu s dalšími vojáky podařilo přejít do ruského zajetí. Jeho bratr , který sloužil jinde však válku nepřežil, byl umučen v Srbsku za neuposlechnutí rozkazu.
V Rusku byl nejprve v zajateckém táboře, ale záhy se přihlásil jako dobrovolník do tehdy vznikajících legií. S nimi se zůčastnil mnoha bojů, jako velitel čety byl dvakrát vyznamenán medailí za statečnost. Potom, co Rusko přestalo válčit se naše jednotky začaly přesouvat do Vladivostoku, přičemž ale musely prakticky dobít a ovládnout Transsibiřskou magistrálu, v mnoha bojích proti Rudé armádě. Později, ve druhé světové před sověty nijak neskrýval, že byl jako velitel zodpovědný za zabití velkého počtu bolševiků.
Po návratu z války (až v roce 1920) opustil armádu a ujal se gruntu, byl však brzy znovu mobilizován v hodnosti kapitána a přiřazen k posádce v Kroměříži, kde se také seznámil se svojí ženou. S tou měl brzy syna Miroslava a dceru Zoe.
V roce 1923 byl přeřazen na Zakarpatskou Ukrajinu do Užhorodu, kde strávil celých 8 let, postupoval v hodnostech a naučil se výborně maďarsky. To se mu vyplatilo po návratu zpět, kdy byl jmenován profesorem maďarštiny na vojenské akademii v Hranicích. Učitelstvím strávil další tři roky, poté byl opět převelen do Kroměříže a tam působil v hodnosti podplukovníka do roku 1938.
Po Mnichově odešel na vlastní žádost k pohraniční jednotce, ale po obsazení němci byl penzionován. Okamžitě se pustil do odbojové činnosti, ale jakožto bývalý voják byl příliš podezdřelý, proto se rozhodl odejít do Polska a připojit se k tamním československým jednotkám. Rodinu bohužel musel nechat doma.
Po přepadení Polska německými vojsky jeho jednotka bojovala na frontě, ale když byla situace vážná, tak se rozhodli přejít raději do sovětského zajetí, kde jim nehrozila okamžitá poprava ale jen internace. Spolu s dalšími, a se svolením londýnské exilové vlády začal připravovat půdu pro vznik československých jednotek, ale umožněno to bylo teprve po napadení SSSR německem.
Protože situace na frontě byla kritická, umožnili sověti aby do československých jednotek vstoupili i lidé české národnosti věznění v gulazích, a také bývalí občané Podkarpatské Rusi (která v tu dobu už patřila Maďarsku). Jednotka sestavovaná v Sokolově utěšeně rostla, pilně cvičila, dostala kvalitní výzbroj a anglické uniformy. To bylo v roce 1942, ale až příští rok se konečně dostala do bojového nasazení. Postupně prošla náročnými boji, zejména při pechodu Karpat na Slovensko, bojovou činnost ukončila na Moravě.
Jednotka se zvětšovala až na velikost armádního sboru, Ludvík Svoboda se postupně vypracoval až na post nejvyššího velitele.
Mezitím byl však už v roce 1942 za spolupráci s parašutisty zatčen, odsouzen a popraven jeho syn Miroslav, manželka s dcerou unikly a díky pomoci lidí se do konce války skrývaly.
-
Po válce byl Ludvík Svoboda jmenován velitelem naší armády. V roce 1948 však po komunistickém puči nad ní přestal mít kontrolu, a ikdyž vstoupil do KSČ aby nebyl tak bezmocný, tak se ho rychle zbavili. Začal tedy se svojí manželkou v rodné vesnici pomáhat s budováním JZD, tak aby co nejméně poškodil bývalé vlastníky půdy (což byl vlastně i on sám a jeho příbuzní).
V roce 1952 však byl zatčen, vyslýchán STB, a byl proti němu připravován proces kde by byl obviněn z plánování vojenského převratu. Obvinění naštěstí zabránili jeho přátelé v SSSR, a tak se Svoboda mohl vráti na vesnici, kde ho přijali zpět do JZD, odkud ho také vyhodili.
Když v roce 1954 přijel na státní návštěvu Nikita Chrusčov, tak se ptal po svém příteli, a komunistické vedení ani nevědělo kde se nachází. Tato návštěva však způsobila, že Antonín Zápotocký chtěl dát Svobodovi nějakou vysokou funkci, ten mu to však odmítl. Nakonec se stal náčelníkem Vojenské akademie. V roce 1958 však odešel do důchodu.
Na jaře 1968 byl svazem bojovníků proti fašismu navržen na prezidenta a následně do funkce zvolen. Podporoval reformní socialismus. Po 21. srpnu se mu podařilo vyjednat propuštění v SSSR vězněných politiků kolem Dubčeka a snažil se i o co nejrychlejší stažení okupačních vojsk. V roce 1973 byl zvolen prezidentem podruhé, ale záhy onemocněl a chtěl se své funkce vzdát, což ale neumožňovala ústava, podařilo se to teprve v roce 1975 po přijetí patřičného zákona. Ludvík Svoboda zemřel 20.9. 1979.

Iwo Olorin, vloženo 02:19:32  31. 03. 2007

Hm, o Patočkovi bych snad něco měl vědět, když jeho zeť (doufám, že to není nějaký jiný příbuzný :-)) je náš pan děkan... Na druhou stranu nám ho servírují spíš jako filosofa než jako člověka a pouštět se tady do fenomenologie by opravdu nemělo smysl...

« ««   182   »» »

Zpět



Fantasy a Sci-fi: Taverna
© Jirka Wetter, jeremius@fantasy-scifi.net
, 2001 - 2005
Design: Rinvit, Jeremius
Na textech se podíleli Pavel Džuban a Toomz
URL: http://fantasy-scifi.net/taverna/taverna.php