 |
Obávám se, že nejsem v té pravé pohodě, abych napsala konzistentní „obhajobu“ Gándhího, ale pokusím se alespoň napsat něco o základních principech, které pro mě ztělesňuje, čím mě oslovují a v čem vidím jejich často zavádějící interpretaci.
Prvním je „satjágraha“, slovo, které Gándhí poprvé použil v Jižní Africe v roce 1908. Hledal slovo, které by vystihlo podstatu téhle síly a odlišilo ji od oblíbeného termínu „pasivní rezistence“. Na satjágraze není nic pasivního – sám Gándhí ji definoval jako pevné, až zarputilé vytrvání na požadavku pravdy a spravedlnosti, ať už se týká čehokoli. Tak jako nenazývame světlo „netmou“, protože není absencí něčeho, ale formou energii, stejně tak satjágraha není pasivní, ale aktivní energií.
Mě osobně takhle myšlenka rezonuje trochu s mým oblíbeným taoismem – sílu není třeba porážet vynaložením vlastní síly, protivníka není nutné zabít nebo přemoci. Je možné jeho agresi absorbovat, vykrýt, ale neustoupit ani o nejmenší krok. On sám se pak vyčerpá natolik, že nedokáže pokračovat v útoku. A navíc – pokud je to protivník, který je naším nepřítelem v důsledku různých okolností, ale zachoval si schopnost úcty a lidskosti (a jak často třeba ve válkách proti sobě stojí lidé, kteří nejsou ve skutečnosti osobními nepřáteli), pak na konci takovéhoto utkání je možné se usmířit a dál si jeden druhého vážit. Na konci agresivní bitvy to je velmi těžké nebo nemožné.
Jeden citát, použití ve filmu Gándhí a vycházející ze skutečnosti to ilustruje hezky. Když v Jižní Africe přijali zákon, který umožňoval policistům vstupovat do domů Indů a legitimovat je i jejich manželky (vrcholná urážka), byl první impuls odpovědět násilím – zabitím každého policisty, který se něčeho takového dopustí. Na vzrušené schůzi Gándhí prohlásil, že ho nic a nikdo nedonutí, aby zabil svého bližního. Zároveň ho ale nic a nikdo nedonutí, aby se podrobil nespravedlivému zákonu. Poté, co se k témuž odhodlala, strženi jeho příkladem, drtivá většina Indů, nezbylo vládě, než je všechny pozavírat. Nic jiného nemohla dělat, pokud chtěla respektovat vlastní zákon. Tím ale vytvořila sama sobě problém takového rozsahu, že jí nakonec nezbylo nic jiného, než zákon zrušit.
Druhým principem, kterým se Gándhí řídil je ahinsá – nenásilí. Překlad zase není příliš přesný, lepší by bylo vyjádření „nepřející si zabít“. Je mírná a podajná, ale není slabá – je laskavá, ale neustoupí ani o píď.
Kombinace obojího je vlastně cestou k řešení konfliktů, která se v moderním světě prosazuje v řadě psychologických studií. Tradiční řešení konfliktů spočívá v tom, že jedna strana zvítězí (obvykle silou) a druhá prohraje. Úspěch jednoho je možný jedině na úkor druhého. Gándhí prohlašovat, stejně jako moderní psychologové, že skutečným cílem má být odstranění kořenů konfliktu oboustranným úsilím. Staré dobré win-win.
Gándhí se v životě mnohokrát mýlil a sám to uznával. Něco se povedlo, něco ne. Někdy byl příliš fanatický (hlavně zamlada), příliš horlivý, příliš excentrický. Nikdy ale neporušil vlastní názory, nikdy nebyl na sebe méně přísný než na druhé. Pro mě dokázal, že jeden malý a bezvýznamný člověk MŮŽE změnit dějiny. I pro ty chyby si ho velice vážím.
Jedna z častých námitek vůči jeho učení bývá „a co takhle během druhé světové války, kdyby byl v Evropě, jak by čelil Hitlerovi nenásilím, zahynuly by miliony lidí….“ Jenže v násilné válce také zahynuly miliony a ještě byla jejím dědictvím padesátá léta a studená válka… Vždycky si vzpomenu na Švédy (byli to oni, že?), kde si po nařízení, že mají Židé nosit hvězdy, připíchli hvězdu všichni, včetně krále. K žádnému vyhlazování Židů nedošlo. Podle mě by k druhé světové válce, pokud by se od začátku uplatnily morální principy, které Gándhí prosazovat, vůbec nedošlo. Kde je neústupnost vůči nepravosti, která nedělá ekonomické a politické kompromisy, tam se diktátor u moci neudrží. Škoda, že na tohle dodnes neslyšíme (viz Afganistán, Irák atd.) |