 |
Víte, co miluju? Takové ty drobné rodinné historky, které se tradují a vyprávějí se z generace na generaci. Někdy jsou to drobnosti, jindy něco závažnějšího a dramatičtějšího - a všechny se uchovají jen tak dlouho, dokud je ta další generace zase zopakuje dál.
Třeba historka dědečka - legionáře, kterého už jsem zažila jen jako dvouletá a vyprávění ke mě tedy doputovalo přes tátu. Dědeček se vracel z Ruska delší cestou - to jest Transsibiřskou magistrálou do Vladivostoku, pak lodí do Japonska a dál do Vancouveru a dalším vlakem přes celý kontinent a lodí přes Atlantik zpět do Evropy. A ta jediná vzpomínka na celou tuhle cestu, která se dochovala, je o tom, že jim někde na Sibiři došlo uhlí a vlak se zastavil. Rusové si sedli, že jako počkají, co se bude dít. A protože mezi legionáři byli inženýři a geologové, zjistili, že stačí kopnout kus pod zem a je tam uhlí, které mohou přiložit a popojet do nejbližší osady. (Netuším, jestli to může být pravda, ale historka je to hezká :-))
Další, dramatičtější, je z druhé světové války:
tentýž dědeček, protože pracoval za první republiky jako financ, měl pistoli a za války ji neodvezdal, ale schoval ji doma. Babička se hrozně bála a furt do něj hučela, ať ji zakope na zahradě, ale dědeček měl svou hlavu a pistoli nechával v psacím stole.
Pak přišlo na udání na prohlídku gestapo (dědeček zrovna nebyl doma) a babička už viděla, jak celou rodinu nechají zastřelit. Musela vypadat hrozně nervózně, když se při prohlídce přiblížili k psacímu stolu. Tak ho obrátili na ruby, ale nenašli nic. Tak pak už jen vyházeli šaty ze skříní a odešli.
Teprve když se vrátil dědeček z práce, řekl babičce, že pár dní předím přemístil pistoli ze stolu do kapsy kabátku, který visel v té skříni. (A hned ten den zakopával pistoli pod přísným dozorem babičky na zahrádce, po válce ji táta hledal, ale už se nenašla, někde tam leží dosud).
Naštěstí se to celé odehrálo na jaře roku 1942, kdyby to bylo po Lidicích, nejspíš by stejně celou rodinu zastřelili, udání by stačilo.
Mrazivou pointou je, že protože babička tušila nebo spíš věděla, kdo je udal, tak ve zlosti, že ohrozili její rodinu a dítě, je proklela. V té rodině se pak narodilo hluchoněmé dítě a babičky si prý do smrti vyčítala, že to mohla být její vina.
Veselejší historka z podobné situace je pak ohledně babičky z máminy strany. Jak bylo zvykem, šla do učení do Drážďan (učila se na dámskou krejčovou) a naučila se tam německy. Když pak přišli Němci na prohlídku, začala s nimi mluvit a jeden z nich byl nadšen jejím drážďanským přízvukem, a tak se začali chovat přátelsky, snědli svíčkovou, co měla být k obědu a bez prohlídky odešli.
A jedna prvorepubliková historka o téže babičce - šla se ucházet o místo krejčové do salónu k Podolské. Ptali se jí na doporučení a ona jim řekla, že kostým, který má na sobě, si šila sama. Vzali jí okamžitě. (Jenže pak vypukla válka a byl konec s poezií první republiky a jejích módních salónů) |