 |
Takže slíbené pokračování o Daxově babičce Olze.
Poté, co byl její otec za 2. světové války popraven za účast v odboji, hospodářství zůstalo na matce s 3 dětmi a babičkou. Olga byla z dětí nejstarší, takže na ni spadl velký díl práce, ale přesto si našla čas na koníčky. Jedním z nich byla závodní cyklistika. Problémem bylo, že závody se konaly vždycky v neděli a někdy jejich termín kolidoval s povinnou návštěvou mše. Proto někdy Olga doma ohlásila, že jde s kamarádkami do vzdálenějšího kostela a místo toho jela na závody. (Párkrát měla nehodu a pokaždé potom trnula, aby si doma nevšimli odřeni na modřin, které by jen těžko vysvětlovala.) Navzdory těmto komplikacím vyhrála i pohár v rámci celé Slovenské republiky.
Někdy v té době nebo krátce poté se seznámila s dědečkem. Bohužel už jsem se nestihla zjistit jak, a teď mi to vrtá hlavou, protože pocházeli z naprosto rozdílného prostředí. Dědeček vyrůstal v lepší městské rodině se služebnictvem (v době jeho dětství, po válce už samozřejmě ne) a v tom se ukázal zádrhel. Když začal jezdit na námluvy za Olgou na vesnici, ukázalo se, že neumí naštípat dříví a další základní práce, což Olžina babička nemohla přenést přes srdce. Byla z toho hotová rodinná konspirace, jak se matka a ostatní děti snažily babičku během nápadníkových návštěv zabavit, aby nepřekazila námluvy.
Po svatbě však problémy zdaleka neskončily. Komunisté nemohli zapomenout na dědečkův buržoazní původ, a přestože ho neposlali k lopatě, působili mu všelijaké komplikace. První bydlení, které novomanželé dostali přiděleno, byl mrňavý pokoj v rozděleném bytě. Když přibyl další člen domácnosti a prostor musel sloužit nejen k bydlení, ale i sušení plen, došla Olze trpělivost a napsala přímo K. Gottwaldovi dopis, v němž se odvolala na svého otce, který padl hrdinně za vlast - a hle její rodinné pozadí vyvážilo negativní původ jejího manžela, takže za pár týdnů přišla úlisná návštěva z MÚ a mladí manželé dostali byt sami pro sebe (i když malý). Dlouho v něm ale nežili, protože dědeček dostal práci v jiném městě a museli se stěhovat. V prvních letech manželství byli takhle šíbováni asi pětkrát, než se konečně usadili v Bratislavě. Všechno vypadalo po předchozích potížích nadějně, když lékaři Olze zjistili rakovinu. Podstoupila operaci, ale moc nadějí na dlouhý život se v té době ani po operaci nedávalo kvůli vysoké pravděpodobnosti objevení metastáz. ("Znala jsem jednu paní, co jí operace prodloužila život o celé dva roky." Takhle ji POVZBUZOVALA A UKLIDŇOVALA v nemocnici jedna spolupacientka.) V té době bylo Olžiným synům kolem 10-12 let a podle ní to byla obrovská vůle žít, aby nenechala manžela s třemi dětmi samotného, co jí pomohlo ve vyléčení se.
O 15 let později postihla rodinu další rána. Nejmladší syn - horolezec se zabil na Altaji. Jeho tělo nebylo nikdy nalezeno. Babička Olga (v té době už byla skutečně babičkou) se rozhodla, že jako rozloučení s ním proto navštíví aspoň místo jeho smrti. Marně jí to rodina i lékaři (v té době se léčila i se špatným srdcem) rozmlouvali. V polovině 80. let nebylo cestování po okrajových částech SSSR jednoduché. Přesto se jí podařilo kontaktovat skupinu horolezců a turistů, která se do těch končin chystala (kdepak cestovky, tenkrát si lidé zařizovali cestování sami, když se jim podařilo získat povolení!) a připojila se k nim. (Všichni byli o polovinu mladší než ona. Rodina jí v tom nechala samotnou, nikdo se k ní nepřipojil.) Nejdřív se cestovalo autem, jak vysoko to šlo, pak je do nějakých 4000m vyvezla lanovka. Když z ní babička vystoupila, zarazila se a zůstala stát, až se o ní vedoucí výpravy začal strachovat. "Všichni mě varovali, že mi kvůli řídkému vzduchu v takové výšce bude špatně, tak čekám, kdy to začne," odpověděla babička na jeho starostlivý dotaz.
V téhle chvíli ji už dělily od cíle poslední dva úseky. Na poslední horolezcký by si netroufla, ale k poslednímu táboru před výstupem se ještě chodilo "normálně". Přesto to nakonec vzdala a po asi kilometru se vrátila na předchozí základnu. Ne že by to fyzicky nezvládla, ale s ohledem na ostatní, které zdržovala. Ve vesnici/městečku kontaktovala místní autority a navzdory elementární znalosti ruštiny se jí rukama nohama podařilo vysvětlit důvod své návštěvy a domluvila se, že ji vezmou helikoptérou, aby se na místo synovy smrti podívala aspoň ze vzduchu.
Od prvního setkání, kdy mi začala vyprávět svoje osudy, jsem na babičce obdivovala, že navzdory těžkým chvílím v životě nikdy neztratila smysl pro humor a opravdu strašně moc lituju, že jsme se nedostaly k zapsání těch pamětí (tohle je jen zlomekjejích vyprávění). Když vyprávěla o své rakovině a o údivu nad tím, že navzdory předpovědím přežila tak dlouho, poznamenal někdo ze členů rodiny, že možná ten nádor nebyl zhoubný. Budoucnost ukázala omyl této domněnky. Rakovina se babičce vrátila po 30 letech. Když umnřela, zasáhlo mě to víc než smrt mých dvou vlastních babiček. |