 |
U nás jsou pravda ty příběhy takové jednodušší.
Prababička Rozálie (na snímku vpravo) z chudé valašské rodiny otěhotněla ve svých nácti.
 Zdroj Staré fotky
Praděda Ferdinand se k synovi posléze přihlásil, a spolu se odstěhovali k chudým příbuzným do bohatší obce. Bohužel, praděd pil, ženu bil, až ji ubil. Smýkal s ní za cop po světnici, až se jí v boku otevřela hnisavá rána. Traduje se, že deset let po jejím pohřbu kopali na stejném místě, a Rozálka ležela v hrobu neporušená, jakoby spala...
Děda Emil v pěti letech přišel o mámu, vychovávala ho nějakou dobu stařenka Michálková, která byla vyhlášenou kořenářkou a léčitelkou (její muž si vylíhl raracha, jak už jsem kdesi vzpomínala).
Emil se vyučil krejčím, založil si vlastní dílnu a vzal si Marii, dceru sedláka.
 Zdroj Staré fotky
(tohle měli jako náhradu svatební fotky, neb o jejich svatebním dni leželo tolik sněhu, že se k fotografovi do města nedostali)
Postavili domek, kde bydlíme dodnes, děda si otevřel krejčovskou dílnu se třemi šicími stroji a několika tovaryši. Nicméně komunisti tovaryšům vysvětlili, že jsou vykořisťovaní, stroje znárodnili a dědu poslali pracovat do dolů.
Babičku jsem nikdy nepoznala, umřela 3 roky před mým narozením. Na dědu pár vzpomínek mám - i když mamka o něm říká, že byl vtělený ďábel a doma všecky terorizoval, já na něj vzpomínám jen v dobrém. Zpíval mi písničky, chodili jsme spolu do lesa, nechal mě tahat stehy ... umřel v nemocnici, když mi bylo sedm. Vzpomínám si, že nám pak šly hodiny nějakou dobu pozpátku.
O tátově rodině nevím nic, a trochu mě to mrzí. Ale už s tím nic nenadělám. Asi ani nemá kdo vzpomínat. |