 |
dovolím si citovat z třetího titulu
...V díle Dr. Wilhelma Stekelse: Psychosexueller infantilismus z roku 1922 se můžeme dočíst, že jeden z narcistních typů tvoří osoby, které nesnáší, když lidé v jejich okolí jsou šťastní. Chtějí pro lidi něco znamenat, chtějí je povzbuzovat, chtějí jim pomáhat a rozdávat svou lásku. Ale k tomu potřebují nešťastné lidi. Tito zdánliví lidumilové doopravdy milují jenom sebe a samolibou pózu "darovatelů lásky" a záchranců od všeho zlého. A právě mezi dobrovolnými sestrami byl podle Dr. Stekelse veliký počet narcistních osob. Jedna ze zdravotních sester mu takto vylíčila své pocity: "Je mi 48 let a přiznám se, že není pro mě většího štěstí než pohled vděčnosti ošetřovaného muže. Toto štěstí je opojné. Je to jediný orgasmus, který jsem v životě pocítila. Po opravdové lásce netoužím. Chci poznat jenom uznalou vděčnost. Měla jsem několik poměrů s muži. Odevzdala jsem se jim vždy z lítosti a vždy z pocitu, že toho muže udělám tímto šťastným. Přiznám se, že jsem na svůj talent jako sestra pyšná. Chci být nemocnými milována a obdivována. Chci jít pokojem s nemocnými jako milá, dobrotivá, lásku nabízející víla."
To, že válečné hrůzy a zvěrstva mají na některé ženy silně erotizující účinek, je známo již poměrně dlouho. Například Casanova ve svých pamětech barvitě líčí, jak na Pařížanky přímo erotizujíce působily popravy konané v hlavním městě. Mnozí němečtí vojáci ve svých svědectvích uvádějí, že když padli do zajetí a poté byli dopravováni ve vojenských transportech do francouzských zajateckých táborů, tak se některé francouzské ženy (nejednalo se o dobrovolné sestry!) vůči nim chovaly velmi hrubě: sprostě jim nadávaly, plivaly na ně, bily je holemi a vystrkovaly na ně holé zadnice.
|