 |
To, že namaluješ obrázek a k němu napíšeš povídku, jsou ale dvě úplně odlišné činnosti. Dejme tomu, že tě vlastní obrázek inspiroval k napsání povídky, ale rozhodně při tom nebudeš myslet na stejné věci a nebudeš zažívat stejné pocity.
Tedy, mluvím samozřejmě jen z vlastní zkušenosti, ale pokud maluji či kreslím nebo jinak tvořím, automaticky se přepnu do takového napůl fascinovaného a napůl bezvědomého stavu, často se dostaví tunelové vidění a já vnímám jen to, co vnímat v tu chvíli potřebuju. Pouštím si k malování hudbu, ale ta mi stejně jen pomůže odpoutat se od běžného světa a působí jako prostředník, kterého po chvíli začínám ignorovat.
Zato když se chystám psát a chci, aby mé psaní za něco stálo, musím se tak nějak naladit. Musím být víceméně unavený, protože právě v tu dobu mi mozek pracuje způsobem, který nejlépe vyhovuje mému psaní. Jakmile začnu psát, zbystří se mi smysly, slyším všechno, co se slyšet dá, vidím každé snítko a mozek pracuje na dvě stě procent a chrlí ty nejbizarnější nápady. V takové chvíli bývám tak zahlcen informacemi, že div neslintám :o) a čas ubíhá absolutně nelogicky. Do uší mi zní cvakání kláves, přede mnou se rozvíjí příběh.
Dalo by se říct, že do svých povídek zapracovávám ledacos i ze skutečného světa, i když by se to na první pohled nemuselo zdát.
Důležité je to, že oba stavy - když maluji, nebo když píšu - jsou oba rozdílné, a mohou mít společnou myšlenku, ale nikdy ne společný původ. Jediné, co je spojuje, je fakt, že čas se tehdy chová dost nepředvídatelně.
Tím vším chci říct, že umění samo o sobě může být inspirováno prakticky čímkoliv, ale nemusí z toho vycházet. Je jasné, že v tvorbě každého se projevuje jeho osobnost, jeho zážitky, zkušenosti. Jinak by to ani nebylo pravé umění, kdyby nebylo osobní; na umění je krásná právě jeho raritnost, mohu-li to tak říct.
Ovšem pokud dokážeš na střídačku psát tak, aby se to dalo číst, a zároveň malovat tak, aby se na to dalo koukat.. tak tě musím obdivovat :o) |
